Oblíbený seriál Ulice vstoupil již do své osmnácté sezony. A rozhodně to nebude opatrné přešlapování na pomyslném prahu dospělosti. Ulice do ní naopak skočí rovnýma nohama. Občas pěkně dramaticky, jindy docela humorně, hlavně ale s láskou a vším, co k ní patří. Nekonečný seriál Ulice můžete sledovat na TV Nova i na Voyo. My jsme si o Ulici popovídali s Filipem Rajmontem.
Ulice letos vstupuje do 18. sezony. Pamatujete si, jak jste ji vnímal na začátku, když začala vysílat?
Já jsem byl v té době u podobného projektu na konkurenční televizi. Vnímal jsem to jako docela odvážný pokus, ale ani ve snu bych nevěřil, že se bude Ulice vysílat tak dlouho. A že jednou budu moct říct, že jsem její součástí už dvanáct let.
Co je na Ulici výjimečného?
Právě ta dlouhodobost a houževnatost. Každý tu dobře ví, jaký má úkol a co musí nezávisle na okolnostech splnit, aby byl divák s výsledkem spokojen a po práci se těšil, že si doma pustí další díl Ulice. Stabilní sledovanost, kterou Ulice drží sedmnáct let, znamená, že jsou diváci spokojeni. Přirozený úbytek diváků okamžitě nahrazují diváci noví, kterým jsou aktuální příběhy blízké.
Co byste Ulici popřál k osmnácté sezoně?
Popřál bych jí dalších osmnáct sezon. Kvalitní herce a scénáře, které budou diváky stále bavit.
Proč vám v Ulici říkají pilíř?
To vzniklo samozřejmě jako vtip. Toto mírně afektované oslovení se v dávných dobách používalo jako oslovení největších hereckých hvězd Národního divadla. Takže jsem to jednou z legrace použil, aby se ke mně kolegové v Ulici chovali dostatečně vážně, protože jsem přece pilíř Národního divadla. Jenže ono se to chytlo a od té doby mi to zůstalo. Takže už když přicházím, tak přátelé z Ulice volají, že přichází pilíř, no… A takhle to tu mám už deset let. Na druhou stranu to vlastně není až tak špatná přezdívka.
S trochou nadsázky – jak byste porovnal práci na Ulici a v Národním divadle?
Já bych to neporovnával, protože je to úplně jiný obor. Divadelní a televizní herectví je absolutní rozdíl. Já jsem vystudoval DAMU, takže bych si dovolil říct, že mám více zkušeností s divadlem. A v Ulici je beztak všechno ještě úplně jinak. V Ulici máme na zkoušku často méně než deset minut a v divadle zkoušíme inscenaci dva měsíce. Ulice je skvěle vymyšlená komerční věc, kterou mají diváci rádi. Na divadle děláme umění. Očekávání publika je jiné a každá z variant vyžaduje jiné schopnosti a zkušenosti.
Není to zvláštní kombinace?
Mně by asi vadilo, kdybych jednu z těch věcí nedělal. Dopoledne natáčím nekonečný seriál a večer hraji vážný klasický titul v divadle pro živé diváky. Právě ta pestrost je na herectví zábavná.
Panuje mezi kolegy v Národním divadle nějaký despekt k natáčení televizních seriálů?
Ta doba už je pryč. Myslím, že neznám herce Národního divadla, který by někdy v televizi nehrál. A není to jen o finanční motivaci, která je samozřejmě nepopiratelná. Mimochodem nedávno jsem zjistil, že průměrný plat herce Národního divadla je pod úrovní nástupního platu do supermarketu. Takže čistě z praktického hlediska je nutné dělat i komerční věci. Ale já za tím vidím i další důvody. Třeba příležitost neustále zlepšovat práci před kamerou nebo potkávat nové lidi.
Co rád děláte, když máte volno?
Už dva roky se snažím chodit denně plavat do Podolí. Většinou mi to vyjde tak čtyřikrát týdně. Alespoň tam z Vinohrad vždy dojdu pěšky, to je součástí toho mého tréninku.
Rozjel jste vlastní fotoseriál ze svých bazénových setkání. Už jste se tam měl příležitost potkat i s někým z Ulice?
Potkal jsem se náhodou třeba s Járou Blažkem, nedávno s Martinem Hofmannem, ale na další kolegy z Ulice teprve čekám. Jinak už mám docela slušnou sbírku různorodých osobností. Podívejte se na moje sociální sítě.
Co vás čeká v nové sezoně Ulice?
Je to neuvěřitelné, ale měl bych v práci povýšit a časem bych měl dokonce dostat takovou zajímavou úlohu v rámci školy. Ale podrobnější být nemůžu. Kromě toho Otík podpoří Magdinu iniciativu na podporu mobilních hospiců. To nás čeká ještě před Vánoci.
Zmínil jste mobilní hospic. Vy se stanete jednou tváří této spolupráce, proč je podle vás důležité o této službě mluvit?
Mám přímou zkušenost s tím, když někdo z blízkých těžce onemocní. A vím, že je důležité o těchto tématech mluvit, dokud je čas. Běžnou praxí dnešního zdravotnictví je »uléčit k smrti«. Přitom je tak důležité, aby doktor sdělil diagnózu včetně možných vyhlídek, někdy už zkrátka nelze léčit. Můžete nemoc zpomalit nebo tlumit projevy, ale víte, že konec je nevyhnutelný. A když nechcete trávit poslední měsíce v nemocnici, je potřeba spojit se s mobilním hospicem co nejdřív. Přeji si, aby více lidí vědělo, že tato možnost existuje, platí ji stát a má na to nárok každý. Leckomu to může docela podstatně ulehčit závěr života. Tak proto jsem se rozhodl pomoci.
Máte osobní zkušenost i se službou mobilního hospice?
Ano, mám. Mnoho lidí řekne, že se o svého blízkého samozřejmě postará. Jenže nikdo nevíme předem, jak dlouho to bude trvat, v těch lepších případech to může být i několik měsíců, možná dokonce pár let. A tak si nakonec skoro všichni sáhnou na dno. Nebudeme si nic nalhávat, vždycky je to velmi vyčerpávající. Proto je důležité dbát o svou vlastní psychohygienu a snažit se rozložit péči mezi všechny, kdo jsou schopní pomoct. Když necháte lékařskou a další péči na odbornících, můžete volný čas a psychickou sílu využít mnohem lépe. Třeba na to, že budete držet svou mámu za ruku a řeknete si všechno, co jste si zatím nestihli říct.
Říká se, že 98 procent lidí si přeje zemřít v domácím prostředí. A také že největší bariérou je strach z bolesti. Tu ovšem umějí služby mobilního hospice velmi efektivně řešit. Jak vnímáte obavy z umírání doma?
Každý má strach z bolesti. A je báječné, že mobilní hospic dokáže doma vyřešit opravdu úplně všechno. Mohou pomoct se speciálním vybavením, doktor u vás může být klidně celý den, poslední chvíle nemocného určitě nenechají prožít v bolestech. Jedinou bariérou je nefunkční mozek, když začnete být nebezpečný sobě a svému okolí, je potřeba jít do nějakého zařízení.
Mnoho lidí také na sklonku života nechce mluvit o svých přáních ohledně smrti. Pravděpodobně je potřeba si tyto věci promyslet ještě před tím, než pro vás téma začne být aktuální…
Je to těžké. Člověk o tom nechce mluvit, protože má pocit, že si tím konec přivolá. Smrt je součást života přece. Smrt není trest. Není to nic špatného nebo nekalého. Člověk musí vždycky nakonec uvolnit místo někomu novému. Když smrt přijmeme jako fakt a umírání jako další životní fázi, pak se dají věci řešit lehčeji a možná i zábavněji. Snad může být konec nakonec pozitivní.
Dovedete si představit, jak byste jednou vy sám chtěl zemřít?
Když to bude možné, tak doma, ale určitě ne za každou cenu. Když mi odejde mozek, budu muset z domova odejít i já. Já bych chtěl zemřít smířený a s pocitem, že můžu být hrdý na to, že jsem ten život úplně nepokazil. Že jsem během života potkal lidi, které jsem pozitivním způsobem ovlivnil anebo jsem jim byl ku prospěchu. S tím když budu umírat a nebude mě to bolet, tak budu šťastný.
Máte nějaká další přání, jako rozprášení do oceánu nebo stát se diamantem?
Takhle: já už tu stejně nebudu, takže ať si se mnou dělají, co chtějí. Ale jestli si ze mě někdo bude potřebovat udělat diamant, tak by si měl podle mě nejdřív zajít k lékaři. Já to vnímám tak, že tělo je jenom schránka a po smrti už to prostě nejsi ty. Takže já předpokládám, že si jen hupsnu k tátovi do hrobu. Ale je mi to jedno, na ničem netrvám.
Nebudete nikoho strašit?
Nebudu nikoho strašit, protože jsem línej. A budu línej i jako duch.
Foto: TV Nova
