Dagmar Pecková umí hříšnice dokonale. Právě teď jí vychází ojedinělé album nazvané právě Hříšnice. Pecková na něm září v rolích dávných žen, které byly z nejrůznějších důvodů dohnány k hříchům, a každá se s nimi vyrovnávala po svém. Známá mezzosopranistka jde doslova na dřeň jejich pocitům, prožitkům a duševním zákoutím. Občas jí v tom pomůžou pěvečtí kolegové Peter Mikuláš a Ivana Veberová a ve všech skladbách pak Slovenská filharmonie s dirigentem Aleksandarem Markovićem. Výsledkem je album, jaké tu ještě nebylo. Což ale právě u Dagmar Peckové nepřekvapí. Tahle diva často přichází s projekty, které nečekáme, ale naprosto nás pohltí. Stejné je to i s Hříšnicemi.
Prohlásila jste, že drtivá většina mezzosopránových rolí jsou právě hříšnice! Opravdu to tak je?
Opravdu, i když vlastně nevím, proč. Možná je to barvou hlasu. Je pravda, že existuje i několik podobně dramatických sopránových rolí, ale u mezzosopránu je to příznačnější. Přece jenom má větší možnosti temného vyjádření duševních stavů, vykreslení různých zákoutí lidského vnímání. Mezzosoprán je tak pro role hříšnic a dramatické postavy vůbec přímo předurčen. Když se na to podíváme, jedna mezzosopránová postava vedle druhé takové opravdu jsou. Tedy buďto svůdnice nebo vražednice. A tak jsem se do tohoto projektu vrhla po hlavě.
A s radostí, byť jde většinou o skutečné lidské tragédie…
Ano, s radostí. Baví mě si tyhle příběhy číst, baví mě poznávat nové věci. Antika a Bible jsou toho plné. Spousta muziky se zabývá právě touhle dobou. Tak jsem začala hledat, bádat a vymýšlet – a přišla jsem právě na takovouhle »hříšnou« dramaturgii desky.
Ať chceme nebo ne, hříšnice nás přitahují. Ty povahy, které se nikomu a ničemu nepodvolí. Je v tom cosi vzrušujícího. Podobě vzrušující je vaše deska…
Doufám. Jenom jedna z těch mých albových hříšnic se od všech těch ostatních trochu liší. Je to, řekla bych, taková „sopránová pozitivní“ role. Jde o Marii Magdalenu, napravenou hříšnici. Jako jediná z celého cédéčka vidí východisko v odpuštění, ve křtu a pokračování jakési započaté cesty dál. Všechny ostatní jsou hříšné, vilné, lascivní, vražedkyně manželů nebo dětí. Tam je to drama. Ty jsou potrestány. Jediná, která nedojde potrestání, je Médea.
Asi máte tyhle dramatické role plné emocí ráda!
Ano. Ne každý tohle dostal do vínku. Je to nejenom hlasem, který mi byl dán, ale celou mou bytostí. Nutí mě to zamýšlet se nad těmi postavami, jít za nimi až do morku kostí, sáhnout si až na dno vlastní duše. Ty figury v sobě probudit tak, abych je mohla předávat dál.
Nacházela jste v jednotlivých postavách i něco ze sebe?
No… nikdy jsem to nedotáhla tak daleko, že bych zabila svého manžela sekerou v koupelně nebo že bych v zápalu emocí zabila vlastní děti. I když někdy bych se tomu nedivila! (smích) Ale když si vezmete antickou dobu, všechny ty velké tragédie Sofokla a Euripida, a velké biblické příběhy, a jedna ku jedné je převedete do dneška, tak to tam všechno je! Žijeme v moderní době, máme všechno, na co si vzpomeneme a mělo by nám být dobře. Přesto lidé často nevidí jiné východisko, než sebevraždu nebo vraždu. Nebo týrání či zneužívání dětí. Z historie jsme se vůbec nepoučili. A vlastně nás to ani moc nezajímá. Když se dneska někoho zeptáte, kdo to byly Klytaiméstra nebo Élektra, kdo to ví?
Takže se vaše album Hříšnice dá tak trochu chápat i jako osvěta?
Tak trochu ano. Chci posluchačům říct, že se člověk může přes duši, a třeba přes odpuštění, posunout dál. Já sama jsem na jevišti čtyřiatřicet let. Za tu dobu jsem si prošla lecčíms, byla jsem ve stresu, dostávala jsem se do situací, kdy jsem si myslela, že už to dál nejde. Nebo že prostě už dál nechci. Ale najednou jsem potkala člověka, který mi ohromně pomohl. Pomohl mi očistit si duši od všech těch nánosů, o kterých jsem mluvila. Album – a následné koncerty – jsou koncipovány do podoby hříchu, odpuštění a žití pro dobro. Chtěla jsem tím lidem ukázat, že zdánlivě bezvýchodná situace nemusí být bezvýchodná. Že ze spousty těžkých životních situací se přes pozitivní myšlení, odpouštění a vyčištění duše dá dostat.
Tím člověkem, kterého jste zmínila, myslíte profesora Williama Diddena?
Ano. Pan profesor mě potkal právě v takové zdánlivě bezvýchodné situaci, kdy jsem chtěla přestat zpívat. Byla jsem natolik vyčerpaná a poznamenaná zdejší kulturní obcí, že jsem se v těchto sférách už dál nechtěla pohybovat. Měla jsem pocit, že už nemám co předat a ani už nechci nic předávat. Už to prostě nešlo dál. A pan profesor mi řekl: ještě než s tím praštíte, zkusíme něco udělat. Očistil mi duši. Dal mi různou literaturu, osvětlil mi víru v sebe a v Boha. A naučil mě dotknout se přes meditaci vlastní duše. To, co ve mně bylo hluboko zakopáno, tedy vášeň k muzice a touhu předávat její sdělení posluchačům, ze mě zase dostal ven. Pochopila jsem, že když je člověk na dně, nemusí ještě být všemu konec. Právě on byl jedním z těch, díky kterým mohl vzniknout i projekt Hříšnice.
Určitě bylo zajímavé sledovat, jak se různí skladatelé s těmi dramatickými a tragickými příběhy vypořádali…
To tedy jo. Zajímalo mě, jakými způsoby ty složité a osudové pochody odehrávající se v hlavách jednotlivých postav zpracovali. Nejvíc mě samozřejmě zajímal Strauss. V Salome a v Élektře, v jeho prvních dvou operách, se tyhle věci objevují zřetelněji, než v jeho pozdních operních opusech. Salome a Élektra jsou antické, biblické hrdinky, tam je tedy zpracování jejich psychična nabíledni a Strauss se s tím popasoval nádherně. Vidíte to třeba i v barvení orchestru. Doslova cítíte, jak se Klytaiméstra trápí. Jak ji to všechno ždíme, jak jí to rozdírá duši a celé nitro, jak nevidí východisko. Má pocit, že když denně někoho nezabije, minimálně nějaké zvíře, nedojde klidu. A ve finále skutečně její duše klid nenajde. I proto, že se snaží smýt krev krví. Na druhé straně ale její hříchy mají své důvody. A podobně zajímavé, dramatické a náročné na umělecké uchopení jsou i ostatní postavy. Každá mince má vždycky dvě strany. Ohromně mě bavilo všechny tyhle záležitosti objevovat. Pronikat do nich. Dát je pak do hlasu a nějakým způsobem vyjádřit. I když jsem k tomu neměla ani masku, ani kostým, ani jeviště.
Na albu zpíváte v několika jazycích; mluvíte jimi?
Některými ano, i když ne všemi plynně. Latinsky jenom zpívám, hlavně oratoria. Latina je zajímavá řeč a zpívá se na ni dobře. Ve francouzštině zpívám běžně, ale mluvím spíše pasivně. Musím ale říct, že jsem ve Francii nějaký ten čas strávila a jazyku jsem se tu věnovala velice poctivě. Snad se to do mého podání francouzsky napsaných postav promítlo. No a němčina je dneska už skoro moje mateřština. A protože tenhle jazyk i se všemi jeho nuancemi tak dobře znám, jsem velmi dobře schopná vystihnout různé polohy a duševní pochody žen napsaných v němčině. V tomhle případě tedy Kundry a Klytaiméstry.
Jaká byla nahrávací spolupráce se Slovenskou filharmonií?
Naprosto perfektní. Slovenskou filharmonii jsem znala z doby, kdy jsem s ní vystupovala v Bratislavě při otevření zrekonstruované Reduty. Přišla jsem na zkoušku a byla to úplně jiná zkušenost, než jsem měla tehdy v Praze. Na Slovensku mě měli rádi a k tomu se předvedli jako prvotřídní muzikanti. Hráli nádherně a současně pokorně k prováděným skladbám. Byl to pro mě velký zážitek. No, a když přišla myšlenka na tuhle desku, oslovila jsem Slovenskou filharmonii. Po určitých peripetiích s dirigentkou, která to nakonec vzdala, se k věci dostal Aleksandar Markovič. Musím říct, že jsem byla tímhle dirigentem doslova nadšená! Znal literaturu a byl připraven na pět set procent. A ohromně tu muziku cítil.
Takže nepřekvapí, že na desce jsou i dvě čisté orchestrálky!
Je tam Bacchanale ze Samsona a Dalily od Camilla Saint-Saënse a Tanec sedmi závojů z opery Salome Richarda Strausse. Slovenská filharmonie to samozřejmě hraje úžasně. Jsou to ty chvíle na desce, kdy už není potřeba slov – a jenom se před vámi valí ta obrovská muzika. Vy pak jenom slyšíte to tělesno, ten chtíč, ty orgie… Jsou to dva body, které album posunují ještě kamsi dál.
Podívejte se na oficiální teaser zde:
Foto: Supraphon / Petr Kurečka
