Přes šedesát večerních představení či koncertů a osm víkendových dopoledních pohádek k tomu odehraje na své letní scéně Divadlo Kalich spolu se spřátelenými soubory. Program Prima Hvězdného léta pod žižkovskou věží odstartuje 30. června 2021. S Barborou Hrzánovou jsme si popovídakli o hře Silnice.
Zkoušení Silnice přeťala jarní karanténa, premiéru jste přesouvali z dubna na říjen, kdy ale bezprostředně po ní byla znovu uzavřena divadla. Našla byste na celé situaci pro inscenaci i nějaká pozitiva?
Provozní, pracovní, profesní výhody to samozřejmě nemělo vůbec žádné, ale na druhou stranu jsem si řekla, že nás jen tak nedostanou. Čím větší poleno nám hodí pod nohy, tím více sil ze sebe vydolujeme. Mile mě překvapilo zjištění, že když člověk něco opravdu chce udělat a cítí, že to má smysl, tak je hrozně silný, vydrží úplně všechno, zbytečně si nestěžuje, nevymlouvá se a pracuje ještě víc než normálně. A to jsem si myslela, že už ani nejde.
Jak jste vlastně dospěli k nápadu inscenovat na jevišti představení inspirované Felliniho Silnicí?
To je poměrně dlouhá historie. Jak s režisérkou Lídou Engelovou pracujeme rádi a důvěřujeme si, Lída začíná hledat další divadelní text pro mě a Radka už ve chvíli, kdy premiérujeme naši aktuální společnou inscenaci. Jsme domluveni, že vždy po dvou letech přijdeme v Divadle Kalich s něčím novým. A Lída hledá, co by se nám asi tak mohlo líbit, co by nám mohlo přijít zajímavé, a hlavně v čem nebudeme opakovat ty samé typy jako v předchozích hrách. Konkrétně Silnici jsem naťukla v průběhu let už několikrát, protože je to můj nejzamilovanější film, od nějakých šestnácti let moje srdeční záležitost. A poté, co si Lída přečetla knížku mých rozhovorů s Richardem Ermlem, přišla za mnou a řekla, že Silnice je titul přesně pro nás. Že máme cirkusáckou duši a umí si nás v ní představit. Tak jsme s Radkem uvěřili, že můžeme být Gelsomina a Zampanó, když tomu věří i Lída.
Svazovalo vás při zkoušení vědomí, o jak slavný film se jedná a jaké má místo v historii kinematografie?
Ne snad přímo svazovalo, nicméně zodpovědnost vůči filmu jsme samozřejmě cítili. Když děláte látku, která se už jednou projevila jako dokonalá, chcete k ní přidat nějakou hodnotu. Nemyslím tím ji vylepšit, to ani nejde, ale přispět něčím, co tam může být za mě a za nás za všechny. Aby mělo smysl ji vůbec hrát. Protože pustit si film a podle něho se animovat na jevišti by nebavilo vůbec nikoho. Takže práce na Silnici byla svazující a nesmírně zábavná současně. Ten snímek je takový úkaz, neboť Fellini i jeho herci byli géniové a měli výborný scénář. A ten je o tom, že v životě se mohou stát i věci, které se zprvu zdají být naprosto nemožné. Stejně tak by nikdo nedával šanci vztahu takhle odlišných tvorů, jako jsou věčné dítě Gelsomina a zemitý, z jednoho kusu vytesaný Zampanó. A přesto když jeden odejde, najednou druhý zjistí, že bez něho nemůže být. Protože i ten nejmenší kamínek, i to zrnko písku má v tomto řádu nějaký smysl. Je to prosté a tak silné sdělení. Jde o klasický, archetypální příběh, vlastně pohádku, která diváky vede bezpečně a nezradí je. Není to postmoderna, nevypomáhá si žádnými odbočkami, zkratkami, reminiscencemi a tak podobně. Málokdy se setkáte s takhle jednoduchým, a tím pádem odvážným vedením příběhu. Je to rovně položená deska, po které se jde. Což je pro inscenování obtížné, ale jestliže jsme k tomu příběhu poctiví, uvěří mu i diváci a půjdou s námi ve velké koncentraci a velkém sepětí.
Fellini v Silnici čaroval spíše obrazem, hudbou, pocity. Čím se takový filmový jazyk nahrazuje na jevišti?
My ho nenahrazujeme, jen ho tvoříme jinými prostředky. Scéna, kostýmy, světla, muzika, to jsou pro nás na jevišti další kolegové, další hráči, kteří jsou tam stejně silní jako my. Výtvarníci Ivo Žídek a Ivana Brádková navrhli úžasnou scénu a kostýmy, Lída Engelová představení krásně nasvítila, jednotlivé figury na jevišti působí jak vyřezané, každý pohyb navíc, každé gestíčko, kterým si herci mají tendenci tu a tam pomoct, působí strašně rušivě, to samé v mluvě. Tam není místo pro žádné polotóny. A Zdeněk Zdeněk složil tak nádhernou hudbu, že by si podle mého názoru zasloužila vyjít samostatně na cédéčku.
Vás osobně čekal úkol hrát v představení na trumpetu. Musela jste se na ni kvůli Silnici učit?
Už jednou jsem se na ni učila hrát kvůli jiné inscenaci, to bylo kdysi dávno v Národním divadle, tuším v roce 1990, v dramatizaci Vančurova Pekaře Jana Marhoula. Hrála jsem v ní povětrnou holčinu a napadlo mě, že by ta holka mohla zahrát jednu písničku na trumpetu. Režisérovi Janu Kačerovi se můj nápad líbil, tak jsem si z divadla půjčila trumpetu a naučila se asi pět stupnic. Od té doby jsem v podstatě netroubila, jen v jedné písničce naší kapely Condurango jsem měla na trumpetu předehru. Takže loni o prázdninách jsem nástroj oprášila, znovu jsem si nechala napsat noty a prstoklady a naučila se zase pět stupnic, abych na jevišti mohla odehrát tu slavnou melodii od Nina Roty. A samozřejmě musím průběžně cvičit, troubila jsem i během karantény.
Jak podle vás vypadá svět, když se na něj podíváme očima Gelsominy?
V očích Gelsominy je svět úplně jednoduchý. Svět, to je moře, rackové, stromy, rajčata, papriky, fazole, všechny rostliny, zvířata, lidé… a ti existují pospolu v naprosté harmonii a lásce. Svět je místo, v němž se dá pořád objevovat něco nového, zázračného, co vidí jenom děti, anebo i my dospělí, když se hodně snažíme. Kéž by takový byl, to by bylo pěkné!
Silnice – La strada
- 7., 20. 8.
námět: Federico Fellini, autorky divadelní verze: Lída Engelová, Johana Kudláčková, režie: Lída Engelová, hrají: Barbora Hrzánová, Radek Holub, Zbigniew Kalina, Klára Cibulková, Radek Zima
Domovská scéna: Divadlo Kalich
Slavný oscarový film Federica Felliniho Silnice posloužil jako námět divadelní hry, která sděluje prosté a moudré poselství: Každý kámen na světě má smysl. Stejně tak každý člověk, i ten nejubožejší. Také soužití dvojice potulných komediantů, propastně odlišných, má tajemný důvod. Cituplná nota je v pravou chvíli přehlušována veselým rámusem jejich vystoupení. Strhující atmosféra starého cirkusu dokazuje známou pravdu: K tomu, aby umělec diváky pobavil, nepotřebuje technické zázraky, ale spíš pohotovost, vtip a odvahu.
Foto: www.divadlokalich.cz / Richard Kocourek
