V posledním letošním díle televizní Show Jana Krause usedla na červenou pohovku zpěvačka a herečka Anna Julie Slováčková, která statečně bojuje s rakovinou, aniž by se vzdala své práce a vystupování. Navíc o své nemoci, rakovině prsu, zcela otevřeně mluví, protože chce, aby si na to lidé dávali pozor v jakémkoli věku a nebáli se jít k lékaři.
„Když jsem byla malá a měla jsem jít k doktorovi, hystericky jsem křičela, že nikam nejdu a křečovitě se doma držela zábradlí. Dneska se to tou nemocí změnilo a už jsem tam jako doma, tam se naopak držím zábradlí a čekám, až mě doktoři odtáhnou domů,“ míní s lehkou ironií zpěvačka, která se navzdory své nemoci a náročné léčbě vydala na turné. „Doktoři mi řekli, že mám dělat to, co zvládnu. To znamená, že pokud bych cítila, že už to nezvládám, tak je to přes můj limit a musela bych přestat a zrušit koncert, ale to se zatím naštěstí nestalo.“ Je to prý na jednu stranu náročné, ale zároveň nabíjející. „Práce je odjakživa i mým koníčkem a přestat úplně dělat něco, co naplňuje devadesát procent mého času, by bylo spíše kontraproduktivní. Navíc jsem po tátovi děsný workoholik,“ říká o sobě dcera muzikanta Felixe Slováčka a zpívající herečky Dagmar Patrasové, která si píše písničky sama.
„Takže se musím neustále udržovat v chodu a zaměstnávat takto svou mysl.“ Svůj stoprocentní výkon v současnosti považuje zhruba tak za sedmdesát procent toho, co předvádí za normálních okolností. „Když mi paní doktorka sdělovala diagnózu, začala jsem se hystericky smát,“ vzpomíná Anna, „protože to byl takový ten den, kdy vám ujede autobus, do toho šlápnete do něčeho, také vám sdělí, že vám výplata přijde až za tři dny a nakonec to, že máte rakovinu, a vy si jen říkáte, ježíš, co dělám špatně? Tak jsem se nejdřív začala smát a říkám si, co se děje. Ten šok, kdy mi došlo, že je to vážný, přišel v momentě, kdy mi paní doktorka sdělila, že musím již za týden nastoupit na chemoterapii. V ten okamžik jsem se strašně rozbrečela. Ne proto, že mám takovou nemoc, ale když mi došlo, co to bude obnášet.“ Člověk podle jejích slov najednou pocítí obrovský strach, protože neví, co ho čeká a co to obnáší, a ani mi nikdo nemůže říct, jak to bude jeho tělo snášet.
„V tom okamžiku bych dala cokoli za to, kdybych měla někoho v mém věku, kdo by se mnou o tom mluvil,“ připouští umělkyně s tím, že právě proto s tím šla otevřeně ven. „S nemocí jako takovou jsem se srovnala docela rychle, ale nikdy jsem se nevypořádala právě s tím strachem z toho, že ležíte na onkologii a nejednou do vás začne téct hnusná oranžová tekutina, ze které vám vypadnou vlasy, a nemůžete s tím nic udělat. Ten moment, kdy je tam člověk sám a neví, co ho čeká, je nejhorší.“ A její rada těm, které potká něco podobného? „Hlavně se nepo**at,“ říká odhodlaně, „protože když si člověk začne promítat ty nejhorší možné scénáře toho, co může nastat, jen si tím ublíží. Hlavní je udržovat si pozitivní mysl a nebýt na to sám, nebát se říct si o pomoc, a naopak se obklopovat blízkými lidmi, na které se může obrátit, a nevnímat to tak, že někoho obtěžuje.“
Foto: TV Prima
