Někdy se zdá, že to nejlepší už bylo. Mladí prý nečtou, nemyslí, a když už tvoří, tak prý jen bezcílně klikají. Ale pak člověk vejde do galerie – a nestačí se divit. Ne všemu, ale něčemu rozhodně ano.
Výstava Venus Today v pražské Nové síni je důkazem, že studenti a studentky Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na ZČU mají nejen řemeslnou průpravu, ale i odvahu dialogu. S čím? S fenoménem Věstonické venuše, jejíž objev slaví sto let – a která se stává němou osou celé výstavy. Nejde však o parafrázi či poctu. Spíš o vrstevnaté narážky, vizuální asociace a někdy jen nezřetelné stíny a mizící otisky.
Ovládnout řemeslo nestačí
Hned na úvod je nutno říct: technicky je výstava výborně zvládnutá. Není výjimkou, že díla překvapí přesností, kompozicí, materiálovým citem. Vidět tolik solidní práce pohromadě, to se u studentských výstav často nepoštěstí.
Jenže: ovládnout techniku nestačí. To je jen předpoklad pro další krok – totiž schopnost formulovat myšlenku, postoj, otázku. A právě v tom se jednotlivá díla začínají různit. Některá rezonují silně, jiná se rozplývají jako pára nad archetypem.
Kde zvítězila forma nad obsahem
Nejvýraznějším příkladem vizuální bravury bez myšlenkového přesahu je plakát Beauty od Adama Hudce (v katalogu mylně uvedeno pod číslem 32 jako Adéla Štruncová). Vrstevnaté gradienty, mlhavé kontury, perfektní typografie na pomezí nostalgie a futurismu – formálně brilantní práce. Jenže: bez otázky, bez výpovědi. Jako by došel dech. Vizuální koncentrát bez trvání. Ale ano – tohle se s věkem a hledáním často spraví.
Kde forma slouží výpovědi
Silnější akord hraje ilustrace Nahá uklízečka od Báry Pospíšilové (č. 18). Symbolistická koláž, zneklidňující barevná paleta, chytrá práce s texturou. Nejen řemeslo, ale i sdělení. Dílo má napětí i náznak příběhu – možná by si dokonce zasloužilo větší plochu a větší hloubku, protože potenciál tu rozhodně je.
Originální, byť problematicky osamocený, je plakát Mezi námi ženami od Kristýny Petrové (č. 15). Paternalistická kompozice inspirovaná jeskynní malbou ční vizuálně, ale zůstává trochu izolovaná – jako strom na holé pláni. Bez dalších děl v podobném duchu ztrácí kořeny i rezonanci. Je jako kaligrafický výkřik bez odpovědi. Ale jako potisk na váleček? Proč ne.
https://www.instagram.com/p/DId0qnyoDqA/
Tam, kde rezonuje i téma
Zajímavý přesah nese koláž Modern Venus Kristýny Blínové (č. 33). Práce s rastrem (konečně někdo odvážný!), záměrná neostrost, redukce barevné palety – tohle není líbivý retro design, ale promyšlený zásah do prostoru vizuální paměti. Přesah tu je, a spolu s ním i příslib.
https://www.instagram.com/p/DId0FSKIGLt/
Podobně silná výpověď přichází z minimalistického formátu – žena svázaná ramínkem od Alžběty Zenkerové. Redukovaná forma, elementární tvary, silný vizuální úder. Možná by se dalo debatovat o vztahu k samotnému motivu venuše, který tu zcela mizí, ale výpověď o současnosti zůstává. A to je možná cennější.
https://www.instagram.com/p/DIdxJspoU3R/
Když venuše vstoupí do hmoty
Vizuální vrchol výstavy však přichází zcela hmatatelně: keramické přívěsky Venus Charms od Kryštofa Míchala (č. 45) jsou pastvou pro oči i mysl. Modulární variace ženského těla v pastelové paletě, elementarizace forem, vizuální poezie na pomezí designu a konceptu. Tady forma slouží obsahu a celek má sílu působit i bez vysvětlování. Skoro jako kdyby se Feiningerův mechanický balet potkal s plodností archetypu. Čirá radost toto vidět.
https://www.instagram.com/p/DId0bQboAOT/
Závěrem
Venus Today není výstavou, která by hledala jednohlasý názor na ženskost, tělo nebo dědictví. Spíš rozehrává multitonalitu, v níž se hlasy střídají – někdy jistě, jindy váhavě. A to je vlastně dobře.
Studenti a studentky zde ukazují, že umějí – a že chtějí. Co zatím trochu chybí, je hlad. Hlad po otázce, po pochybě, po přesahu. Ale ten se většinou dostaví, když technika přestane být překážkou a stane se nástrojem. A to se tady už děje.
Díky za možnost nahlédnout. A klobouk dolů i před těmi, kdo tohle mladé pokolení vedou. Protože už teď je vidět, že je učili dobře.
Foto: archiv
