Při nákupu potravin v obchodě je pro téměř polovinu Čechů důležitější kvalita než cena, podle té nakupuje jen 34 procent z nich. V restauracích je to ale přesně naopak. Češi stále preferují kvantitu před kvalitou a za oběd v restauraci jsou ochotni průměrně utratit jen sto korun. Přitom právě v restauraci obědvá kolem poloviny lidí.
Kvalita potravin, jejich složení nebo datum spotřeby – to jsou faktory, které nejčastěji Česká obchodní inspekce a hygienici kontrolují. Zpravidla však kontrolám podléhají výrobci a prodejci potravin. V restauracích se kontroloři objevují zřídka, právě v nich přitom může být situace daleko horší. V Česku je registrováno kolem 50 tisíc restaurací, kvalitní potraviny však používá jen pět procent z nich. „Základním problémem je, že velká část restaurací nedodržuje hygienické normy, ty kontroluje hygienická služba ministerstva zdravotnictví. Kontroly v restauracích provádí i Česká obchodní inspekce, ta se však nezaměřuje na kvalitu potravin, ale soustřeďuje se na férové jednání směrem k zákazníkům. Jen v loňském roce provedla 4279 kontrol a porušení zákona zjistila v 1140 případech,“ řekl Radek David, šéfkuchař restaurací La Veranda a Babiččina zahrada.
Problém není jen v nákupu levných a nekvalitních surovin, ale i v jejich skladování. V loňském roce rozdali hygienici 6170 pokut za bezmála 13 milionů korun a v dalších stovkách restaurací nařídili nápravu nebo omezili povoz. Nejčastějším prohřeškem bylo právě skladování potravin. „V restauracích se velmi často nedodržují teploty v lednicích, maso se pak rychleji kazí. To ale není pro některé kuchaře překážka – jsou schopni podávat je hostům. Dalším problémem je nepořádek v kuchyních v podobě poházených obalů od potravin, ve kterých se tvoří plíseň a rez. To už není nedbalost, ale hazard se zdravím zákazníků,“ upozornil Radek David.
Signálů, jak poznat dobrou restauraci, je hned několik. Například nesmyslně rozsáhlá nabídka jídel zpravidla není známkou dobré restaurace. „Rozsáhlý jídelní lístek ale také vypovídá o kvalitě pokrmů. Je-li jich na jídelním lístku mnoho, není v silách kuchaře připravit je z čerstvých surovin. Přestože hostům je z hygienických důvodů zakázán vstup do kuchyně, určitou známkou kvality může být otevřená kuchyň, tedy taková, do které může host alespoň trochu nahlédnout. Na kvalitu jídla samozřejmě ukazují i podezřele nízké ceny, je jasné, že u jídel v ceně kolem 80 korun kuchař musel použít nekvalitní surovinu nebo polotovar,“ popsal Radek David.
Odrazem spokojenosti zákazníka s kvalitou jídla by mělo být spropitné. V Česku tomu tak ale není, tři čtvrtiny Čechů spropitné platí, i když s jídlem nejsou spokojeni. Přes 80 procent restaurací ale spropitné bere jako kritérium spokojenosti s jídlem a servisem. Hosté českých restaurací nejčastěji dávají spropitné pět až deset procent z celkové útraty. „Výše spropitného v Česku je v porovnání se světem průměrná. Jen v Americe se spropitné pohybuje kolem dvaceti procent, v Japonsku je zase považováno za urážku. V Česku ale spropitné zcela ztratilo význam, hosté jej platí, i když jim jídlo nechutnalo nebo obsluha byla drzá. To by se v jiných zemích nestalo, například ve Francii, je-li host s něčím nespokojen, často nezaplatí ani za jídlo,“ dodal Radek David.
Foto: n4c, archiv
