Soudce je člověk, před kterého předstupují lidé se svými problémy a od kterého očekávají jejich řešení. Soudce je člověk, kterému soudní spory vstupují do soukromí a stávají se součástí jeho života, vědomí, konání i snů. Není lehké žít s cizími záležitostmi a den za dnem hledat unikající pravdu, nezbytnou pro spravedlivé rozhodnutí. I soudce má soukromí a snaží se v něm žít podle vlastních představ, ale ani tady pojmy jako láska, čest nebo pravda nelze jednoznačně definovat. Soudce Adam Klos se snaží pochopit nejen své případy, ale i sám sebe. Třináctidílný seriál o životě a době soudce A. K. vypráví současný, reálný a vnitřně dramatický příběh mladého muže, složitě se prodírajícího civilními soudními spory, charakteristickými pro současnou společnost. Každý z nich se musí snažit pochopit a ukončit svým rozsudkem, svou představou o spravedlnosti. A musí nést nikdy nekončící odpovědnost za to, že se jeho verdikt dotýká bolavých míst našich obyčejných životů. Život a doba soudce A. K., od 1. září vždy v pondělí ve 20 hodin na ČT1.
„Jde o epizodický seriál. V každém díle tak soudce A. K. řeší jiný případ, ale všemi se prolíná jeho silný osobní příběh,“ popisuje kreativní producent Jan Lekeš. „Idea, aby na projektu pracovalo více režisérů, vznikla krátce poté, co byl seriál dopsán. Uvědomili jsme si totiž, že je velice pevně stavěný. Každý díl byl přesně rozvržen mezi řešení jednoho soudního případu a několik soukromých linek. Nechtěli jsme, aby to bylo příliš stereotypní, aby to byla nuda. Rozvržením dílů mezi tři režiséry, dostal příběh více barev. Každý díl má lehce jinou náladu a styl,“ dodává Lekeš.
Autoři seriálu Robert Sedláček a Zdeněk Zapletal: Žádní zločinci, žádné vraždy. Prostě jen každodenní život.
Soudce. Je jen málo profesí, které jsou denně konfrontovány s rozporuplností lidské povahy. Soudci, kteří svým rozhodováním každý den mění osudy lidí, jsou jedni z nich. Náš hlavní hrdina Adam Klos (David Švehlík) dělá právě tohle. Je rozvodový a občansko-právní rozhodčí.
Žádní zločinci, žádné vraždy. Prostě jen každodenní život, v němž má každý svou pravdu, pro kterou je schopen i zničit svého bližního.
Adam Klos tuhle práci dělat nechtěl. Toužil být fotografem, fotit pro nějaký zpravodajský deník, nebo cestovat po světě za fotoreportážemi. Jenže na prvním místě je to poslušný syn z vážené právnické rodiny, jejíž kořeny sahají až do první republiky. Jeho otec je soudcem Ústavního soudu v Brně (Jiří Bartoška), matka soukromá právnička (Daniela Kolářová) občas zastupující i nějakého toho bídáka s penězi v potížích se státem. Oba rodiče se rozhodli nasměrovat kariéru jediného syna svým směrem.
Adam Klos je sečtělý, přemýšlivý, pohledný, jemný, introvertní chlap. Nejzajímavější na něm je právě to, že se na soudce vůbec nehodí. A přece jím je. Je zranitelný, citlivý, empatický. Pravý opak glorifikovaného typu úředníka, který »slouží státu a obecné normy jsou pro něj výš než individuální etický přístup«. Právě tím, jak je osobní, je sympatický. Divák se o něm postupně dozví úplně všechno, zatímco rozhádané strany sleduje jako figurky na šachovnici. Adam i diváci zjišťují, jak je soudní síň věrným odrazem »divadla svět«, zpovědnicí i žumpou. Lidé lžou, přetvařují se, právníci si hrají na důležité, soudce sedí, myslí si svoje, poslouchá a objektivně vystupuje. V tom je princip série obrácený oproti zažitému modelu, kdy soudce je jen anonymní autoritou, která nakonec nějak rozhodne (dobře nebo špatně). V našem seriálu se naopak úplně všechno točí právě kolem osoby Adama Klose. Jednající protistrany vstupují do jeho života a zase mizí. Divák zůstává se soudcem v síni i v jeho ložnici a dostává postupně znepokojivou možnost »spolupodílet se« na jeho myšlení. Jedním z nejdůležitějších stavebních prvků seriálu je vnitřní hlas Adama Klose, který nám umožňuje být neustále »uvnitř« jeho mysli.
V Životu a době soudce A. K. nesledujeme »velké soudní výhry« nebo »prohry«, ale jemný proces vzniku samotného rozsudku ze strany konkrétního člověka se slabostmi i objektivním charismatem. Ambicí série je umožnit divákovi, aby byl od začátku do konce se soudcem v jeho hlavě. Aby měl možnost být soudcem i divák sám.
Robert Sedláček, Zdeněk Zapletal
Hlavní postavy seriálu Život a doba soudce A. K.
Adam Klos (David Švehlík)
Narodil se do rodiny právníků, soudců a vládních činitelů. Ničím jiným než soudcem se stát nemohl. Přijal to jako samozřejmost. Kdyby mohl volit, stal by se pilotem dopravního letadla, nebo horolezcem-fotografem. Potřebuje prostor a nadhled. Když pilotuje letadlo, cítí se nejlíp. Je šťastný.
Adam respektuje oba rodiče. Mezi ním a otcem ale existuje bariéra. Něco nevyřčeného, o čemž oba vědí, ale nedokáží to změnit ani řešit.
Adam žije sám. Opustila ho dlouholetá přítelkyně Laura (Zuzana Norisová), a on se s tím nedokáže srovnat. Zjišťuje, že vlastně nemá přátele, nemá nikoho, komu by se svěřil. Je sám. Spolu s tímto poznáním přicházejí pochyby o profesním životě. Adam také pochybuje o svých rozhodnutích. Připustí si, že pravda a spravedlnost nemusí být vždy na straně zákona. Pustí si k tělu emoce. Ozve se něco, co podle jeho otce soudcům nepřísluší – svědomí.
Doktorka Iva Tomisová (Jitka Čvančarová)
Psycholožka, má soukromou praxi. Kromě toho malý úvazek na klinice. Zodpovědná, svědomitá. Sebe a svou práci bere naprosto vážně. Nepochybuje o tom, že lidem skutečně pomáhá.
Dříve pracovala ve fakultní nemocnici jako psycholog. Její hlavní pracovní náplní bylo oznamovat rodičům, že jejich nevyléčitelně nemocné děti zemřou. Po nějakém čase se zhroutila. Sama absolvovala terapii. Poté se rozhodla zřídit si soukromou praxi. Žije už delší dobu bez partnera. Děti nemá.
Adam Klos jí přijde jiný než ostatní pacienti. Zcela se vymyká standardu. Ivu Adam přitahuje a ví, že taky jemu není lhostejná. Oba kolem sebe opatrně našlapují. Samozřejmě, doktorka Tomisová zná a ctí kodex emocionálně se nevázat na pacienty…
Otec Klos (Jiří Bartoška)
Soudce Ústavního soudu. Navenek vystupuje tvrdě, autoritativně. Za minulého režimu podnikový právník, pak nějaký čas v parlamentu. Nepochybuje. Nikdy a o ničem. Ve vztahu s Adamovou matkou dávno o nic nejde. Žijí vedle sebe. Respektují se. V otcově životě se čas od času objeví milenka. Matka to tuší, ale už dávno neřeší. Adam to bere jako křivdu. Ví taky, že otec prožil, nebo udělal něco, o čem nechce mluvit, co nebylo tak úplně košer. Tajemství v jeho životě.
Matka Klosová (Daniela Kolářová)
Advokátka, společnice advokátní kanceláře. Na svoje roky vypadá velmi zachovale. Od porodu byla vždycky spíš manželkou a matkou než advokátkou. Tichá síla rodiny. Stará se, aby vše fungovalo, aby všecko zůstalo, jak má. Adam je její jediné dítě. Ví, že prochází něčím těžkým, ale ani ona se k němu nedokáže přiblížit. Je v ní jistý chlad, má odstup. Adam si nepamatuje, že by se s ním někdy jako s dítětem mazlila. Sbírá první vydání knih. Některé věci raději přehlíží, aby je nemusela řešit.
Igor Kubiš (Marek Daniel)
Kriminalista, Adamův dlouholetý kamarád. Na rozdíl od něj se nezaplétá do intelektuálních konstrukcí nad účelem a smyslem života, ale žije. Tím se občas ocitá v prekérních situacích, protože manželky a milenky se tradičně špatně snáší, ale řeší je s typickou přímočarostí a zemitostí. Libuje si v černém humoru, který Adamovi občas leze na nervy, a dobrém pivu, které pije přímo z lahve.
Scénárista Zdeněk Zapletal: Hlavní zkušenost je: Nesoudit se. Vždycky je nejisté, jak to dopadne.
Jak vznikla, pro někoho možná poměrně neobvyklá, idea napsat televizní seriál o soudci, který se zabývá občansko-právními spory a ve kterém nesledujeme velké »soudní výhry« nebo »prohry«, ale spíše proces rozhodování, pochyby a uvažování konkrétního člověka?
Chtěli jsme dělat s Robertem Sedláčkem seriál o psychoterapii. Absolvoval jsem dva dny skupinové terapie, ale nebylo to ono. Někdo v České televizi, myslím, že to byl kreativní producent Jan Lekeš nebo dramaturg Jan Otčenášek, nadhodili, že v českých zemích neudělal dlouho nikdo nic ze soudních síní. Zaujalo nás to. Robert v tom viděl ty psychodramata. Mě tenkrát trápil můj vlastní, vleklý občansko-právní spor. Soud byl pro mě místo, kde se rozhoduje o všem. Mluvili jsme o tom všem dlouho s Robertem a pak jsme se sešli na D1, na odpočívadle Pávov, kde jsme si během tří hodin řekli, kdo budou hlavní postavy, jací asi budou, nastínili jsme si příběhy, které budeme soudit. Potom jsem během deseti dnů napsal scénář pilotního dílu. Robert připravil synopsi. No, a pak jsme rok a půl čekali.
Trestní právo řeší sociopaty, gangstery, zkorumpované úředníky, kterým to neprošlo a podobně. Je to jako kriminálka, a tu jsme dělat nechtěli. Občanské právo řeší věci osudu, srdce a přesvědčení. K občanskému soudu se může dostat kdokoliv. I člověk, který se vůbec ničím neprovinil, nikomu neublížil. Ocitne se tu náhodou, omylem, kvůli utkvělé myšlence psychopata, mašinérii úřadu nebo tuposti souseda a může přijít o čest, o majetek, o dítě, o rodinu nebo taky úplně o všechno. U občanského soudu existuje větší pravděpodobnost, že může prohrát nebo vyhrát každý. Tak proto jsme ho zvolili.
Do jaké míry vychází jednotlivé soudní pře zobrazené v seriálu z reálných případů a jak moc je pro vás jako pro autora inspirace skutečnými případy přípustná?
Část případů je inspirovaná skutečnými soudními spory. Jiné jsem si zcela vymyslel. Další jsou směsí těch reálných, mých zkušeností a fabulace. Jeden případ jsem opsal přímo ze soudní síně. Byl to tak dobrý a silný příběh, tak dobré divadlo, že jsem nemohl odolat. Samozřejmě jsem pak použil vlastní dialogy, změnil předmět sporu, jména, použil jsem jiné postavy. Jinak jsem z těch případů, co byly inspirovány reálnými kauzami, bral hlavně princip – hvězda se soudí s bulvárem, miliardář se rozvádí a zjistí se, že nemá vůbec žádné peníze. Nestudoval jsem detaily těch případů ani průběhy jednání. Napsal jsem to tak, jak jsem si představoval, že by to mohlo proběhnout, na základě vlastních zkušeností, podle toho, co jsem se z práva naučil a tak, jak bych to soudil já, kdybych byl na místě soudce.
Jakým způsobem se scenárista před psaním takového seriálu musí vzdělávat v oblasti právních záležitostí a do jaké míry se průběh procesů v Životu a době soudce A. K. shoduje s právním řádem České republiky? Jak dlouho vám přípravy a rešerše před začátkem psaní seriálu trvaly?
Studovat něco dopředu nemělo smysl. Nevěděli jsme, jestli Česká televize seriál schválí. A když ho vzali, tak už nebyl na vzdělávání čas. Učil jsem se za chodu, během psaní. Měl jsem víc poradců. Všichni byli výborní, ale jeden soudce, který si nepřeje být jmenovaný, byl opravdu skvělý. Mohl jsem mu kdykoliv zavolat, nebo napsat mail a byl k dispozici, takže když jsem narazil na nějaký problém během psaní, do hodiny bylo vyřešeno. Probíhalo to asi takto: – Pane magistře, můžu? – Jsem na horách s děckama, mokneme, je tu zima, ale povídejte… Samozřejmě jsem ale na soudy chodil a hodiny strávil s Občanským zákoníkem a s Občanským soudním řádem. Hlídali mě taky poradci, takže můžu říct, že většina případů se s právním řádem ČR shoduje. Odlišnosti jsou jen v několika kauzách, které by měl soudit soud vyšší instance, než ten náš, seriálový a potom taky v případě, kdy jde o opatrovnictví dítěte. Z pochopitelných důvodů jsem taky vynechal některé části soudních řízení jako závěrečně řeči a tak podobně.
Kolik hodin jste jako pozorovatel strávil u soudů?
Myslím si, že není důležité, kolik hodin člověk někde stráví, ale co si z toho odnese. A potom, líbí se mi, co napsal jeden francouzský autor: Mladá žena jde v neděli odpoledne na procházku kolem kasáren, okny nahlíží dovnitř. Je-li spisovatelka, tak se vrátí domů a napíše pravdivý román o životě v armádě. Na to věřím. Na empatii, na představivost.
Když absolvujete pět rozvodových kauz, kde se soudí manželé o dítě a pak nastoupí další pár, tak se na ty lidi podíváte a je vám jasné, kdo rozpad manželství způsobil a proč, jaké budou argumentace a jak to dopadne. Většina soudních případů je dost nezáživná. Můj hlavní poradce mi naštěstí vybíral ty zajímavé, kde se něco dělo.
Jakou hlavní emoci nebo zkušenost jste si odnesl?
Hlavní zkušenost je: Nesoudit se. Vždycky je nejisté, jak to dopadne. Záleží na advokátech, na zvolených důkazech, které přinesou, na zaujatosti a pravdomluvnosti svědků, na odkladech a kličkách v řízení, na posudcích znalců a jejich erudici a taky na zákonech, které nejsou dokonalé, protože je tvořili nedokonalí lidé. A hlavní emoce… To je asi smutek.
Jaký případ, jehož vývoj jste na vlastní oči sledoval, se vás nejvíce osobně dotkl?
Asi ten můj vlastní… Ale vážně. Silné emoce vyvolá každá kauza, když cítíte, že někdo účelově lže, když vnímáte, že se ubližuje někomu slabému. Silné a nezapomenutelné zážitky jsou pro mě rodinné spory o majetek. Otec proti synovi. Jdou si po krku jako by šlo o život. Vidíte je, když čekají na začátek jednání a potom při něm. A syn se snaží. Dotkl se mě taky případ paní na hranici svéprávnosti, kterou její příbuzní zmanipulovali a obrali o všechno. Na druhé straně mě vyloženě pohladilo, když přišli manželé s tím, že si to rozmysleli, udobřili se, rozvádět se nebudou a pojedou dál. Dává to člověku jistou naději.
Hlavní hrdina seriálu Adam Klos v seriálu prochází vleklou osobnostní krizí. Co podle vás nejvíce trápí tuzemské soudce?
V soukromých životech je asi trápí to, co nás ostatní. Co je trápí v profesních životech, můžu jenom odhadovat. Možná je to nedokonalý systém. Všeobecná blbost, se kterou jsou denně ve styku. Nebo že se musí učit tři tisíce paragrafů nového občanského zákona, v němž jsou takové perly, jako že na pastvu může jít husa i prase, ale slepice a prase ušpiněné ne. Nebo to, že když vám uletí včely, tak je můžete stíhat na cizím pozemku, ale když vletí do tamního úlu, tak se stávají vlastnictvím majitele pozemku. Ale co soudce opravdu profesně trápí, to fakt nevím. Jenom o nich píšu.
Foto: Česká televize
