Show Jana Krause – Jan Burian, Zdeněk Piškula, Tereza Marečková a Michal Pitoňák

Muzikant Jan Burian, herci Zdeněk Piškula a Tereza Marečková a vědec Michal Pitoňák se představí v Show Jana Krause. Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 5. června ve 21.35 hodin na Primě.

Show Jana Krause (6)

Jan Burian – autor písní, pianista, zpěvák, spisovatel a TV moderátor, který je s pražským Divadlem Archa spojen nejen koncertováním. „Moje osobní historie s divadlem, které se dnes jmenuje Archa, je dlouhá a mám s ní spojeny nejranější kulturní zážitky. Když mě tam poprvé přivedli, jmenovalo se to divadlo D 34 a ředitelem byl můj otec E. F. Burian, herečkou tu byla moje matka Zuzana Kočová. Po smrti otce matku z divadla propustili a scéna dostala název Divadlo E. F. Buriana, což si nikdo z naší rodiny nikdy nepřál. Změnilo se i divadlo a v tom, co chtěl ten, jehož jméno měli v názvu, už nikdo nepokračoval. Vrátil jsem se tam, až když se znovu přejmenovalo, tentokrát na Divadlo Archa,“ říká Jan Burian o divadle, které právě slaví 25. výročí. Za celou dobu existence se v Arše konalo 4629 představení a navštívil ji bezmála milion diváků. Jan Burian vydal řadu vlastních písňových alb, vystupuje za doprovodu členů kapely Bizzare Band a jeho literární tvorba obsahuje kromě básnických sbírek a cestopisů i osobní zápisky a fejetony. V knižní podobě vyšly také televizní rozhovory Posezení s Janem Burianem. Je spoluautorem řady dokumentů a pořadu Burianův den žen. V roce 2012 vydal knihu o svém otci Nežádoucí návraty E. F. Buriana.

Zdeněk Piškula a Tereza Marečková – herci, kteří hrají titulní role v moderní interpretaci klasického titulu Romeo a Julie v Městských divadlech pražských, kde měla Shakespearova tragédie před pár dny premiéru. Tereza působila v Divadle Husa na provázku a členkou souboru Městských divadel pražských se stala letos na jaře. Julie je zde její první rolí. „Nikdy mě nenapadlo, že bych já měla hrát Julii. Vždycky jsem si ji představovala jinak. Jako fakt pěknou holku. Obličej z časopisu. Napadlo mě, že to má být protiúkol. Ale když jsem si to teď četla, začala jsem vnímat, jaká je v ní síla. Že přestože je mladičká, není prvoplánová. A čím dál víc se mi zdá krásné, jak je schopná si stát za svou představou lásky, já jsem ji takhle přece taky měla… Ve třinácti,“ říká Tereza, která letos získala ocenění Talent roku v Cenách české divadelní kritiky. Romea ztvární Zdeněk Piškula, který v Městských divadlech už nastudoval hlavní roli v inscenaci Moře. Divákům je ale hlavně známý z filmů Zlatý podraz, Tři bratři nebo ze seriálu Vyprávěj. Pro Zdeňka byl prý hlavní argument pro roli Romea to, že inscenaci bude režírovat umělecký šéf Městských divadel pražských: „Když jsem zjistil, že to bude režírovat Michal Dočekal, tak jsem do toho prostě musel jít.“

Michal Pitoňák – biolog a geograf, který se již více než osm let věnuje výzkumu lidí s odlišnou sexualitou a jejich duševního stavu. „Coming-out trvá i sedm let, ,neheterosexuálůmʻ hrozí riziko sebevražd,“ říká kromě jiného. Vymezuje se proti pojmu homosexuálové. „Je to terminologie z 20. století, pořád je stigmatizující, a navíc to není ani přesné. Bavíme se o neheterosexuálech, kam patří lidé různých sexualit, včetně bisexuálů nebo pansexuálů,“ vysvětluje Pitoňák, který se zabývá rovněž třeba kvalitou života neheterosexuálů v Česku. Co je nejčastěji trápí? „Lidé, kteří dospívají v heterosexuálním prostředí s tím, že jejich sexualita je odlišná, se musí vyrovnávat hned s několika věcmi. Jednak se svými vnitřními pocity, s tím, že se cítí odlišní od zbytku ,normálníʻ společnosti, a pak se samotným coming-outem. To u nich vytváří mnohem větší tlak na psychiku a může vést k častějšímu výskytu některých duševních problémů – od depresivních stavů, problémů se zvládáním emocí a úzkostí až po problémy sociálního původu. Jedním z jejich nejčastějších důsledků je pak i vyšší riziko sebevražd. Celosvětově analýzy mluví o tom, že riziko sebevraždy je u LGBTQ lidí zhruba trojnásobně vyšší než u heterosexuálních lidí, zvláště pak u dospívajících. Mladý člověk, který řeší svůj coming-out, vnímá, že může být druhými brán jako méně hodnotný. Se svou orientací se proto nejčastěji poprvé svěří spíše spolužákům nebo kamarádům, u kterých je riziko ztráty vztahu menší a panuje mezi nimi větší porozumění. U rodičů bývá sdělení nejsložitější, protože možnost ztráty nebo zklamání je největší.“ Říká, že člověk začne sexuální orientaci objevovat zhruba mezi desátým a sedmnáctým rokem, přičemž většinou trvá právě pak ještě několik let, než ji přijmeme a poprvé o ní řekneme druhým. „Když se člověk nemá komu svěřit, může u něj coming-out proběhnout třeba až v padesáti anebo taky nikdy. Zjištění, že je vzrušuje něco jiného, než by se očekávalo, je pro spoustu lidí šok. Odmítají to, myslí si, že je to přejde, a třeba se i stydí. Vyrovnávání se s nastalou situací lze popsat slovy menšinový stres, kterým se dlouhodobě zabývám.“ Dodává, že v poslední době se třeba začíná více řešit i problematika coming-outu u seniorů. „Představte si, že se ovdovělý partner dostane do institucionální péče, kde je ani nenapadne, že by pán či paní mohli mít jinou sexuální orientaci.“

Foto: TV Prima


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353