Šest parádních dokumentů o žralocích vám přináší Prima Zoom. Žraloci jsou především predátoři, obývající většinu rozlohy moří a oceánů na Zemi. Někteří z nich se vyskytují i v brakických vodách při ústí řek a pronikají do jejich dolních toků. Vyskytlo se však také několik málo druhů, které se adaptovaly na život ve větších sladkých jezerech. Ze současné fauny patří žraloci k nejstarším skupinám živočichů. První žraloci žili v době před 450–420 miliony lety, tedy dříve, než se objevili první suchozemští obratlovci a před kolonizací kontinentů rostlinami. Moderní žraloci se začali objevovat přibližně před 100 miliony lety. Největším žralokem je planktonožravý žralok obrovský (až 20 metrů dlouhý), za nejnebezpečnějšího člověku se pak považují žralok bílý, zvaný také lidožravý, a dále žralok bělavý, žralok modrý a žralok tygří. V jezeře Nikaragua žije až třímetrový sladkovodní žralok. Ideální a fascinující podívaná na léto, které budete na Prima Zoom trávit se žraloky už třetím rokem.
S Prima Zoom poznáte žraloky do detailu každý pátek:
- 6. – 20 h. – Ostrov bílých žraloků
- 7. – 20 h. – Čelisti z hlubin
- 7. – 20 h. – Žraloci v pralese
- 7. – 20 h. – Žraloci mezi námi
- 7. – 20 h. – Po stopách žraloka zabijáka
- 7. – 20 h. – Útoční žraloci
Žraločí smysly
Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé. Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují. V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Jedinou kapku krve tak dokážou detekovat na vzdálenost až kolem 1,5 kilometru. Vedle pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami. Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu, a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem. Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších, menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky, tzv. neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny, v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku. Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka. Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100–200 metrů. Zrak – oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla, a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo), vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka, tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív, než zaútočí, stočí oči dozadu, aby si je chránili. Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem. Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka (»čumák«), jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokážou žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy, je-li třeba nehybná, nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové, včetně člověka, vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryté oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu. Lorenziniho ampule slouží jako kompas k orientaci v mořích a oceánech.
Ostrov bílých žraloků (repríza pondělí 29. 6. od 16 h.)
Na světě existuje několik lokalit, kde se sdružují velcí bílí žraloci, kteří jsou jinak kočovnými samotáři. Jsou to Farallonské ostrovy u pobřeží Kalifornie, Stewartův ostrov na Novém Zélandu, mexický ostrov Guadalupe, False Bay v Jihoafrické republice a Neptunovy ostrovy u jižní Austrálie, kde jsou také nejpočetnější kolonie australských tuleňů, kteří jsou kořistí žraloků. Vědci si však povšimli, že žraloci odtud záhadně na několik týdnů mizí. Odborník na velké bílé žraloky Andy Casagrande zjistí, že se žraloci vydávají podél australského pobřeží po západní migrační trase. Koncentrují se v lokalitě shluku stovky ostrovů u pobřeží západní Austrálie. Jde o odlehlou oblast vzdálenou 300 kilometrů od pobřeží. Rybářům se tu do sítí chytili sotva narození žraloci a Casagrande se při potápění setká s mladými kusy. Usuzuje se, že jde o oblast, kde se žraloci rodí. Díky koloniím tuleňů je tu pro ně i dostatek potravy. Mladí žraloci plavou u hladiny, zatímco zkušení žraloci se drží u dna, odkud útočí na svou kořist. Jednomu z ostrovů se zde říká Ostrov čelistí. Tým označí jednoho žraloka snímací technikou. Jeho svorka se zachytí za ploutev a za tři hodiny odpadne a vznese se na hladinu. Na pořízených snímcích se objeví žraloci mědění, okolo nichž velký bílý proplouvá bez povšimnutí. Výzkumníci se však u ostrova setkávají jen se samci. Vědci mají teorii, že by mohlo jít o místo páření. Oblast, kde se rodí mláďata, je pro samice poměrně blízko, jen 48 hodin cesty. Ostrov a okolní vody by podle výzkumníků mohly být kompletním ekosystémem žraloků velkých bílých, počínaje zrozením, přes krmení, až k rozmnožování.
Čelisti z hlubin (opakování pondělí 6. 7. v 15.55 h.)
Odborník na velké bílé žraloky Greg Skomal se vydává na výpravu k mexickému ostrovu Guadalupe, který leží 400 kilometrů od San Diega. V zimě sem připlouvají stovky bílých žraloků a k páření a rození mláďat se sem stahují také tisíce rypoušů z Aljašky. Tým má k dispozici zdokonalenou verzi robota Shark Cam, který se může potopit až do 700 metrů a poprvé snímat podmořský svět v propasti a za noci. Tým označkuje sondou pětimetrovou samici Scarboard a Shark Cam s ní drží krok. Scarboard se přesune k Twin Canyons, kde se nachází největší kolonie rypoušů. Scarboard se skrývá u prudkého útesu spadajícího do vody a číhá na rypouší samce bojující o samice. Její zrak je desetkrát výkonnější než lidský. Zaútočí na robota rychlostí osmačtyřicet kilometrů za hodinu. Její skus má sílu 280 kilogramů na centimetr čtvereční. V hloubce přes 150 metrů Scarboard přestane v mikrospánku pohybovat ocasní ploutví a dále volně klesá. Pendluje mezi hloubkou a k hladině vyplouvá, aby se zahřála. Poté vědci označkují pětimetrovou Emmu. Podaří se ji zachytit, jak plave s otevřenými čelistmi. Emma se ponoří až do hloubky 228 metrů a zaútočí v naprosté tmě. Zakousne se do Shark Camu a poškodí ho. Týmu se podaří robota opravit. Posledním označkovaným žralokem velkým bílým je třicetiletý Theo, který také napadne robota. Dosud byly útoky vedeny vertikálním směrem z hlubin, ale Theo zaútočí u dna zezadu a horizontálně. Natáčení potvrdí, že žraloci útočí vždy za dne. Robot se zaklíní u srázu, tým ztratí jeho signál a musí přivolat loď s ovládacím zařízením, která Shark Cam uvolní z pasti.
Žraloci v pralese (připomeňte si v pondělí 13. 7. po 16 h.)
Žraloci bělaví zaútočí na více lidí než kterýkoli jiný druh žraloka. Nejvíce se vyskytují na Bimini na Bahamách. Mořský biolog Craig hledá způsob, jak agresivnímu chování žraloků bělavých zabránit. Craig se vydává na Kostariku, kde chce studovat žraloky bělavé v řekách. Se svým týmem jezdí po kostarické řece v džungli asi týden, ale žádného žraloka nenachází. Poté se vydává zpět k ústí řeky do moře. Tam chytne v moři malého žraloka bělavého a označkuje ho. Žralok bělavý je oproti jiným žralokům výjimečný v tom, že snáší sladkou vodu. Je to díky jeho ledvinám, které rychle vypouštějí sladkou vodu ven z jeho těla. Craig vysílá robotického žraloka ke krokodýlům. Jeden z nich se do něj zakousne. Craig chce vědět, jak to, že žraloci se v řece krokodýlům vyhýbají. Pro svůj pokus musí odchytit krokodýla, aby získal jeho feromony. Craig si myslí, že žralok se mu vyhýbá díky skvělému čichu, který má. Když získá feromony od krokodýla, pustí je chycenému žralokovi do nozder. Ten reaguje podrážděně a Craig si myslí, že to žraloky odpuzuje. Craig by to chtěl využít při ochraně lidí. Craig se vrací na Bimini a chce tam vyzkoušet svůj odpuzovač na dospělých žralocích. Craig se potápí v ochranné kleci a zkouší svou látku. Ta funguje a žraloci se stahují a odplouvají pryč. Craig možná objevil klíč k novému druhu odpuzovače žraloků.
Žraloci mezi námi (zopakujeme v pondělí 20. 7. od 16 h.)
Jako chlapec zhlédl doktor Craig O´Connell, mořský biolog, film o tom, jak žraloci bídně umírají zapletení do ochranných sítí, které před nimi mají chránit návštěvníky pláží. Kromě žraloků navíc v sítích zahyne vždy i velký počet jiných živočichů, želv a také ptáků. Stále častější útoky žraloků na člověka a setkání s těmi, kteří podobný útok přežili, mu umožnily zvážit problém i z druhé strany. Tehdy se seznámil i s australským potápěčem Paulem de Gelderem, který po útoku žraloka přišel o pravou paži a nohu. A co kdyby se našlo něco, co by člověku a žralokovi umožnilo volně a beze strachu se vedle sebe pohybovat v oceánu? Tak vznikl projekt ochranného zařízení, na němž doktor O´Connell pracoval celých deset let. Je založeno na magnetismu díky tzv. Lorenziniho ampuli. Magnety by měly žraloky odpuzovat. A tak doktor O´Connell zabudoval velmi silný magnet do gumové trnuchy, která je oblíbenou potravou žraloků. Gumovou nápodobu žralok roztrhal, když v ní byl ale magnet, vyhnul se jí. Podobné magnety tedy zabudoval doktor O´Connell do plastových trubek umístěných blízko sebe, přes něž by se žraloci neměli dostat. První pokusy se konaly s kladivouny, kteří mají mnohem více Lorenziniho ampulí než ostatní žraloci, něco kolem 3000.
Pak si doktor O´Connell vybral velké žraloky bělavé. Do vody se poprvé od útoku, při němž přišel o jednu paži, ponořil v Severní Karolíně i šestnáctiletý Hunter Treschl. Z klece pozoroval tři žraloky bělavé, kteří obeplouvali bariéru, aniž by se pokusili proniknout jejím magnetickým polem. Další pokus se konal v noci, kdy jsou žraloci aktivnější. Podílel se na něm podmořský kameraman Mark Rackley, který byl sám napaden žralokem modravým. Ani tentokrát žádný žralok nepronikl do ochranné bariéry. Doposud byla ale bariéra velmi křehká a neschopná odolat silnějšímu příboji. Proto se doktor O´Connell rozhodl zlepšit její konstrukci. Vydal se do Jižní Afriky, kde je moře velmi bouřlivé a kde žijí v hojném počtu velcí žraloci bílí. Tentokrát ho doprovázel ředitel místního úřadu pro žraloky, výzkumník Geremy Cliff. U Kapského Města pozoroval Craig řasy čepelatky a jejich pohyb v silném mořském proudu. Proplouvají mezi nimi tuleni, vyhledávaná potrava žraloků bílých. Vědec došel k názoru, že bariéra se v prudkém příboji musí pohybovat jako čepelatky, vybavil tedy plastové trubky klouby a umístil je ve dvou řadách za sebou. Zpevněnou bariéru se vydal vyzkoušet na mexický ostrov Guadelupe. Spolu s ním šel pod vodu zkušený kameraman žraloků Andy Casagrande. Trubky byly zespodu uchyceny falešným dnem, protože žralok bílý útočí často právě zdola. Kolem bariéry se jich brzy nashromáždilo několik, takže Craig si musel vyžádat menší pauzu, aby se uklidnil. Při dalším testu obklopilo bariéru hned pět velkých žraloků bílých, ale žádný ji nepřekonal. Doktor O´Connell tak může doufat, že jeho vynález v příštích letech pomůže ochránit plavce a surfaře před útokem žraloka stejně tak jako žraloky před zbytečnou smrtí v sítích rybářů.
Po stopách žraloka zabijáka (repríza v pondělí 27. 7. od 16 h.)
Nejnebezpečnějším žralokem na světě je agresivní žralok dlouhoploutvý. Je pravděpodobně zodpovědný za smrt tisíců lidí, ale ví se o něm málo. Žije v hlubinách tropických vod a prodloužené prsní ploutve mu slouží k plachtění ve vodě. Po celá staletí je hrozbou pro ztroskotané námořníky. V červnu 1945 Japonci potopili americký křižník Indianapolis. Kolem vraku a trosek se okamžitě objevili žraloci dlouhoploutví a z 900 námořníků jejich řádění přežilo jen 317 mužů. V jiném případě žraloci zaútočili na stovky trosečníků z britské transportní lodi RMS Nova Scotia, kterou v listopadu 1942 poblíž jihoafrického Natalu torpédovala německá ponorka. Přestože se většině ze 1054 lidí na palubě podařilo dostat se do vody, portugalská loď jich 29. listopadu 1942 zachránila již jen 194. Většina trosečníků (byli to hlavně italští váleční zajatci) padla za oběť žralokům. Doktor Michael Domeier se s týmem vydává na expedici do Atlantiku a Pacifiku, kde tento druh přežívá na pokraji vyhynutí. Komerční rybolov snížil populaci žraloků dlouhoploutvých o devadesát procent. K jejich záchraně je třeba zjistit co nejvíce o jejich životě a zvycích. Cat Island na Bahamách a tamní žraločí rezervace je místo posledního většího uskupení žraloků dlouhoploutvých na světě. Když se potápěči ponoří do hloubky, objeví se několik exemplářů. Připlouvají až příliš blízko, prohlížejí si potápěče a dorážejí na ně. Žijí v prostředí, kde není dostatek potravy, proto využívají jakoukoli možnost. Členové týmu poté fingují ztroskotání lodi, do vody umístí dřevěné desky. Žraloci dlouhoploutví na sebe nenechají dlouho čekat, evidentně je zajímají nezvyklé objekty. Expedice se přesune do Pacifiku, k ostrovu Kona na Havaji. V Tichém oceánu je žraloků dlouhoploutvých ještě méně. Tým je najde, když sledují hejno kulohlavců. Chce jednoho z nich odchytnout a připevnit mu senzor, ale nepodaří se jim to. Žralok dlouhoploutvý uniká. Důležitými poznatky expedice je fakt, že tito žraloci si prohlížejí vše, co se ve vodě vymyká normálu, a hledají slabiny své potenciální kořisti. Dalším je jejich zvyk následovat hejna kulohlavců.
Útoční žraloci (opakování v pondělí 3. 8. od 16 h.)
Tentokrát zamíříme za žraloky, kteří průkazně žerou ptáky, a ovlivňují tak i život od pobřeží až po předměstí. Lidé nemohou pochopit, kde se v žralocích tygřích bere peří ze zpěvných ptáků, obývajících jejich zahrady. V Mexickém zálivu se výprava vědců zabývá právě tímto tématem, vyráží čtyřiašedesát kilometrů od pobřeží a spouští šňůru s háčky. Chtějí ulovit a označkovat žraloky tygří, zároveň zjistit obsah jejich žaludků. Brzy chytají první žraloky, avšak během několika hodin z patnácti úlovků není jediný žralok tygří a žádný z těchto dalších druhů nemá v žaludku peří. 7500 kilometrů daleko odtud je u Havajských ostrovů ostrov French Frigate Shoals. Ten je plný ptáků a kolem hlídkují žraloci. Na své si přijdou hlavně v době, kdy se mláďata albatrosů učí létat. Když vysedávají na hladině, jsou snadnou kořistí. Žraloci se tu ale také vrhají na souš na tuleně, těch havajských zbývá posledních méně než 1200 jedinců. Na jaře mají mláďata, která se samicemi často polehávají příliš blízko vody. Žraloci se za nimi vymrští až na souš a klidně riskují jak uvíznutí a smrt, tak zranění od rozzuřené matky. Mnoho mláďat tak padne za oběť žralokům. Na Maledivách v Indickém oceánu zase spolupracují menší žraloci černocípí, jsou velmi hbití a ve skupině nahání menší ryby ke břehu, odkud není úniku. I oni riskují, jen pár sekund mimo vodu pro ně může znamenat smrt.
Vrátíme se zpět do Mexického zálivu, kde konečně chytí prvního žraloka tygřího, rychle mu vypláchnou žaludek a najdou zobáky, ale od sépií. Další úlovek je skoro 3metrový, ani on ale nesežral žádného ptáka. Přesto dostane vysílač, aby ho mohli sledovat. Žraloci tygří se poté chytají jeden za druhým, v jednom konečně objeví peří – zjevně sežral tangaru. Konečně tak umisťují vysílač na žraloka, který loví ptáky. Žraloků tygřích chytí celkem devět, peří najdou u dvou. Další působivý žralok žije v ledových vodách u východního pobřeží Kanady, je to žralok malohlavý neboli grónský. Jedná se o primitivní druh, přes sedm metrů dlouhý a skoro tunu těžký. Tento mrchožrout měl v žaludku i losy, soby nebo medvědy lední. Jeden žralok malohlavý byl nalezen v Newfoundlandu, na břehu se zadusil losem. Když z něj kůži vytáhli, žralok se vzpamatoval a nakonec odplaval. Jeden exemplář byl chycen v teplých vodách Mexického zálivu, ve dvoukilometrové hloubce jsou totiž cca 4 °C, které mu vyhovují. Větší zajímavostí byl trn z trnuchy, zabodnutý v jeho čelisti – tzn., že ji ulovil živou, přitom ta žije v teplých vodách. Výprava za žraloky tygřími zjišťuje, že se žraloci zdržují také v blízkosti ropných plošin, kde ptáci odpočívají při delších cestách. Mohou si myslet, že už našli pevninu, poté ale zjistí, že to mají ještě daleko a dojdou jim síly, stejně jako když je sem zažene silný vítr. Závěrem se ještě podíváme na zoubek žralůčkům okatým u australského Velkého bariérového útesu, ti loví drobné ryby, při odlivu ale vylézají na souš a požírají uvízlé korýše.
Potřebujete ještě něco vědět o žralocích? 😉
Foto: TV Prima
