Už 535 sedmnáctiminutových dílů na zhruba 270 kilometrech filmu, tedy bezmála deset tisíc odvysílaných minut, což představuje více než sto celovečerních filmů, má na svém kontě pořad České televize Hledání ztraceného času, který už dvacet let připravuje a uvádí duchovní otec projektu, nestárnoucí Karel Čáslavský. Po celou dobu na něm spolupracuje se stále stejným režisérem Pavlem Vantuchem a stejnou produkcí. Oblíbený pořad, který v červnu 2011 slaví dvacáté televizní narozeniny, vysílá Dvojka v premiéře každou neděli od 09.10 hodin s reprízou vždy v pondělí ve 13.50 hodin.
Hledání ztraceného času je pořadem plným rarit, objevů i zábavných kuriozit, který diváky nepřestává bavit. „Před lety jsme například němý filmový výstup z roku 1910, ve kterém slavný Caruso zpívá árii z Trubadúra, doplnili zvukem z gramofonu a pan režisér Vantuch z toho pomocí počítače vytvořil perfektní zvukový film…“ doplňuje Karel Čáslavský. 
Cyklus často připomíná i technické unikáty, k nimž autor poznamenává: „Za první republiky bylo běžné, že si továrníci nechávali o výrobě ve svých podnicích natáčet instruktážní filmy. Díky tomu máme obrázky z výroby automobilů, letadel, lodí, ale třeba i čokolády, vložek do bot, bonbonů nebo margarínu. Ale byl natáčen i postup staveb přehrad, mostů nebo významných domů. Všechno hezky zdokumentované, krok za krokem. To už dnes snad nikdo nedělá a jednou to určitě bude chybět.“
Nejstaršími snímky, které Karel Čáslavský pro pořad použil, jsou záběry z června 1898 od Jana Kříženeckého, průkopníka českého filmu. „Tehdy jsme byli mezi prvními zeměmi ve světě, kde se začalo natáčet,“ upřesňuje Karel Čáslavský: „Kříženeckému jsem věnoval celý díl s názvem První Čech s klikou.“
A co na to všechno říkají diváci? Dejme ještě jednou slovo Karlu Čáslavskému, který byl v březnu 2010 slavnostně uveden do Dvorany slávy TýTý, prestižní ankety Týdeníku Televize o nejpopulárnější osobnosti televizní obrazovky: „Když jsme v roce 1991 začínali, chodilo mi poštou až sto ohlasů měsíčně. Podnětné, přínosné, nadšené a občas i s nějakou namalovanou šibeničkou. Stávalo se, že jsem lidem bral jejich vžité představy o životě za první republiky a hlavně v protektorátu a oni mi potom vyčítali, co budou říkat dětem. Postupně se to ale změnilo a lidi začali oceňovat především to, že na záběru v mém dokumentu poznali třeba tatínka, který hraje fotbal…. Dost mě ale mrzí, že za celých dvacet let o cyklu Hledání ztraceného času vyšly jenom tři seriózní recenze, z toho dvě od jednoho autora – Jiřího Černého. Asi to bude jako v tom starém vtipu – zatím nebyl důvod ke stížnostem.“
Foto: Česká televize
