Zdeněk Svěrák: Jarda Uhlíř je moje tvůrčí dvojče

Supraphon přichází s novinkou pro milovníky pohádek, originálních příběhů a Zdeňka Svěráka: jako audioknihu vydává nahrávku půvabné knížky Pan Buřtík a pan Špejlička ve skvělé autorské interpretaci. Tohle CD skutečně pohladí – jak vytříbeným jazykem, tak i podáním Zdeňka Svěráka. A právě k novému cédéčku směřovaly i naše otázky.


V poměrně krátké době je to váš druhý text vydaný u Supraphonu na CD. Myslíte už při psaní na to, že by mohla vzniknout i jeho audiopodoba?
Při psaní Povídek jsem si to, myslím nepřipustil. Ovšem poté, co jsem je namluvil, a dopadlo to, myslím, docela dobře, tak ano. U Buřtíka a Špejličky jsem si říkal, že by to asi taky šlo namluvit. Ale můj nápad to nebyl, oslovil mě Supraphon.

Buřtík a Špejlička prožívají tři příběhy, přitom dva vznikly dříve a ten poslední v současnosti. Jak velký měly časový odstup?
Velký, čtyřicet let. První dva příběhy jsem napsal v roce 1970 pro své děti, které ještě byly ve věku, kdy je to bavilo. A teď, po takové době, jsem zkusil trefit jejich literární styl a přidat příběh třetí. Vlastně jsem přidal dva příběhy, ale nerozdělil jsem je, právě proto, aby byly tři. Trojku pokládám za šťastné číslo. Třetí příběh je tedy dlouhý, ale ve skutečnosti je složen z příběhů dvou. Jeden se týká pokusu Buřtíka a Špejličky uplatnit se u policie, druhý je zaměřen na lékárnu U bílé myšky, kde jsou Buřtík a Špejlička zaměstnáni dodnes.

A téma je to aktuální: přeměna užitečných prostor v podniky velice neužitečné. Asi jste se inspiroval současností, tím, co se kolem nás denně děje…
Jistě! Tam kde byly lékárny, je teď něco docela jiného, a nejhorší je, když na takovém místě vznikne herna. Tak jsem ji tam při přeměně lékárny dal … vlastně se to nepodařilo, vrátila se tam lékárna.

Jak těžké bylo navázat na čtyřicet let starý styl psaní?
Těžké to nebylo, stačilo přečíst si ty první dva příběhy, koneckonců ten jazyk, kterým jsou psané, mám rád dodnes. Je trošku starodávný či staromilský, děti se v něm mohou setkat se slovy, která jsou jim neznámá – neslyší je totiž každý den. Jsou to slova neošoupaná, protože se tak často nepoužívají. Styl Buřtíka a Špejličky je tedy takový, řekl bych, knižní, což, myslím si, přispívá komice.

Měl jste jako inspiraci nějakou existující dvojici, napadají mě třeba pánové Lasica a Satinský?
Tuhle dvojici jsem měl taky rád, ale už jako kluk jsem miloval Lauera a Hardyho, taky byl jeden z nich silný a druhý tenký. Ne že bych na ně při psaní přímo myslel, ale možná jsem se jimi inspiroval.

V jedné povídce se mluví o věku devadesáti let, chtěl byste se dožít devadesátky?
Docela ano. Kdyby mi vydrželo zdraví v přijatelné podobě, tak by to nebyl špatný věk! Moje babička se takového věku dožila.

V textu se dají vysledovat různé odkazy na váš život či práci, třeba oblíbený motiv létání nebo postava pana Bruknera. Proč je v příběhu právě pan Brukner, proč ne třeba pan Kašpar, Hraběta nebo Čepelka?
Protože Petr Brukner hraje v naší hře Dobytí Severního pólu lékárníka, jmenuje se tam Šofr, a když jsem si představil lékárníka, který přišel o lékárnu, Petr mi v té situaci hezky ladil. Určitě by mohl takovou postavu celkem dobře hrát.

A v textu jednoho příběhu je taky důležitý cirkus…
Cirkus mám skutečně rád. Působí na mě zvláštním kouzlem, přenáší mě do dětství, kdy jsem se těšil, až přijede na náměstí do Kopidlna… Jako kluci jsme ho pak pomáhali stavět. A když dnes přijede nějaký malý cirkusík do Čechtic, vyrážíme tam s vnoučaty.

Čtete rád vlastní texty?
Čtu je velice rád, zejména, když jsou u toho ve studiu lidé, se kterými už se nebojím. Naďa Dvorská, se kterou jsme dělali společně už nahrávku Povídek, taková je, takže do tohoto nového projektu jsem vstoupil nebojácně. Věděl jsem, že ona jako režisérka ví, v čem jsem dobrý a do čeho se pouštět nemám. Na takovou četbu jsou zapotřebí naprostý klid a uvolnění a je nutné vědět, jaký má člověk hlas, co s ním může dělat a co s ním dělat nemůže. Já toho se svým hlasem moc dělat nemůžu, takže je to takové, jaké to je …

Muziku na CD s pány Buřtíkem a Špejličkou složil Jaroslav Uhlíř.
Ano, Jardu Uhlíře jsem o to požádal, ostatně – koho jiného? Vždyť on je vlastně moje tvůrčí dvojče. Jaroslav Uhlíř je melodik a jeho melodie nahrávku oživuje. On tu zkomponoval v nástrojích jeden hlubší a jeden vysoký hlas, jakoby pana Buřtíka a pana Špejličku, ty hlasy si vzájemně odpovídají. Myslím si, že to Jarda vzal za správný konec.

Foto: Supraphon.cz


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353