Yvonne Sanchez je »člověkem mezinárodním«. Po rodičích má kořeny polsko-kubánské, část rodiny má v Německu, žije v Česku, doma mluví anglicky a se synem německy. Je tu tak spousta předpokladů k tomu, aby vytvářela skvělou muziku. A taky vytváří! Po albech Invitation a My Garden přichází s křišťálově čistým albem nazvaným Songs About Love. Obsahuje prověřené standardy a dvě autorské písně, tohle všechno jako záznam zpěvaččina koncertu s kytaristou Pedrem Taglianim v pražské Barevné kavárně na Londýnské. Je to deska pro všechny generace posluchačů i pro milovníky různých hudebních žánrů.
Práce na nové desce byla asi částečně poznamenaná loučením s kytaristou Pedrem Taglianim, se kterým jste vystupovala déle než tři roky, je to tak?
Svým způsobem určitě. Pedro je Brazilec, deset let žil v Mnichově, ale chtěl se vrátit domů, říkal mi o tom. Myslela jsem si ale, že k tomu dojde až tak za dva roky. Když mi v létě oznámil, že odjíždí už v listopadu, a to napořád, zesmutněla jsem. Znamenalo to, že naše spolupráce skončí.
A rozhodli jste se natočit společné album!
Ano, chtěla jsem ještě s Pedrem něco natočit, možná i live desku. Tak se stalo, že jsem (trochu narychlo, hnaná časem) sáhla po několika fantastických skladbách, které jsem vždycky měla ráda a chtěla je zpívat. Řekla jsem si, že bychom je mohli s Pedrem nahrát formou dua. Nejdřív jsme si vyzkoušeli, jestli to celé bude fungovat. Ve volných chvílích jsme na těch věcech pracovali, ze třiceti skladeb jsme vybrali čtrnáct, z toho jsou dvě moje. A šlo to, aranže vznikaly celkem rychle, báječně jsme se shodli. I proto, že Pedro je fantastický kytarista.
Od začátku se mělo jednat o »live« album?
Domluvili jsme se, že desku nahrajeme během koncertu. Doufali jsme, že se na album přenese i část atmosféry, která vnikne jenom při živém hraní díky interakci mezi interprety a diváky: žádné zastavování a opravy, přicházejí nečekané situace, vzniká tak jakási magie. Tohohle ve studiu nedosáhnete, tam ta magie chybí – jedině snad kdybych se ze studia mohla dívat prosklenými plochami na palmy, moře, vlny… To tady ale není možné. (smích)
Písně na CD jste tedy vybírala především vy…
Ano, vlastně mi do toho ani neměl kdo mluvit, protože jsem dlouho nevěděla, kde deska vyjde. Nakonec vyšla v Supraphonu a já jsem se spoluprací s tímhle vydavatelstvím velice spokojená.
Můžete představit jediné dvě vaše autorské písně na albu?
Diary Of My Soul je píseň asi rok stará, hraju ji i s velkým bandem, a asi ji ještě jednou natočím ve větším muzikantském obsazení, zní hezky v komorním i velkorysejším aranžmá. The Beat Of Head s bandem nehraji, je to písnička nová. A je to příklad situace, kdy něco napíšete a skvěle se všechno doplňuje: harmonie, melodie, text.
Tyto písně tedy dělají doprovod všem těm ostatním světovým melodiím…
Na novém albu jsem chtěla mít dohromady písně světových hudebních velikánů i svoje věci. Jeden novinář se mě nedávno ptal, jestli jsem se nebála zařadit svoje skladby mezi takové velikány. Já jsem ale takhle neuvažovala! Jsem asi demokrat. (smích) Vůbec mě nenapadlo, že bych ty velikány mohla nějak urazit. Pokud se týká mojí skladatelské profese, vždy dostávám velmi dobrou zpětnou vazbu od muzikantů, většinou dobrých muzikantů a dokonce i od skvělých skladatelů. Vím tak, co se mi povede i co bych mohla zlepšit.
Deska Songs About Love byla nahrána v Barevné kavárně na Londýnské; zajdete si někdy do kavárny na kávu nebo jste spíš na něco ostřejšího, vzhledem k vašemu původu třeba na kubánský rum?
Rum si nedávám, i když mi chutná. (smích) Kvůli hlasu ho ale nemůžu, dávám si spíše bílý střik. A na kávu si zajdu – speciálně do téhle kavárny, protože ji tu dělají opravdu vynikající. Nabízejí tu i vynikající ovocně-zeleninové čerstvé šťávy. Navíc jsou tu krásné prostory, dole je divadelní sál, nádherně vymalované stěny, září z toho úžasná energie. Vizuálně je to nádherné a navíc, protože je sál v jiném patře, tam nehučí kávovary nebo mixery. Atmosféra při koncertě a natáčení byla vynikající. Ráda bych se sem koncertně vrátila.
Fotka z titulu alba vznikla někde v tropech nebo ve skleníku u nás?
Je to fotka z Brazílie, i další fotografie z bookletu byly pořízeny tam. Z Česka je fotka, kde jsme společně s Pedrem.
Rodinu máte po celém světě, například i Vánoce slavíte dle několika národních obyčejů, ovládáte několik jazyků. To je dobrá výbava k velkolepým možnostem koncertování po celé zeměkouli…
Poslední roky jsem jezdila spíš po Evropě. Hodně koncertuji doma v Česku, samozřejmě jezdím do Německa, vždyť tam mám i část rodiny, a samozřejmě jezdím do Polska. Nedávno jsem se dvěma báječnými brazilskými muzikanty absolvovala čtrnáctidenní turné po Rakousku. Mimochodem, předtím jsem s nimi zpívala například v Lucembursku a ve Francii.
V Polsku zíváte často; jezdíte zpívat i na Kubu?
Ne, tam jsem zpívala jenom jednou, v roce 1998 jsme tam byli s jazzovým programem Invitation. Ale ráda bych vzala svůj česko-slovensko-brazilsko-mexický banda a jela tam. Ať mě pozvou! Teď se chystáme do Polska asi na šestikoncertní šňůru s velkým bandem.
Chystáte se i za Pedrem do Brazílie?
Ano! Pedro má plány na uspořádání velkého festivalu v Porto Alegre, snad by to mohlo vyjít na podzim. Kromě toho by měl přijet v září do Evropy a už máme dojednanou šňůru například po Rakousku. Samozřejmě chceme hrát program z desky Songs About Love. Teď tu možnost nemám, tohle nemůže hrát jiný kytarista. Nebo jenom stěží.
V Praze žijete od roku 1994; jste, myslím si, jeden z krásných příkladů toho, jak je Praha kosmopolitní město.
Z Prahy jsem vždycky měla pocit mezinárodnosti, pospolitosti, navíc je tu obrovsky bohatý kulturní život. S Prahou to mezi námi byla láska na první pohled. Po první návštěvě jsem se sem často vracela, až jsem tu zůstala napořád. Věděla jsem, že Praha je moje místo.
Foto: Supraphon
