Jedna z prvních pražských premiér v nové divadelní sezóně se uskutečnila v Divadle Rokoko v sobotu 10. září 2011. A premiéra hry Důkaz – hry o lásce, matematice a lásce k matematice a také o tom, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy k nepoznání tenká, dopadla na výbornou. Autorem je David Auburn, který za tuto divadelní hru získal Pulitzerovu cenu (možná znáte i film s Gwyneth Paltrow, Anthony Hopkinsem a Jakem Gyllenhaalem). Hrají Veronika Kubařová, Martin Písařík, Stanislava Jachnická a Oldřich Vízner. A právě rozhovor s Veronikou Kubařovou připravila Jana Soprová, která se s ní setkala na sklonku léta, kdy se vrátila ze Slovinska z natáčení nového film a hned se vrhla do závěrečného intenzivního zkoušení role Catherine v Důkazu. V době našeho rozhovoru zbývaly do premiéry jen dva týdny.
Jaké bylo vaše první setkání s Catherine?
Spíše než nějaké dojmy to byl pocit obrovské odpovědnosti. Uvědomila jsem si, jaké je to štěstí, že hned po nástupu do angažmá mě potkává takhle velká role, kterou bych měla utáhnout, zvládnout a obhájit nějakou svoji dovednost.
Mám ráda výzvy, a tak jsem se do toho pustila s tím, že to nebude jednoduché, ale zároveň, že mě to strašně zajímá a baví. Viděla jsem film, a i když herci hráli výborně, pocitově jsem některé situace vnímala jinak. Režisér Ondra Zajíc film neviděl, ale na většině věcí, o kterých jsme se bavili, jsme se shodovali. Takže jsem to brala jako cestu do nějaké neznámé země, ve které teprve budeme poznávat, kde je ta pravda, v jaké fázi vývoje se Catherine nachází, jaký je vlastně člověk. Že na některé věci reaguje intuitivně jako zvířátko a vlastně zatím neví, jak dál. Takže je to pro mě takové dobrodružství, kdy jsem s čistým štítem vstoupila do řeky, kterou se brodím a hledám. Hrozně mě to baví, s Ondrou Zajícem se velmi dobře pracuje, je to práce komunikativní a všichni kolegové jsou báječní, je pro mě čest s nimi pracovat.
Je to asi vzájemné, protože jsem na vás slyšela chválu – v tom smyslu, jak soustředěně a pokorně pracujete…
Herecká práce je v tomhle náročná. Od začátku zkoušení, když máte roli, při které ani na chvíli neslezete z jeviště, je herec pořád vystavovaný tlaku na svou osobnost, takže musí ustát námitky a připomínky, a leckdy si to vezme osobně, protože se to dotkne ega. Když vnitřně protestujete, je to strašně brzdící a tak si říkám: uklidni se, a buď ráda, že ti někdo něco říká a čerpej z toho. Když se člověk toho vnitřního tlaku zbaví, je v klidu, nebere si nic osobně, je to krásná práce a vznikají při ní čerstvé rozjitřené momenty.
Při intenzivním zkoušení tak psychicky náročné role se může stát, že se vám role začne plést i do normálního života. Jste schopna oddělit sama sebe od postavy?
Catherine se vlastně pořád pohybuje na hraně, je v období hledání, kdy člověk kolísá mezi tím, že je buď všechno dobře, nebo všechno špatně (což dobře znám i z vlastní zkušenosti). Takže v hektických scénách to svádí k tomu, že je člověk taky tak nervózní a rozvibrovaný. Ale já se vědomě snažím uklidňovat a vracet se do normálu. Ondra říká: musíš na to pořád a pořád myslet, až se z toho zblázníš. Ale myslím, že mě jen tak zkouší. Já si říkám, nemůžu se z toho zbláznit, protože pak to v životě nezahraju! Pomohlo mi, když jsem se setkala na natáčení s jednou paní, která doporučuje svým pacientům na terapiích, aby z té své role vystoupili. A doporučuje to i hercům. Takže já to tak dělám – krok pravou a levou nohou, ahoj postavu, teď už nejsi moje. Když je toho moc, tak si opravdu vědomě tu postavu svléknu.
Hra Důkaz se hodně dotýká tématu, kde jsou vlastně hranic normality. U herců se dokonce předpokládá, že jsou tak trošku blázniví. Kde jsou ty meze normality pro vás?
U herců, jak o tom mluvil Boris Rosner, je to takové zvláštní. Když se třeba rozbrečí, tak se vzápětí dostane do situace, kdy se skrze ty slzy dívá sám na sebe a zkoumá, jak to funguje. To je ta naše vyšinutost. Postava Catherine je specifické v tom, že je to výjimečná osobnost, má nadprůměrnou inteligenci a spoustu věcí vnímá jinak než ostatní. My jsme si jako studijní materiál pouštěli filmy Čistá duše nebo Good Will Hunting, kde se s tím pracuje. Catherine vnímá svět přes tu matematiku, automaticky, ten mozek jí běží jinak. A navíc se ocitá v tom přerodu do dospěláckého světa, kdy se očekává, že bude mít svůj vlastní názor a ona řeší, jak se zařadit do toho světa. Má oponenta ve své sestře, která jí ty meze normality vymezuje. Ona jí říká: „Vy matematici jste mimo, nám normálním lidem komplikujete život…“ Podle mě je ta hranice normality daná špatně, a vlastně neexistuje. Například ve vztahu, když má člověk partnera, stejně do něj nikdy nevidí, jeho vnitřní svět nezná. A stejně tak nikdy nevíme, jak se člověk, který vypadá a jedná »normálně« chová, když přijde domů a nikdo ho nevidí. Ten vnitřní svět je tak křehká věc, že bych si vůbec netroufla soudit, kdo je normální a kdo ne.
Vy jste o prázdninách natáčela film Můj vysvlečený deník, jehož hrdinka je také hodně zvláštní.
Já jsem si říkala, že je to od života hrozně zajímavé, že mám možnost hrát současně dvě tak specifické, výrazné osobnosti. Johana je sedmnáctiletá, maminka jí zemřela, takže žije s tatínkem, v patnácti letech se pokusila o sebevraždu. Je to člověk hodně intenzivní, což se často označuje jako nenormální, prostě ta ručička barometru jí strašně skáče nahoru a dolů. Ve srovnání s Catherine je křehčí, nesebevědomá, impulsivnější, zvládá situace silou. Je to taková klučičí holka. Hodně mi pomohlo, že jsme si hodně povídali s režisérem Martinem Dolenským, to nám pak ulehčilo práci na place, stačilo nám kolikrát jen slovo.
Jste tedy stále v jednom kole. Hned po premiéře Důkazu naskočíte do dalšího zkoušení hry Perplex…
Považuju to za velké štěstí, že se mi nabízí tolik různých věcí. Jsem ráda, že po Catherine budu hrát v komedii. Baví mě to střídání. S Viktorem Dvořákem a Jirkou Hánou jsem už spolupracovala na Viktorovi K. a hrozně se mi líbí jejich humor. S režisérem Petrem Svojtkou se dobře pracuje, takže se na tu práci těším.
Foto: Divadlo Rokoko / Ondřej Pýcha, David Čeřovský
