Veronika Hrachovcová začala jako vychovatelka ve školní družině. Pak psala v hudebním časopise pro dospívající mládež a přeskočila do největšího společenského týdeníku. Rušný svět showbyznysu vyměnila za plenky a péči o syna. V mezidobí, mezi hraním na pískovišti a večerním koupáním napsala dvě romantické knihy pro maminky a tři CD plné pohádek pro jejich děti. A Pomíkovy pohádky pro Aničku si právě můžete zakoupit u všech dobrých prodejců denního tisku. Na jejich křest přišel nejen Jiří Pomeje, ale i Zdeněk Troška, Vendula Svobodová, Štěpánka Duchková, Michaela Dolinová či Vlasta Korec… My si ovšem popovídali s jejich autorkou Veronikou Hrachovcovou.
Jak jste se dostala k psaní pohádek?
Já se vlastně obloukem vracím ke svému původnímu zaměstnání. Osm krásných let jsem pracovala jako vychovatelka na základní škole. Ale i když to bylo pro mě období, na které ráda vzpomínám, musela jsem jít dál. Přiznávám, bylo to za hlasem peněz. Jsou zaměstnání, která náš stát nedoceňuje. Je zřejmě troufalost stavět povolání učitelů a vychovatelů na úroveň hasičů, lékařů nebo záchranářů v sanitkách, ale všichni tihle lidé svou práci nedělají pro peníze. To by byli blázni.
Ale od bulváru k pohádkám? To je dost velká odbočka!
Pro mě ne. Práce a posléze i vedení největšího společenského týdeníku v zemi, byla velká škola. Právě v Rytmu života jsme si každý den v praxi ověřovali, že čtenáři nejsou tupé ovce, kterým můžete předložit blábol, který jsme si naškrábali cestou do práce na zadní stranu mastného papíru od tlačenky – to je totiž názor lidí, kteří společenské časopisy nečtou, nebo si nikdy nezkusili napsat ani řádek. Naopak, bavit lidi je pěkná fuška. A bavit děti, je dřina jak v kamenolomu! Děti, vám neodpustí nic.
Takže jste měla »testovací děti«?
Zní to sice hrozně, ale mohla bych na CD napsat: Testováno na dětech! Většina pohádek vychází z reálných problémů reálných dětí. Všechno jsem pochopitelně konzultovala nejenom s maminkami, ale hlavně s jejich dětmi. Byla to velká rána pro moje sebevědomí, když jsem četla první pohádky dětem v rodině a oni se v polovině příběhu zvedly s tím, že je to dlouhé, je tam málo zábavy, nebo je to prostě nebaví.
Ale nezanevřela jste na psaní pro děti?
Vnitřně se mnou cloumal vztek nad spoustou marné práce, ale naštěstí mám moudrého manžela. Zklidnil mou prchlivou povahu a podporoval mě už při psaní romantických knížek a udělal to i u těchto pohádek. Prostě jsem si znovu sedla a psala a psala. Na podruhé už moji »testovací jezdci« seděli jako přikovaní a poslouchali. Největší pochvalou pak pro mě bylo, když například moji dva malí synovci chtěli před spaním od maminky dokola číst Kolik stojí štěstí.
Dobrá, ale nechat namluvit CD Jirkou Pomejem byl šikovný mediální tah hodný bulvární šéfredaktorky…
No jistě! Kdybych CD namlouvala já, tak je neposlouchá ani můj syn! Ale je pravda, že protekce tu byla. Jirku znám léta a ať se o něm říká a píše cokoliv, je to chytrý chlap a velký profesionál. Navíc má tu nejlepší kvalifikaci – jako kmotr mého syna mě v praxi přesvědčil, že svým hlubokým hlasem dokáže dítě zklidnit a zaujmout během vteřiny. Takže nebylo o čem uvažovat. Šok přišel teprve ve studiu. Hluboce smekám před uměním dabingu – ať už před mikrofonem seděl Jirka Pomeje, nebo u mixážního pultu mistr zvuku Jiří Bartoš!
A před Vánocemi se tedy můžeme těšit na CD?
Pomíkovy pohádky pro Aničku se vešly na tři CD a jsou určené dětem od dvou do konce dětských let. A protože v tomto věku děti už běžně ovládají telefon, tablet i počítač.U CD s pohádkami nezůstaneme. Paralelně s třemi CD vyšla i ekniha. V přípravě je i klasická kniha do kamenných prodejen a aplikace pro tablety a chytré telefony.
To je dost velký projekt?
Taky je nás na to spousta lidí! Jirka Pomeje to skvěle namluvil, Jiří Bartoš mistrně namixoval, Petr Malásek složil hudbu. Na grafice s námi spolupracovalo studio a podmanivé animace pocházejí ze studia z Argentiny. Velký dík patří mému manželovi Petrovi nejenom za neskomírající podporu, ale veškerou technickou podporu, kterou ani neumím vyjmenovat. Bez jeho mravenčí píle by nevznikla ekniha, webové stránky, mobilní aplikace a spousta dalších a dalších věcí. Ale skutečně největší dík patří mým »testovacím jezdcům«: Hektorkovi, Kájovi, Matýskovi, Olince, Andymu, Filípkovi, Kubíčkovi a Nikolce!
Foto: Mediaplex
