Tomáš Linka: Když mám na koncertě zpívat Lojzu a Lízu chci pětikilo příplatek!

Dvojalbum Tomáš Linka To nejlepší – 40 odstínů country by nemělo chybět v diskotéce žádného milovníka tohoto žánru. Název kompilace je velice příhodný: Linka umí veškeré odstíny country od bluegrassu přes klasickou akustickou country a western music až po její moderní elektrickou podobu. Vynikající zpěvák, textař a hráč na foukací harmoniku je dnes už legendou. Mimochodem – díky jeho Škole hry na foukací harmoniku u nás máme zase o něco víc hráčů na tenhle specifický nástroj. Samotný Tomáš Linka prošel kapelami The White Stars, Greenhorns, Fešáci, Cadillac a Kanafas, dnes hraje a zpívá v nových Fešácích a kapele Přímá linka. Dvojalbum vycházející k Linkovu životnímu jubileu je doplněno o booklet s úžasnými oslavencovými vyznáními a taky hromadu fotek z jeho alb. A že je na co vzpomínat!

SU62672

Nebýt vašeho tatínka harmonikáře, možná by se vaše dráha ubírala jiným směrem…
Stoprocentně. Když Marko Čermák v roce 1968 zakládal novou kapelu White Stars, původně přišel za mým tátou. Že se doslechl, že hraje na foukací harmoniku. V bluegrassu byla tenkrát foukačka něco nového, moderního, tak to chtěl mít taky. Táta tehdy řekl, že už toho za život odehrál dost, ale že já taky hraju, ať se nějak dohodneme. Tak jsme se dohodli. Vznikly The White Stars, což byla startovací kapela celé mojí kariéry.

Jaký byl vztah kapely White Stars a Greenhornů?
V roce 1968 přišli Rusáci, a Greenhorni byli v té době na turné v Západním Německu. Když zjistili, že tady jsou tanky a že to nevypadá dobře, rozhodli se, že tam zůstanou. Jediný Čermák se vrátil, protože měl malinkaté dítě. Za tři neděle ho ale začaly svrbět prsty, protože banjo miloval, musel pořád hrát, až s tím byl někdy otravný. (smích) Tak založil White Stars a tím to všechno vzniklo.

Greenhorni se ale vrátili…
Vrátili, protože zjistili, že by se v Německu museli živit manuální prací. Nějakou dobu fungovaly obě kapely, Greenhorni i White Stars, vedle sebe. Jan Vyčítal ale pochopil, že mu nějaká drzá kapela White Stars docela slušně šlape na paty, tak »hodil bombu«, jak tomu dodnes říkám. Přišel za náma – za Čermákem, Hoffmannem a mnou, abychom šli k nim. My jsme to přijali, protože to bylo jako kdyby vám někdo nabídl, abyste šel kopat za Spartu.

02_Linka_Tomas_Kaderabek_Lukas_2015

Tím tedy kapela White Stars zanikla.
Ale vznikla, alespoň podle odborníků, nejlepší sestava Greenhornů všech dob.

Později jste trošku cestoval mezi Greenhorny a Fešáky, jak jste to zvládal?
Špatně. Myslel jsem si, že to bude fungovat vedle sebe, ale nefungovalo. Tak jsem si nakonec vybral definitivně Fešáky.

Jak těžké bylo v 60. a 70. letech minulého století nahrávat a vydávat desky?
Původně jsme s Greenhorny vydávali u Pantonu. Mělo to tehdy jeden zádrhel. Když Panton jednou vydal nějakou píseň, nikdo další už si se stejnou písničkou neškrtl. Prostě měl smůlu. Mně se to stalo několikrát – například s některými písničkami Pavla Bobka. Třeba Veď mě dál, cesto má; tu vydal Bobek dřív a tak já už jsem svoji verzi vydat nemohl. Ale musel jsem se s tím smířit.

K vašemu novému výběru. Vy jste si ho vlastně v předstihu nadělil k sedmdesátinám…
Je to tak. Sedmdesát mi bude v únoru příštího roku, ale Supraphon z pochopitelných důvodů vydává desku už teď.

Na výběru je pětatřicet písní z celé vaší kariéry plus pět novinek. Jak moc jste se u toho vybírání trápil?
Docela dost. Z více než šedesátky písniček není lehké vybrat pětatřicet. Snažili jsme se vybrat takové, které co nejlépe charakterizují období, ve kterých vznikly. A samozřejmě ty nejlepší. Od Jesseho Jamese, to je asi nejstarší věc na kompilaci, až po ty nejnovější. Myslím si, že dvojalbum celkem dobře odráží celou moji kariéru, těch asi sedmačtyřicet let, co tuhle muziku dělám.

Lidi od vás stále chtějí slyšet některé superhity – třeba Divnej smích nebo Lojzu a Lízu. Vy jste se ale nechal slyšet, že zrovna tyhle písně už vám vysloveně lezou krkem.
Tyhle písničky jsou vysloveně o hlase. Zpíval jsem je falzetem. Když mi bylo pětadvacet, třicet, tak to byla srandička. Hlas byl ještě tvárný a měkký. Jenže jak člověk stárne, hlas si sedá. Co šlo před třiceti lety, je dnes opravdu obtížné. Ty písně mi už dneska dělají docela potíže. Tak jsem si řekl, že když budu muset na koncertě zpívat Lojzu a Lízu, chci pětikilo příplatek! (smích)

Kterou písničku si naopak vždycky rád zazpíváte?
U mě i u posluchačů je asi ta úplně nejoblíbenější Paní má se má. Nepamatuji si koncert, kde bychom ji nehráli.

Na dvojalbu je i pět čerstvých novinek!
Ano, jako bonus úplně na konci. Jsou to opravdu fungl nové věci, které jsme stvořili s už zmíněným Tondou Kny. Spolu jsme už léta sehraná autorská dvojice. Měli jsme k dispozici asi patnáct textů, které jsem napsal během posledních dvou let, a on si z nich vybral pět. Tak jsme napsali pět nových písní a nahráli je s kapelou Přímá linka. Celé dvojalbum se jmenuje Čtyřicet odstínů country, a nejvíc to sedí právě u těch nových písní. Jsou žánrově zcela různorodé. Jedna jde trochu do jazzu, jedna je rocková, další romantická… prostě každá je jiná. A všechny jsme je dělali s velkou láskou, takže by se mohly lidem líbit.

Foto: Supraphon

recepty balicek 1920x1080px_osudy_hvezd


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353