Stanislav Frydrych alias Standa Fé nyní publikoval na svých webových stránkách www.portretyodstandy.cz román Nazdar, chlapi, který napsal. Jedná se o jeho prvotinu, protože čtyřiačtyřicetiletý Frydrych je no Moravě známý kreslením portrétů. Tomuto koníčku se věnuje již přes dvacet let a brzy jeho obrázky dosáhnou magickou hranici 1000 portrétů. O jeho portréty je zájem i v zahraničí – USA, SRN, Holandsko, Itálie, Anglie… Pojďme nyní na netradiční rozhovor o netradiční »knížce« s netradičním »spisovatelem«.
Co bylo vašim prvním impulsem, že jste se pustil do psaní románu?
Nevěděl jsem, jakou knížku mám koupit manželce k narozeninám.
Ale Nazdar, chlapi přece nevyšlo knižně. Proč jste ji vlastně nevydal?
Sehnat nakladatele pro začínajícího autora není vůbec jednoduché, vydat knihu stojí spoustu peněz, investice by se mi nevrátila. A hlavně: nemohl bych tento román doplnit písničkami. Možná se jedná o první knižní muzikál na světě. Alespoň nevím o tom, že by už někdo něco podobného vytvořil.
Tak dárek k narozeninám… Proč vám nevěřím, že to není hlavní důvod?
Máte pravdu. Uhodila na mě krize středních let. Někdo to řeší novým fárem – na to nemám, někdo luxusními dovolenými – na to také nemám, někdo začne chlastat – na to bych snad i měl, ale nechci, a někdo si nabrnkne milenku – na to bych neměl nervy. Tak jsem krizi řešil tím, že jsem se z toho vypsal. No a také jsem chtěl něčím obohatit svoje webové stránky.
Do jakého prostředí a doby je román situovaný?
Do dnešní doby. Dva měsíce jsem byl pracovně v Německu. Jak jsem tak sám bloudíval městečkem za pochmurných podzimních večerů, odvíjel se mi v mysli příběh. Tamní atmosféra, stesk po rodině, pracovní prostředí a vše okolo na mě zapůsobilo takovým dojmem, že jsem se o to chtěl podělit. Část románu se odehrává také na našem rodném Valašsku.
Je to tedy vaše autobiografie?
Ne tak docela. Příběh je celý vymyšlený. Do románu jsem však vložil spoustu historek, které jsem sám prožil a které, doufám, pobaví čtenáře. Některé vzpomínky jsou zcela autentické, jiné částečně upravené a některé historky jsou od A do Zet vymyšlené. Bohužel včetně těch nejpikantnějších erotických zážitků, které jsem do románu umístil, aby si čtenáři – chlapi přišli na své. Které zážitky jsem skutečně prožil a které jsem si vymyslel, to nechám na fantazii čtenářů.
Jak dlouho vám trvalo psaní?
Po návratu z Německa jsem asi rok přemýšlel, zda se do psaní pustit nebo ne. Samotné psaní mi trvalo dva roky a další dva roky jsem knížku korigoval. A toto je další důvod, proč jsem ji nevydal knižně: můžu kdykoliv cokoliv změnit anebo příběh doplnit. Jedná se ale jen o kosmetické úpravy, které samotný příběh vůbec nezmění. Nedávno jsem třeba zažil takovou pěti větovou vtipnou příhodu v obchodě u pokladny, kterou jsem hned ten večer vložil do knížky.
Čtyři roky psaní, to je dlouhá doba…
To ano. Román jsem psal potají, když byla manželka s dětmi v obchodě anebo na zahrádce. Naštěstí mám PC umístěný mimo náš obývák, tak jsem po večerech předstíral obchodování na burze, při kterém potřebuju mít klid, takže mě nikdo nerušil. Ale i tak to samozřejmě nebylo ono, proto mi to trvalo tak dlouho.
V Německu jste prý nebyl úplně sám…
Byla se mnou jedna kolegyně, která je už nyní v důchodu. Bez ní bych v Německu tak dlouho nevydržel. Do románu mi ale bohužel nepasovala. Stejně tak mi tam nepasuje moje rodina: manželka mi tam nepasuje, děcka mi tam nepasují, ani rodiče, které jsem v knížce nechal zemřít, ale ve skutečnosti naštěstí žijí, sestra mi tam nepasuje, já si tam také občas vůbec nepasuju…
Román je spíš humorný než tragický, že?
Snažil jsem se o to, pobavit čtenáře spíše úsměvnými zážitky. Ale možná budou mít v některých pasážích také stažené hrdlo.
Co bylo pro vás nejtěžší při psaní?
Nejtěžší bylo po dopsání románu ho zveřejnit. Přece jenom nesu svou kůži na trh. Vyslovuju svoje myšlenky, svoje názory, svůj pohled na některé věci, protože je vkládám do úst nejen hlavnímu hrdinovi, ale i jiným osobám. Také si nejspíš udělám ostudu, když se v mém psaní objeví hrubky, gramatické chyby, špatná interrupce, vlastně interpunkce, zpřeházený slovosled. Před vydáním knížky by mě v nakladatelství tyto nedostatky korigovali profesionálové. Upozornili by mě na největší bláboly, některé pasáže by mně doporučili úplně vymazat. Na druhou stranu však mám neskonalou svobodu. I za cenu ostudy. Jak to říkal Lipský v Bobulích? Je lepší si to zmrvit po svém, než aby ti to zkazili druzí.
Měl jste během psaní krizi?
Ne, ani na chvíli. Na psaní jsem se vždy moc těšil, s hlavním hrdinou jsem prožíval to, co nejspíš nikdy nezažiju: vysněné výlety do vzdálených končin a další příjemnosti, ve kterých jsem popustil uzdu své fantazii.
Komu je kniha určená?
Jak už sám název napovídá, tak chlapům a to všech věkových kategorií. Zejména však mužům středních let, kteří už mají leccos za sebou – prohry v životě, rozvody, podrazy, neúspěchy, krizi středních let. Každý chlap si tam něco najde – mladý i starý. Nicméně… tak trochu je knížka napsaná pro mé dcery. Ony jsou anebo brzy budou ve věku, kdy mně nebudou věřit ani Ň. Rady do života jim budou dávat jejich kamarádky a jiné holky. Tak si trošku namlouvám, že snad si román přečtou a třeba jim to něco dá do života. Chlapský pohled na svět.
Co vás to napadlo dávat do »knížky« odkazy na písničky?
A proč ne? Každý ve svém životě prožil někdy něco, co má spojené s nějakými písněmi.
Podle čeho jste vybíral skladby do vašeho, jak sám říkáte, knižního muzikálu
Několik písní mi leželo v hlavě už v Německu. Dreamer hráli v rádiu, když jsem cestoval na Západ, Relax od Miky jsem si broukával, když jsem v dešti capkával po městě. Další skladby mi tak nějak vytanuly na mysli průběžně. U českých písniček jde hlavně o texty, u ostatních, aby vytvořily patřičnou atmosféru.
Nebojíte se kritiky?
No comment.
Takže ano…
Když jsem psal tuto knížku, přál jsem si, aby se líbila všem, kteří si ji přečtou, což je absolutní nesmysl. Pak jsem se na mé psaní začal dívat trochu jinak. Pokud se bude líbit byť jen jednomu jedinému čtenáři, anebo někomu pomůže v těžké životní situaci, tak budu rád a budu vědět, že mé psaní mělo nějaký smysl. Nikdo za můj román nebude platit ani korunu, kdykoliv může z mých stránek odejít, takže si myslím, že si kritici svoje negativní vyjádření odpustí.
A hlavní myšlenka na konec?
Něco jako: co tím básník chtěl říct? Myšlenkami se to tam jen hemží. Hlavně těmi nestydatými. Vždyť je to psané pro chlapy. Hlavní myšlenka? Hmmm… asi… každý by si měl jít za svým snem, překonávat překážky, ale také s pokorou přijímat běh života, když ho sám nemůže ovlivnit. Čtenář by měl mít po celou dobu čtení dobrý pocit, i když se domnívám, že ho občas i zamrazí.
O autorovi:
Standa Fé žije už čtrnáct let v Ratiboři u Vsetína se svou manželkou Petrou a dcerami – čtrnáctiletou Petrou a dvanáctiletou Katkou. Dětství prožil ve Velkých Karlovicích. Obě tyto vesnice se také mihnou v jeho knížce, protože, jak sám říká: „nedá na ně dopustit.“ Stejně jako na celé Valašsko, ke kterému se hrdě hlásí.
Foto: www.portretyodstandy.cz
