Neočtené náměty, reakce na aktuální dění, pohledy do minulosti, zajímavé postřehy ze všedního života, to vše a více servíruje autorka s přirozenou lehkostí a uvolněností po vtipu a ironii lačnícímu čtenáři, kterého dokonale zasytí. Zůstává věrna tónu, ve kterém se rozezněla její prvotina Milánek na zabití. Ponořte se tedy mezi řádky jednotlivých povídek, určitě se neutopíte, slova v knize použitá vám budou záchrannou vestou před vlnou nudy a špatné nálady. Úplně poprvé mám před sebou fenomén, kterému jsem se ze zásady bránila. E-knihu. Autorkou této povídkové knížky je Eva Hölzelová a než si její knížku vy nebo já vůbec přečteme, vyzpovídáme si ji.
O čemže byl Milánek na zabití? Ono to vše podle anotací tak nějak zavání možná trochu sarkastickým pohledem na muže? Nebo se mýlím?
Ne, není to sarkastický pohled na muže. Hlavní hrdinka, doktorka Lenka, líčí trampoty, které prožívá se svým pubertálním švagříčkem Milánkem. Milánek je vykreslen jako protivný sobecký spratek, ale ostatní muži, zejména její manžel Petr, jsou popisováni s láskou a pochopením. Protože jsem zvolila formu deníkových zápisů, tedy vyprávění v ich formě, mnozí lidé se domnívají, že to je z mého života. Knížka je však ryzí fikce, žádného takového »kloučka na zabití« v příbuzenstvu nemám, nota bene, nejsem ani doktorka.
Proč vznikli Třpytkaři?
Na svém webu Literární net Sůvička mám rubriku Postřehy, kde již přes dva roky píšu články o tom, co jsem prožila, co si myslím, zážitky z cest apod. Prostě, co mě napadne. Některé z nich jsem posílala na blog MF DNES, kde měly vždy vysokou karmu, a dokonce příspěvek »Tahle země není pro starý« byl vybrán na titul idnes, jako nejlepší z blogů. Přátelé mi říkají, že se mými postřehy velmi baví a že bych to měla vydat jako komplet. Takže jsem zrušila blogy a energii napnula k tvorbě knížky.
Píšete povídky inspirované skutečnými událostmi v vašem životě nebo se chytáte jen menších bodů a zbytek je vtipná fantazie?
Třpytkaři, na rozdíl od Milánka, jsou tak trochu »o mně«, inspirovala jsem se vlastními prožitky. Samozřejmě, že jsem si leccos přidala a »přibásnila«, ale gró všech příběhů je pravdivé. Nedá se říci, že by to byly povídky, je to spíše literární forma fejeton. Nejlépe je však vystihuje slovo postřehy.
Máte k nějaké z třpytkařských povídek zvláštní vztah, třeba, že byste ji nedala a nevyhodila z knihy za nic na světě?
Už jsem uvedla Tahle země není pro starý. A také Černé oči jděte spát, to se hodně lidem líbí. Moje srdeční záležitost je vyprávění Žila jsem ve vile Aničce. Vzpomínám zde na své dětství v této secesní vile. Zejména obyvatelé Hradce Králové vědí, že se o ni již několik let vede spor mezi vlastníkem, bankou Generali, a ministerstvem kultury, zda ji zbourat, přestěhovat či zapsat jako kulturní památku.
Mně se třeba povídky píší velmi špatně, neumím to. Co myslíte, je na psaní povídek nejtěžší a co naopak nejkrásnější, co na tom milujete?
Už jsem zmínila, že to nejsou typické povídky, nicméně moje další kniha bude povídkový soubor, tak ráda odpovím. Na psaní povídek je nejtěžší, jak začít, aby to čtenáře zaujalo a knihu neodložil. Mně osobně se osvědčilo skočit okamžitě do děje a začít vyprávění přímou řečí. Povídka by měla být úsporná, neměla by být zbytečně »ukecaná« a hlavně by měla mít výraznou pointu, aby nevyzněla do ztracena. Chodím si občas číst na literární weby a již zde se pozná, kdo má talent a kdo ne. Dobře napsaná povídka by se měla číst sama a člověk by z ní měl získat pocit, že psát je přeci tak snadné. Někdo může absolvovat několik kursů tvůrčího psaní, dodržovat teorii, ale necítíte z toho tu »lehkost psaní«. Někdo napíše prvotinu a »je to tam«. Na povídkách miluji tu fabulaci, když v duchu střádám nový příběh.
Chystáte něco dalšího? Rodí se do šuplíku další povídky?
Chystám knihu Tajemství hvězdné oblohy, kde zpracovávám řecké báje, které se vážou k souhvězdím na severní obloze. Každé souhvězdí je zde představeno také z hlediska astronomického. A jestli mohu prozradit, ty mi k tomu maluješ krásné ilustrace. Ovšem tuto knihu bych chtěla tištěnou. Už jen kvůli Tvým ilustracím stojí za to ji tisknout.
Jak jste vůbec došla k publikování formou e-knihy? Přiznám se, že jsem o pár let mladší, ale už jsem stará konzerva a nevím, nevím, jestli budu schopna někdy ocenit údajné výhody e-knih? Pro mě je prostě nejlepší ta tištěná, voňavá a přes to vlak nejede?
Četla jsem v novinách, že Kathryn Stockettová se svou světoznámou knihou Černobílý svět obeslala šedesát nakladatelství. A všechna ta nakladatelství ji odmítla. A tak vydala svou knihu elektronicky a stala se slavnou. Kniha dostala tištěnou podobu, prodalo se jí přes dva milióny výtisků a byla přeložena do mnoha jazyků. Dokonce byl podle ní natočen film. Viděla jsem jej, je skvělý, ostatně kniha také. Čímž rozhodně nechci naznačovat, že by se z mé knihy stal bestseller, je to však jedna z možností, jak se dostat ke čtenáři. A hlavně bez velkých nákladů. Moje jediná investice byly korektury textu, tvorba obálky a převod do formátu EPUB. Dále jsem si rozšířila živnostenský list o vydavatelskou činnost a v Národní knihovně zažádala o ISBN. Ale to nestálo nic.
A cože to třpytkaři chytají? Můžete-li prozradit?
Třpytkaři nechytají, třpytkami zkouší, kdo se nechá nachytat. A třpytkaří usilovně a neustále, proto na podobné typy můžeme narazit všude.
Odkaz na knihu je zde: http://rajknih.cz/index.php?bk=208180&id_secat=1
Foto: Archiv Evy Hölzelové
