JaS nakladatelství uvádí na trh svou čtvrtou knížku – po novele z blízké budoucnosti Fimbul, detektivce-nedetektivce Jedna vražda stačí a povídkovém souboru o tom, co se děje kolem nás i nám, Hafni! přišla řada na knížku pro děti. Napsal ji Jiří Holub, ilustroval Juraj Martiška a do tisku jsem ji přichystala já – utvořili jsme tak tvůrčí seskupení (i když můj přínos byl nejmenší, ostatně jsem nejmenší) JJJ. Jiřímu letos vychází už druhá knížka a v další spatřila světlo světa jeho povídka Cop, tedy nezbývá, než se zeptat:
Jiří, budeš v tomto tempu pokračovat? Pokud vím, tak v předchozích letech jsi tak produktivní nebyl?
Můžu tě, stejně jako ostatní, uklidnit. Léta studentská jsou nenávratně za mnou, šuplík, do kterého jsem během studia psal, téměř vytěžen, takže určitě zpomalím a kdo ví, třeba ode mě v dalších pár letech nepřečteš ani řádku. Akademie byla v tomhle neskutečně inspirujícím prostředím, kde to psalo samo, přes šest prací, denní studium a všechen ten stres, který k tomu patřil, mi to šlo docela od ruky. Teď jsem ve fázi útlumu, doufám, že zima někde v teple přinese nové nápady a chuť tlouct zběsile do klávesnice a dopsat rozepsané věci.
Jak se zbavit Mstivý Soni – knížka o zlobivých páťácích s přísnou učitelkou – zažil jsi na základní škole něco podobného? Máme hledat autobiografické prvky?
Jé, já měl krásnou základku! Skvělá parta děcek, společné vylomeniny, blbnutí až za hranici možností, k němu skvělá příležitost – školy v přírodě, kam jsme jako děti postižené inverzí v mostecké pánvi odjížděly jednou, dvakrát do roka a hned na celé tři týdny – krásná doba, skvělé dětství. Dodneška se potkáváme, třídní srazy míváme v poslední době po roce, po dvou a pořád nás to spolu baví. Zlobili jsme hrozně, ale zároveň tak nějak hezky. Autobiografii bych v Soně až tak moc nehledal, ačkoliv to jsem tvrdil i o Matyldě a po zpětném vstřebání by se určitě taky něco našlo.
Děti v knížce vyvádějí neuvěřitelné skopičiny (ostatně dospělí taky) – pořádají Tour de pštros, kradou hady v ZOO, vyrušují v divadle, téměř zlikvidují podnik na výrobu sýrů… Jaký byl Jiří Holub ve škole? Rošťák? Dokázal by jako školák osedlat pštrosa?
Já byl hrozný nemehlo. Pštrosa bych asi neosedlal, protože bych ho nedoběhl, a pokud ano, určitě bych na něj neuměl naskočit. V sedmé třídě jsem se přihlásil do jezdeckého oddílu a začal kariéru v chemické koncovce »itý« – tedy »koňovitý«. Neměl jsem ale čas zjistit, jestli ze mě bude další žokej Váňa, protože jsem měsíc kydal hnůj, a když mě konečně pustili na koně, přijel nějakej chlap, ty koně naložil do náklaďáku a bylo po ježdění. Zato koňskýho salámu v přilehlých masnách přibylo. V divadle jsme zlobili určitě – od toho se tam snad se základkou chodí, ne? Ale jinak jsem byl dítě přehodné, sportu neholdující, knihyčtoucí, takže v mých knížkách opravdu vede jen a jen smyšlený svět.
A dokázal by uspořádat podobné závody nyní?
Dneska jsem ještě línější než dřív – místo pštrosích bych asi zorganizoval šnečí závody – u těch se dá i schrupnout. A když tě šnek naštve, povaříš, zakápneš, vysrkneš a ještě ti zbude památeční ulita…
Sama paní učitelka Soňa Ticháčková je ve tvém podání velmi svérázná – má předobraz ve tvém životě, nebo jsi ji poskládal z různých pedagogů, které jsi během školních let potkal?
Soňa je naprosto fiktivní osoba, k tomu je vlastně skvělá a nezbývá jí, než se chovat tak, jak se chová. Ani výcvik v tajných službách ji totiž nepřipravil na to, co ji potkalo v Žábokudlách – městečku, kde se stane třídní problémových páťáků. Podobnost s pedagogy co se mě snažili v životě formovat, bych v ní nehledal. Žádná z učitelek se nám nikdy nepokoušela vrátit to, co jsme jí prováděli my. A nemyslím, že na to občas neměly chuť! Za nás ještě neplatil úplný zákaz trestů a nikdo z učitelů si nedělal hlavu s tím, když nám jednu vlepil. Naše zeměpisářka nás mlátila »v zastoupení« – vždycky se jen ozvalo – „ty blbečku bez mozku!“ nebo „ty husičko chudokrevná na IQ!“ a zvedla počet prstů, což byl počet facek, které jsme si měli sami dát. Když se jí zdálo, že na sobě šetříme, pověřila spolusedícího z lavice a ten už tak opatrný nebyl. Krásný způsob, jak potrestat a přitom zůstat nenapadnutelný. Osobně se celý život přikláním k tomu, že jedna facka ve správnou dobu zmůže víc, než pět týdnů vysvětlování a soucítím s pedagogy, kteří mají v současné době kompletně svázané ruce, čehož děti naprosto bez výčitek využívají. Proto – Soňu na vás, pacholci!
Na okraj – poznají se tví spolužáci v knížce? Nebo jde o naprostou fikci?
Jak se to píše ve filmech? Veškerá podobnost s postavami je zcela náhodná? To platí i v mých knížkách. Občas si půjčím příjmení, občas vlastnost, ale ve skutečnosti jsou všichni mnohem horší a do mých knížek se vůbec nehodí! (následuje jedovatý smích)
Knížka má v nakladatelství JaS pořadové číslo 4 – jak se ti líbí, že tvé dílo se stalo základním kamenem/knihou nového nakladatelského domu?
Čtyřka je moje oblíbené číslo! Narodil jsem se 14. 4., svátek mám 24. 4., bydlel jsem v domě s číslem popisným 2414, čtyřky jsem dostával docela často – až jsem k nim prostě získal téměř majetnický vztah. Tím chci říct, že mi pořadí naprosto vyhovuje, neb k tomu, že jsem oblíbená čtyřka, jsem zároveň jednička – tedy první dětská kniha s logem nakladatelství JaS! A to je přece príma, ne?
»Mstivou Soňu« ilustroval Juraj Martiška – jak a kde jste se objevili a kdy jste se domluvili na spolupráci?
Juraje jsem poznal na literárním festivalu Prešov čítá rád na Slovensku. Patřil mezi zdravé jádro slovenských autorů a ilustrátorů, které se mě ujalo a zajistilo, že na Prešov prodchnutý skvělou náladou a vůní hruškovice budu ještě dlouho vzpomínat. Juraj mi dal svůj propagační katalog a já se do jeho ilustrovaného světa okamžitě zamiloval. Protože jsem měl čerstvě dokončenou knihu, která ještě neměla ilustrátora, předběžně jsme se dohodli a po schválení v nakladatelství už nebylo proč spolupráci odkládat.
A jak se vám tvořilo? Splnil tvé představy?
Juraj má podobné vidění světa. Jeho kresby jsou hravé, pracují s detaily, mají prostě duši. Hrozně jsem se těšil, až uvidím nějakou z ilustrací. Juraj nás napínal do poslední chvíle, ale výsledkem jsme byli úplně nadšení. Myslím, že spojení textu a ilustrací se nám v »Soně« povedlo.
V tvé bibliografii jsou tři knížky pro malé čtenáře a jedna pro dospěláky – pro koho a co píšeš právě teď? Kdo se bude radovat – malí nebo velcí?
Rád bych se popasoval s dospěláckou knížkou s dětskou hrdinkou, která se odehrává v Sudetech těsně po válce, stejně tak je ve fázi vzniku dětská knížka, která bude plná strašidel, psychiatrů a bláznivých cvičení pro traumatizované přízraky. Uvidíme, třeba obě poputují do šuplíku na »dozrání« a já se začnu potýkat s něčím jiným, nebo si dám pauzu a začnu – třeba studovat tykadlovou řeč mravenců. Kdo ví?
Samozřejmě na závěr bych chtěla pochvalu – jak se ti spolupracovalo s JaS nakladatelstvím?
Řekněme to takhle: v žádném jiném nakladatelství mi zatím nikdo nenabídl během korektur řízek. A na to já slyším, takže – rád pod ochrannými křídly Jany a Karla zůstanu!
Rozhovor s ilustrátorem Jurajem Martiškou čtěte na TopVIP.cz již zítra.
Foto: JaS nakladatelství
