Film s o výtvarníkovi Vladimíru Suchánkovi s názvem Krásná neznámá, který natočil jeho syn režisér Martin Suchánek, je plastickým portrétem významného umělce i připomínkou jeho doby. Sám Martin Suchánek říká: „Pokládám za nejtěžší natáčet o někom blízkém, jako je otec.“ Na filmu pracoval téměř čtrnáct let a dokončil ho až k malířově nedožitým devadesátinám.
Co vás přivedlo na myšlenku, stát se režisérem?
Když mi bylo asi dvanáct let, dostal jsem k Vánocům knížku Ludvíka Součka Jak se světlo naučilo kreslit. Nadchla mě tak, že jsem si z krabice od bot a čočky z brýlí sestrojil fotoaparát. A tak vznikly moje první fotky. Stal jsem se vášnivým fotografem, fotil jsem všechno, co mě napadlo, ve sklepě jsem měl temnou komoru, kde jsem fotky vyvolával. Během studia na gymnáziu jsem se přihlásil na Večerní školu fotografie profesora Jána Šmoka, zakladatele katedry fotografie na FAMU. Ve čtvrtém ročníku gymnázia jsem se rozhodl, že budu fotografii na FAMU studovat. Jenže se tam hlásilo 250 uchazečů a brali jich pět. Konzultoval jsem svoje práce ještě před podáním přihlášky, a dozvěděl jsem se, že na sobě musím ještě alespoň rok pracovat, abych měl šanci.
Kamarád mého otce, Jiří Datel Novotný, kterému jsem pomáhal s fotkami na přijímačky na Katedru dokumentární tvorby, mi řekl, proč to nezkusím na dokument? Že vždycky můžu přestoupit. Tak jsem to zkusil a nevzali mě, že jsem moc mladý. Dostal jsem se tam napodruhé, a to možná jen díky tomu, že jsem prof. Lehovcovi odpověděl na otázku, kdo vynalezl lodní šroub. „Přece Josef Ressl.“ „A nevíte náhodou, čím byl původním povoláním?“ Ptal se mě profesor. Díky tomu, že jsem krátce před tím četl Resslův životopis, odpověděl jsem správně: „Lesníkem!“ FAMU jsem dokončil v roce 1983.
Jaký film byl pro Vás zatím ten nejdůležitější?
Myslím, že přelomový byl dokument Legenda jménem Kubelík z roku 1999. Byl to film o třech generacích slavných hudebníků, kde jsem poprvé zkusil jiný princip vyprávění, než byl tehdy obvyklý. Vyprávěl jsem dokument jako příběh, ve kterém jsem sice neměl herce, ale tvářil jsem se, že tam jsou, jen je nevidíme.
Asi nejúspěšnějším mám filmem byl Antonín Dvořák – Deo Gratias, neuvěřitelný osud muzikanta, z malé české vesnice, který dobyl svět. Film tenkrát vysílala BBC a po ní všechny evropské, ale i japonská, televize. Ve filmu Adieu Mozart jsem svůj styl vyprávění vycizeloval – poprvé jsem tam měl herečku – roli Mozartovy přítelkyně Josefiny Duškové jsem svěřil Petře Jungmanové. Kromě ní tam hrály jedny mužské ruce a tři hlasy, které příběh vyprávěly. Vzniklo tak napínavé i zábavné dílo, kde hlavní roli hraje hlavně Mozartova hudba. Film Barenboim / Smetana / Má Vlast byl pro mě trochu i vlasteneckým počinem. Jak řekl pan dirigent: „Neznám žádný národ, který by měl takovou hudbu, jakou Smetana napsal pro svoji zemi.“
Natočil jste film o svém otci, který měl premiéru letos v únoru. Co pro Vás bylo během natáčení nejtěžší?
Každý film, který dělám, se mi v tu danou chvíli zdá tím nejtěžším. V tomhle případě nejtěžší nebylo ani tak natáčení, ale spíš to, že jsem musel přijít na to, jak film vyprávět. Nakonec jsem si uvědomil, že pro mě jedinou možností je tátův příběh vyprávět sám, tak, jak jsem jej viděl a prožil. Proto mi to trvalo také tak dlouho – začali jsme točit v roce 2008 a film jsem dokončil vloni.
Natočil jste spoustu jiných dokumentárních či hudebních filmů. Co Vás vedlo k tomu, natočit film právě o svém otci? Jaká byla jeho reakce?
My jsme se na tom tak nějak samozřejmě dohodli. Přestože táta byl díky svému šarmu, talentu, výtvarnému dílu i hudebním aktivitám vděčným tématem, nikdy o něm v televizi nevzniklo nic rozsáhlejšího. Pravděpodobně proto, že všichni předpokládali, že na něj mám exkluzivitu. Protože jsem byl přesvědčen, že si táta filmový portrét zaslouží, nezbývalo mi nic jiného než se do toho pustit. On sice nikdy moc nechválil, ale myslím, že mé – zejména hudební – dokumenty ho přesvědčily o tom, že mu neudělám ostudu.
Jakým způsobem jste pro svůj film vybírat podstatná data?
Základem každého filmu je scénář. Já jsem napsal scénář velmi rozsáhlý, i když jsem věděl, že takhle dlouhý film být nemůže. Už při psaní jsem musel přemýšlet o tom, co tam má být a co musí jít pryč.
Shromažďoval jsem informace, archivní záběry, fotky. Ve střižně mne pak čekal ještě těžší úkol, vybrat to, co je zajímavé a oddělit to, co je sice důležité pro mne, ale divákům to nic neřekne. Emocionálně jsem se musel poprat s momenty, které se mě osobně dotýkaly. Sice je to film o tátovi, ale také trochu o mě a o našem vztahu.
Jaký jste s ním měl vztah? Změnil jste pohled na jeho dílo?
Táta měl poměrně jasnou představu o tom, jak by měl ve filmu vypadat. Já jsem ale od začátku chtěl udělat něco víc než medailon jednoho z českých výtvarníků. Otec si možná na začátku neuvědomoval, jak osobní a otevřená výpověď film bude. Ke konci života jsem s ním ale natočil velmi upřímný poslední rozhovor, jehož obsah dal všemu předchozímu materiálu nový smysl a který mi umožnil dokončit film v té podobě, v jaké je.
Jako dítě jsem jeho práci nijak zvlášť neobdivoval. Líbily se mi jeho ilustrace některých knížek, které jsem četl. Dnes, poté co jsem se probral rozsáhlým archivem jeho děl, jsem fascinován tím, jak pracovitý a pilný byl, kolik toho za život dokázal vytvořit. Také jsem pochopil, jakým osobním a uměleckým vývojem prošel a jak se to v jeho díle odrazilo. O to těžší bylo vybrat, kterou kresbu nebo grafiku ve filmu ukážu.
Proč jste filmu dal název Krásná neznámá?
Tátovou velkou inspirací byly ženy. Téměř na každé jeho litografii se objevuje ženská postava, tajemná dívčí tvář, zahalená do snu, doprovázená motivem ulity, spirály. Někdy ji pozoruje pierot nebo harlekýn. On mi nikdy nechtěl prozradit, jestli názvy jeho děl mají nějaký reálný základ. Tak pro mne zůstaly zahaleny tajemstvím. Chtěl jsem, aby tuto skutečnost název nějak vystihnul. Nakonec jsem film nazval podle litografie z roku 1983, na které má tajemná krásná neznámá tvář zahalenou škraboškou. Podle mého názoru je to stěžejní dílo celé jeho jedné tvůrčí etapy.
Jaká by byla reakce Vašeho otce, kdyby film měl možnost vidět?
Nevím. Ale věřím, že by byl spokojený a ocenil by upřímnost a lásku, se kterou jsem film tvořil. A také by se mu snad líbila hudba, která dodává jednotlivým scénám tu správnou atmosféru.
Co dalšího chystáte?
Ve středu 1.března jsme slavnostně otevřeli výstavu, která se také jmenuje Vladimír Suchánek / Krásná neznámá. Je k vidění do 25. března v Galerii 1 ve Štěpánské ulici 47 v Praze.
Vystavujeme zde soubor nejdůležitějších litografií z období 1983 až 2019. Kromě nich i devět neznámých akrylových obrazů, které myslím v Čechách nikdy vystaveny nebyly. K výstavě se nám podařilo připravit krásný katalog a rádi bychom na ni pozvali všechny milovníky umění a i ty, pro které by to mohlo být jejich první setkání s litografií. Je zde k vidění i malý litografický lis a ve středu 8. 3. a 15. 3. v 17 hodin se pokusím návštěvníkům vysvětlit, jak litografie vzniká. 15. března v 19 hodin budeme v Městské knihovně v Praze ještě jednou promítat film Krásná neznámá. Další výstava Vladimíra Suchánka bude v červenci a srpnu v Galerii v Havlíčkově Brodě. Tam naopak budou vystaveny tátovy ranné práce z 60. let, kresby, monotypy, abstrakce s přesahem do litografické tvorby.
Kdo je Martin Suchánek?
Martin Suchánek (*13. července 1958, Mariánské Lázně) je český scenárista a režisér. Vyrůstal s rodinou v dětském domově v Ušovicích u Mariánských lázní, kde matka působila jako ředitelka. Otec, malíř a grafik Vladimír Suchánek, bezpochyby ovlivnil jeho výtvarné vidění světa. Po maturitě na gymnáziu Arabská v Praze (1977) pracoval rok jako asistent produkce v ČST v Praze a navštěvoval Večerní školu fotografie u Jána Šmoka (1976–1977) a absolvoval KDT na FAMU (1983).
Vyprofiloval se jako autor dokumentárního filmu s citem pro dramatičnost a se smyslem pro vizuální exkluzivitu a výpravnost, která není u nás běžná. Využívá často hraných sekvencí a tvůrčí výraz jednoznačně ovlivnila praxe z reklam. Jeho filmy jsou monumentální velkorysým pojetím v rovině obsahové i formální, kterého dosáhl především vysokým nasazením svým a všech spolupracovníků, producentem počínaje a osvětlovači konče. Žánrově jde eseje či příběhové životopisy, přičemž až na reprezentativní a emotivní film o Obecním domě v Praze Secesní inspirace (1994) se tematicky dotýkaly světa vážné hudby. Šlo o poctivé a rozmáchlé portréty čtyř českých muzikantů, z nichž každý jinak přispěl ke světovému hudebnímu dědictví: Legenda jménem Kubelík (1999); Antonín Dvořák – Deo Gratias (2001); Václav Talich – Sebevědomí a pokora (2004); Ecce homo – Bedřich Smetana (2004). Řadu završil středometrážní stylizovaný dokument o W. A. Mozartovi a jeho návštěvách v Praze Adieu Mozart (2005), který vznikl podle scénáře Zdeňka Mahlera a patří k nejoceňovanějším Suchánkovým snímkům (mj. Grand Prix na Arts&Film Telč 2006; Čestné uznání FITES 2006).
Suchánek nepřestává překvapovat profesionalitou nejen diváky, ale i odborné poroty festivalů. Jeho snímky, kromě zmíněného Mozarta, získaly řadu dalších cen. V posledních letech se intenzivně věnuje fotografii.
Foto: Archiv Martina Suchánka
