Pocitovník jedné vysněné stavby. Aneb jaké to je, když se do stavby domečku pro radost, plného srdce, vlastních vizí a lásky, pustí samotná ženská! Ze stavebního deníku je rázem stavební pocitovník kombinovaný s receptářem drobných radostí, lidských emocí, chyb, omylů i velkých i menších vítězství. Renáta Kiara Vargová to dokázala. Kniha je nejen návodem, zpovědí, ale hlavně příběhem odhodlání, které musíte mít, když chcete v životě COKOLIV změnit.
Ať naším životním projektem je dům, práce nebo změna naučených škodlivých zvyků, jedno je asi velmi důležité. Neopomíjená potřeba si dělat svoje malé tvořivé radosti, i když procházíme stresem, těžkostmi nebo zmateným obdobím. Je to tak? Ty malé tvořivé chvilky vložené do knihy se staly mými nejoblíbenějšími.
Stavba domu je stále vnímána spíše jako mužská záležitost než ženská. Celé dny jsem pobíhala kolem rozestavěného domu plného nepořádku a všudypřítomného bahna ze zahrady, že jsem potřebovala vždy alespoň na chvíli »hupnout« do ženské energie a do jemnosti, tvořivosti. Z hrubohmotného světa se dostat do jemnohmotného. Tak jsem vyráběla různé drobné předměty, což mě moc bavilo a pomáhalo žít na stavbě. Připadalo mi, že by bylo hezké je sdílet i v mé knize, protože mohou být malou inspirací všem, kdo rádi tvoří.
To rozhodně byly! Jaké jsou vaše vůně, hýčkající zvyky, přechodové roční rituály, nazvěme to jakkoliv – jednoduše ty malé jarní, letní, podzimní, vánoční a pozdně zimní radosti? Na které se těšíte, které vás pocitově uvedou do další části roku?
Musím zmínit, že vnímám velký rozdíl mezi tím, kdy jsem žila v Praze a kdy bydlím nyní již čtvrtým rokem na venkově. Z toho druhým rokem ve svém domě se zahradou. Ve městě jsem vnímala změnu v přírodě hlavně pohledem do kalendáře nebo do šatníku. Tady na vesnici je to však úplně jiné. Každodenní bezprostřední kontakt s přírodou ze mě udělal jiného člověka. Jsem naplněná respektem a úctou ke kráse a moudrosti přírody. Každý den, týden i měsíc jsou jiné. Vnímám, jak Slunce putuje po obloze, odkud fouká vítr, jak se chovají ptáci, jak se cítí zahrada, cítím takzvaně trávu růst. Nemohu říci, které období mám nejraději, protože každé je svým způsobem krásné a pro přírodu důležité. Pokud mohu, pohybuji se venku bosa, i ve sněhu, v rose, spadaném listí, chodím po masážním chodníčku, který jsem si vytvořila. Spojuji se s živly, vnímám je celým tělem a projevuji vděk za to, že je mohu cítit bez rozdílu ročního období. Vždy na jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat dělám slavnosti v přírodě s poděkováním živlům a s bubnováním.
A jsme u toho… Jemnohmotný svět domu: Co byste z této oblasti poradila vylepšit doma lidem, kterým doma není tak úplně dobře, ale přestěhovat se nemohou. Co s tím, co kde vyhladit, vylepšit, co je osvědčeným tipem na hezčí domov, protože prostě do paneláku si strom, trávník a vítr nedáme?
Z vlastní zkušenosti vím, že je skvělé zbavit se nepotřebných věcí. Když jsem se stěhovala z Prahy do maličké venkovské garsonky, měla jsem jen tolik věcí, kolik se vešlo do osobního auta. Místo, kde žijeme, by nemělo být zaházené věcmi, aby zde mohla proudit živoucí energie. Mám jen to, co se mi opravdu hodně líbí nebo to, co k životu nezbytně potřebuji. A pár kousků různých výrobků, které dělali synové, když byli malí, hlavně obrázky a keramiku. Avšak respektuji, že každý to má jinak, někdo se třeba rád obklopuje starožitnostmi, a je mu v tom dobře. To však není můj případ. Univerzální osvědčený tip na hezčí domov neexistuje. Každý musí vědět sám, co mu dělá dobře a co ne. Každopádně místo, kde člověk žije, by si měl utvořit sám nebo s partnerem, nenechat si do něj zasahovat cizími lidmi. Ale chápu, že někdo v tom tápe a spolupracuje třeba s bytovým architektem. Jednoznačná odpověď neexistuje.
To je pravda. Ostatně s tím souvisí i další otázka: Jak přežít v městské džungli?
Tady opět záleží na konkrétním člověku. Někdo je třeba ve městě rád, jako džungle mu nepřipadá a na venkov by nikdy nešel. Komu se ve městě nelíbí, má možnost se odstěhovat. Vždy je to každého volba. Každopádně nedoporučuji přežívat, to k ničemu dobrému nevede. Žít by se mělo naplno a s radostí, ať je to kdekoliv.
Vaše přiznání na konci knihy vyznělo, že i na takovou pozitivní změnu, jako je vysněné bydlení, je třeba si zvyknout a je to těžké, je stresující si zvykat i na pozitivní změny, o tom není pochyb – ale, je to více než dva roky, co dům stojí a já jsem zvědavá: Pozorujete na své duši, na své osobnosti změny, něco jako »osvobození«?
Když je člověk většinu života pod tlakem a pak najednou ten tlak povolí, tak není úplně snadné si na to zvyknout, i když o tom třeba celou dobu snil. Žijeme v určitých vzorcích, máme životní návyky i schopnosti překonávat překážky. Když člověk pak najednou zažívá osobní svobodu, nepříjemné tlaky povolí, může se stát, že si sám hází takzvaně klacky pod nohy, protože je zvyklý žít s problémy. Chce to určitou práci na sobě, meditace, naladění se na svůj vnitřní svět, aby se s tím nějak popasoval. Cítím se v mnoha ohledech mnohem svobodnější, avšak neznamená to, že bych žila stále pouze jako v bavlnce. Život nám, tedy i mně, stále chystá nové výzvy.
Za tahle slova lze jen velmi poděkovat. Váš dům dýchá majitelkou, jinak to nelze nazvat a nabízí se pak otázka: Co hosté? Jak vypadá takový ideální host do vašeho domu? Co přináší, co si odnáší a také, co rozhodně nesmí vnášet ani odnášet?
Ideální host neexistuje. (smích) Ale je to hezká otázka. Upřímně, nezvu každého, vybírám si lidi, s nimiž je mi dobře, kde se prostřednictvím kontaktů vzájemně obohacujeme. Určitě moji hosté nemají seznam věcí, které by měli přinést a které nesmí odnést. Mám radost, když si odnesou hezké pocity příjemně stráveného času, zní jim v uších zpěv ptáků nebo zvonkoher Koshi. V letní sezóně si mohu návštěvy odnést například dary ze zahrady, v zimním období zase třeba příjemné pocity praskajících kamen. Kdybych mohla příchozí poprosit, tak aby nenosili nic do vybavení bytu nebo domu. Co potřebuji, to mám, a jak jsem psala na začátku, nechci být zaházená věcmi. Radost mi udělá vždycky květina nebo jídlo či pití domácí výroby. S mými přáteli se však nejvíce obohacujeme vzájemně stráveným časem, nasloucháním a sdílením příběhů. To jsou, podle mě, ty nejvzácnější dary, které si lidé mohou v dnešní době věnovat.
Bude jaro, takže… na co se ve svých plánech nyní nejvíce těšíte?
Těším se na všechno, nejen na jaro. Ale s jarním obdobím bude stále více příležitostí trávit čas venku, vnímat rašení přírody, klíčení semínek, prodlužování dní, bude dobře schnout prádlo na sluníčku, budou se škádlit kosové, začnou létat včelky, určitě roztají i mezilidské vztahy a budeme k sobě vlídnější. A těším se, až přijde čas, kdy se bude možné koupat v přírodě ve vodě, protože to mi činí zvlášť velké potěšení.
Děkuji moc za rozhovor, otevřenost a nádhernou životní inspiraci, kterou Domov pro tělo i duši, přináší.
Foto: Autorka
