Legendární seriál Sanitka z osmdesátých let se dočkal svého pokračování. Po téměř třiceti letech na obrazovky České televize přichází už v září nová řada oblíbeného seriálu Sanitka 2. A proto jsme si popovídali s ředitelem pražské záchranky Zdeňkem Schwarzem.
Ředitelem pražské záchranky jste už šestnáct let. Jak často se ještě vy sám dostanete k výjezdům k jednotlivým případům?
Sloužím každý měsíc minimálně tři noční služby, a to o víkendu, takže jsem stále v provozu a v kontaktu s realitou.
Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy se na výrobě seriálu Sanitka 2 podílela poskytnutím záchranné techniky i odborným dozorem. Jak takový odborný dozor probíhá v praxi?
Od prvopočátku, kdy se začínala rodit myšlenka pokračování velmi úspěšného seriálu Sanitka. Byl jsem osloven panem Ivanem Hubačem, který se mnou i s mými kolegy často chodil do služeb, aby tzv. přičichl našemu provozu a vstřebal jeho atmosféru, zvyklosti, témata, případy a poznal, o čem záchranka vlastně je. Pak jsem obdržel k připomínkám návrh scénáře, ve kterém jsem odstranil odborné nedostatky. Před natáčením jsem byl požádán týmem zastoupeným režisérem a techniky o spolupráci na přípravě a natáčení, probírali jsme reálné možnosti spolupráce a využití prostředků organizace pro natáčení. A po zahájení natáčení jsem byl v neustálém kontaktu se všemi, abych mohl poradit, konzultovat nebo přímo na místě natáčení poskytnout radu.
Co všechno jste pro natáčení tvůrcům poskytli ze své techniky?
Veškerou potřebnou techniku, tzn. sanitní vozidla, pomůcky, vybavení posádek, oblečení, a umožnili jsme okopírovat to, co nešlo využít pro natáčení, např. celý náš dispečink (odborně nazývaný zdravotnické operační středisko), monitory, radiostanice, pagery atd. Také naše skromné prostory, kde máme minimální chudé technické zázemí autoprovozu – servis, mycí box.
Jak se vám spolupracovalo s tvůrci seriálu, s kým vším jste se z nového tvůrčího týmu vy sám osobně potkal?
Měl jsem možnost poznat téměř všechny lidi a byla to velice příjemná a skvělá zkušenost. S mnohými nás pojí od té doby přátelství a vídáme se, pokud čas dovolí, i po natáčení. Určitě musím konkrétně zmínit autora Ivana Hubače, režiséra Filipa Renče, kameramana Petra Hojdu, střihače Honzu Mattlacha, herečku Dášu Havlovou, herce Jirku Dvořáka nebo Marka Vašuta, ale i lidi v pozadí, které na obrazovce neuvidíme, např. děvčata z produkce v čele s Ilonou Jiráskovou nebo Magdu Čechovou, kterou znám od dětství, ale i desítky dalších, kterým se předem omlouvám, že si nepamatuji jejich jména, což je můj neduh, ale ti, co mě znají a mají rádi, tak mi to jistě odpustí. Velice oceňuji práci všech, jsou to skuteční profesionálové, a to jak technici, bez kterých se natáčet nedá, tak i herci a herečky, kteří předvedli neuvěřitelné herecké výkony. Na place jsem měl vždy pocit, že to nehrají, ale že tu práci dělají několik let, jak ji měli zažitou. Často jsem při odchodu z placu říkal, že mohou zítra nastoupit k nám do služby… Diváci uvidí skvělé výkony, při kterých tuhne krev nebo tečou slzy a buší srdce nebo se dostavuje úzkost.
Měl jste někdy během natáčení seriálu déjà vu?
Ano, jasně, mnohokrát. Vždyť všechny příběhy a scény jsou reálné, ty se skutečně staly. Pan Hubač je napsal podle skutečných událostí, které naši lidé prožili. Myslím tím případy a práci záchranky. Příběhy lidí jsou samozřejmě smyšlené a autorovým dílem.
Seriálový dispečink byl postaven přímo pro účely natáčení na poliklinice na pražském Proseku, původní lokace pro výjezdy pak byla na pražské Letné v ulici Dukelských hrdinů. Jak se jako profesionál díváte na toto územní rozmístění a kde by byla pro centrálu záchranné služby nejlepší lokalita v Praze?
Musím Vás trochu poopravit, původní dispečink v ulici Dukelských hrdinů je už patnáct let zrušen a patří do historie, do původního seriálu Sanitka. Současný dispečink máme v budově na Korunní, kde sídlíme společně s městskou policií. Model seriálového dispečinku byl vytvořen jako kopie toho našeho současného, takže není ideální, protože po těch sedmnácti letech, kdy byl koncipován a vystavěn, je již zastaralý a nevyhovující jak koncepčně, tak prostorově. Ideální máme zatím již více než 5 let v plánech nové budovy organizace, na kterou čekáme snad 155 let. Budova může být teoreticky kdekoliv v Praze. Ideální by bylo centrum Prahy, ale může to být i periferie. Důležitá je dostupnost pro dopravu a obslužnost, tzn. pro cestu do práce pro naše zaměstnance. Dispečinky se stavějí v bezpečné zóně a někdy i v podobě bunkrů v podzemí, aby mohly fungovat za všech okolností. Existují ale i opačné verze, kdy se služba snaží být přístupná veřejnosti, tzn. otevřená. V zahraničí jsem viděl obě varianty. Byl to skutečný bunkr odolávající zemětřesení nebo náletu rakety apod., ale i obyčejná místnost vedle zastávky tramvaje, jakoby ve výloze obchodu, nebo budova podobná objektu mateřské školky v zahradě. V současnosti bychom uvítali, kdyby se konečně realizoval projekt budovy s novým dispečinkem v Troji.
Má naše hlavní město, ve kterém se odehrává i seriál Sanitka 2, z pohledu záchranné služby nějaké specifické problémy?
Ano, jako každé město a metropole především. Hlavním problémem je doprava, která je převážnou část dne ucpaná, mnohdy kolabující a neprůjezdná bez problémů. Naše posádky rozčilují veškeré nesmyslné překážky, které někdo zcela zbytečně umísťuje stále více na všech možných místech. Jedná se o patníky, betonové sokly, obrubníky, příkopy, retardéry, travnaté nebo železniční tramvajové pásy atd. To je ve světě nevídané. Všude mají problémy s velkým počtem aut, tak se snaží naopak silnice maximálně zprůjezdnit. V Praze jdeme opačnou cestou. Ostatní problémy, kam patří kriminalita, agrese, bezdomovectví, drogy, alkohol apod., řadím mezi ty ve světě běžné a identické. Situace může být ještě mnohem horší, jak známe z jiných metropolí, např. brutální napadání posádek se zbraní v ruce, ghetta, kam bez policie a ozbrojení záchranka už ani nevyjíždí, výškové budovy bez elektřiny plné kriminálních živlů, střelba po sanitních vozech atd. Určitě je jiná práce záchranářů ve městě a mimo města – na venkově, a to jak skladbou pacientů, tak jednotlivými odlišnostmi v charakteru výjezdů a v organizaci práce. V Praze nemáme problém s dostupností, máme hustou síť stanovišť a naše posádky jsou neustále v provozu, takže u nemocných jsme téměř okamžitě. Naopak kolegové z mimopražských regionů neznají problém s předáváním pacientů, který přetrvává desítky let v reálu i v seriálu Sanitka. Nelze opomenout ani problém s nedostatkem lékařů, kteří by mohli a chtěli pracovat u záchranky. Situace se nelepší. Domnívám se, že v budoucnu nebudou lékaři na záchrance vůbec, což není moje přání, ale zoufalé konstatování reality.
V úvodu pokračování Sanitky postava Zlaty Adamovské přemlouvá svého syna-doktora, aby sloužil někde jinde a ne právě u záchranky. Myslíte si, že už se jedná pouze o seriálovou fikci, nebo je na vaše náročné povolání ještě někdy nahlíženo s neoprávněným despektem? Trpíte také nedostatkem lékařů?
Ano, je to tak zažité, že na záchranku chodí ti nejhorší nebo ti co se nikde neuplatnili, anebo které odněkud vyhodili… Není to už minimálně patnáct let pravda. Tuto negativní nálepku jsme, myslím, mnohokrát vyvrátili a veřejnost naše lékaře dávno vnímá jako hrdiny a skutečné odborníky a profesionály. Na záchranku nemůže jít každý, musíte něco umět a mít i zkušenosti z nemocnice. Lékař na záchrance musí mít široký záběr znalostí a odborností, musí se umět rychle a správně rozhodnout, často rozhoduje o životě a smrti pacienta. Pracuje v jakémkoliv prostředí a době, tzn. na ulici, v bytech, v obchodě, v kolejišti metra, za tmy, ve vedru nebo zimě, bez kolegů-lékařů a dalších potřebných podpůrných systémů, které kolegové v nemocnici mají. Musíme řešit široké spektrum zásahů od narození až po smrt, tj. porody, malé děti, mládež, produktivní věk i chronicky nemocné a staré. Současná medicína se atomizovala, takže už skoro máme lékaře na pravé a na levé oko… Málokterý lékař je schopen vše zvládnout a mnozí se práce na záchranné službě bojí. Proto nám neustále chybí v průměru 4–5 lékařů.
Myslíte si, že seriál typu Sanitka 2 může běžným lidem vštípit alespoň některé poznatky a postupy, které pak budou schopni využít v reálných krizových situacích?
Myslím, že seriál určitě přiblíží lidem naši práci a naše problémy. To vše může pomoci v případě, že budou naši pomoc potřebovat. Základy první pomoci v seriálu také budou k vidění, takže doufám, že bude seriál nejen pěkným zážitkem a zábavou u obrazovek, ale i přínosem pro život.
Nejnáročnější produkční scénou v nové Sanitce je výbuch rockového klubu v Božím Daru u Milovic. Kdybyste měl vyjmenovat tři největší zákroky za dobu, kdy jste ředitelem záchranné služby, které by to byly?
Za svůj třicetiletý profesní život u záchranky jsem měl naštěstí možnost poznat jen několik velkých neštěstí. Patří sem požár hotelu Olympik, povodně 2002, několik havárií autobusů a tramvají nebo vlakové nehody a požáry panelových domů i výbuchy plynu v obytných domech.
Jak jsou na tom v současnosti Pražané s edukací, jak se chovat v krizových situacích, ve kterých jde o lidské zdraví? Posunujeme se někam?
Přímo krizové stavy je obtížné posuzovat, protože těch skutečných krizových stavů nebylo tolik, snad jen povodně. A při povodních v roce 2002 se veřejnost chovala s ohledem na nebezpečí špatně. Podceňovali situaci a nevěřili informacím, nechtěli se z Karlína evakuovat a dokonce kradli. Na druhou stranu, když už voda zaplavila ulice, tak utíkali strachy. Z našeho pohledu kladně hodnotíme, že přestali »obtěžovat« s banálními potížemi a volali si záchranku, až když už to bylo potřeba. Poslední současná povodeň ukázala, že veřejnost je více poučená a má zkušenosti z minulých povodní. Přesto někteří jako by již zapomněli, jak může být voda silná a krutá. Při posledním výbuchu plynu v Divadelní ulici zase lidé ukázali, jak jsou zvědaví a že každá kritická situace působí jako magnet pro zvědavce. Obecně ale musím konstatovat, že se celkově zlepšila situace v poskytování pomoci a ohleduplnosti řidičů k projíždějícím sanitkám.
Ke kolika případům denně vyjíždíte a jaká roční období jsou z vašeho pohledu nejhorší?
Ještě před několika lety se průměrně vyjíždělo ke 250–300 případům za 24 hodin. Nyní již rok vyjíždíme k cca 300–350 případům a v nedávných tropických dnech jsme často překročili číslici 400. Lze z toho usuzovat, že jezdíme mnohem více než v minulosti a že se situace zhoršuje. Abych uklidnil čtenáře, tak musím doplnit, že obecně rostou spíše počty banálních případů. I když například právě v tropických dnech se zvyšují i závažné případy, např. infarkty, cévní mozkové příhody, sebevraždy. Dalším tradičně nejvytíženějším obdobím je podzim a předvánoční týdny. Za posledních deset let se setřely rozdíly mezi dny v týdnu i vytížení během dne, takže lze říci, že náš provoz bývá zatížen téměř rovnoměrně.
Co byste vzkázal divákům Sanitky 2?
Aby si seriál užili, aby se jim tak jako mně líbil a aby prožívali osudy hrdinů i našich záchranářů s pokorou, obdivem i uznáním. A aby nás potřebovali ve skutečnosti co nejméně a pokud přeci jen, aby byli s naší prací spokojeni. A na závěr, aby některé pasáže vnímali jako seriál a nikoliv jako realitu.
Foto: Česká televize
