Priessnitz: Jsme »cédéčková kapela«

 

Do nového roku vstoupili Priessnitz tak, jako zakončili ten loňský, tedy na vyprodaném koncertě. Po Račím údolí jim tentokrát aplaudoval pražský Lucerna Music Bar, kde formace okolo Jaromíra Švejdíka zahrála 18. 1. společně s Tata Bojs na benefičním Koncertě (nejen) pro šumavskou divočinu č. 7. V rámci více než dvouhodinového vystoupení Priessnitz potěšili fanoušky jak staršími skladbami, tak řadou novinek z loňského alba Beztíže včetně písně Daleko, k níž kapela při té příležitosti představila 360° videoklip. Více o samotném albu a jeho stěžejních tématech se dočtete v našem generic interview s Jaromírem Švejdíkem a Petrem Kružíkem.

Foto_Dušan_Tománek_2016_mail_3

Už dopředu jste oznámili, že je album Beztíže vaší poslední vydanou deskou. Není to předčasné?
Jaromír Švejdík: Ne. Prostě to tak cítím. Každý už žijeme jinde, stále hůře se scházíme, a než by vznikla další nahrávka, uplynulo by nejspíš tak deset let. Sám jsem kdysi říkal, že rock´n´roll už po padesátce dělat nechci – a i tu už jsem překročil. Když kapela pravidelně nefunguje, je stále těžší a stresující ji pak dávat dohromady. A třeba se za deset let už ani žádná alba nahrávat nebudou.
Petr Kružík: Nebavili jsme se navíc o nějakém konci kapely – koncertovat pořád dál budeme. Dokud to nás i lidi bude bavit. Jen už asi cítíme, že nemáme energii se pokoušet překonávat tuhle nahrávku. A dělat další album s vědomím, že by bylo horší, než to předcházející, nemá smysl.

Priessnitz se vždy ve své tvorbě rádi hlásili a nechávali inspirovat územím Sudet, což je dnes velké téma pro řadu mladších hudebníků. Je výhodou, že máte před nimi náskok?
Jaromír Švejdík: Určitě. My jsme od počátku mluvili o tom, že je pro nás důležité hledání identity, kořenů i vztahu k jesenickému kraji. Všichni, kteří jsme tam vyrůstali hledáme své důvody, proč odtamtud neodcházet a jak zaplnit tu prázdnotu, absenci pamětníků i třeba folklóru, která tam po odsunutých Němcích zbyla. Všechny ty naše písně a příběhy jsou malé střípky, které se o to snaží. Možná i proto jsme vždy měli nejvíce posluchačů a příznivců na severu Čech, v podobně vykořeněných oblastech.

SU63262_mail

Daří se vám to? Ono nacházení kořenů?
Jaromír Švejdík: Myslíme si, že ano. Na albu Beztíže je už naše identita pevně daná. Už nemáme žádné pochybnosti o tom, kam patříme a doufáme, že z těch písniček je to znát. I když sám teď žiji v Praze, tak ten kraj pro mě zůstává zásobárnou nápadů a inspirací, a projevuje se do všeho, co dělám. Pořád se cítím být Horním Slezanem a pořád je to srdeční záležitost.

Jak se to projevilo při vzniku nového alba?
Jaromír Švejdík: Opět jsme ho skládali kolektivně. Petr přicházel se základními hudebními nápady a já k tomu dělal melodické linky ke zpěvu, které jsme pak všichni společně dokončovali. Vznikalo to pomalu a těžce. Texty většinou píši, až je skladba hotová, abych se vcítil do atmosféry songu. Když pracuji na komiksech, tak mám kytaru vedle stolu a pomáhá mi to relaxovat. Často mají pak ty písničky atmosféru komiksů, u kterých vznikaly.

Foto_Dušan_Tománek_2016_mail_13

Jaromír v mezičase, kdy se rodilo nové album Priessnitz, býval na podiu vedle zmíněných Umakart k vidění i s Kafka Bandem, čemu se věnovali ostatní?
Petr Kružík: Bubeník Zdeněk hraje nejen s Kafka bandem, ale i s dalšími asi čtyřmi kapelami. Ostatně nic jiného mu nezbývá, když se jako muzikant chce uživit. Já žádnou boční kapelu nemám, autorsky píšu pouze pro Priessnitz. Ale občas jsem skládal hudbu pro film, pro divadlo, doprovázel jsem němé filmy i Járu Rudiše při jeho čteních. Teď mě čeká hudba k jednomu dokumentu.

V jaké podobě jste teď k vidění na koncertech? V posledních letech s vámi na pódiu už pravidelně hostoval klávesista Tata Bojs Jiří Hradil…
Jaromír Švejdík: To jsme museli hodně řešit. Jura je velmi vytížený, hraje s několika kapelami, a stávalo se nám, že na některé důležité koncerty, na kterých jsme ho potřebovali, nemohl. Takže jsme ho postupně nahradili a nyní na koncertech na klávesy hraje původně trumpetista Lukáš Morávek. A také jsme zpět povolali našeho bývalého spoluhráče, kytaristu Dušana Oravce, který nyní žije v Německu. Kromě nás dvou zůstávají v sestavě i Zdeněk Jurčík na bicí a Petr Víša na baskytaru. Takže nás je na pódiu šest.

SU63262_B_mail

Priessnitz kdysi začínali jako gotická, temná kapela, až teprve později se objevilo Sluníčko a optimističtější písničkové hity, jako byl například Děláže. Měli jste u nového alba snahu být ještě otevřenější?
Petr Kružík: Ten vývoj je přirozený a případné posuny přicházejí spíše samy. My jsme nikdy neměli tendence plánovaně se snažit být příjemnější.
Ale asi je pravda, že ten sound je postupem času průzračnější, a už jsem tentokrát neměl potřebu tam přes sebe nahrát dvacet kytar, tak jako kdysi. Chtěli jsme to album mít co nejprůraznější a v syrové podobě.
Jaromír Švejdík: Pracovní název byl “Hand Made”. Ručně udělaná deska. Dopředu bylo jasné, že potřebujeme velké, prostorné studio, které je akusticky pro podobně plný zvuk potřeba. V obýváku se takové album natočit nedá.

Budete mít album i na vinylové desce, jejíž obliba je už v plné síle zpět?
Jaromír Švejdík: Takové otázky nám přicházejí po facebooku každou chvíli. A já vždy se smíchem odpovídám: „Když bude škvára, tak určitě.“ Ale opravdu bychom vinyl rádi. Vhodná příležitost k vydání by měla být, až budeme pokračovat s koncerty na jaře. Není kam spěchat.
Nicméně přestože je vinyl cool, tenhle projekt jsme graficky primárně vymysleli a výtvarníka Petra Babáka oslovili pro to, že jsme »cédéčková kapela«. I když v době, kdy jsme vznikli ještě byly běžné gramodesky a kazety. A to album je pro nás tak i poctou tomu médiu, které nejspíš také brzo skončí nebo bude jen doplňkem k digitálním nahrávkám.

Foto_Dušan_Tománek_2016_mail_7

Album Beztíže má obal hodně atypický. Jeho rozměr ala DVD a skutečnost, že každý kus je unikátní, byl nápad výtvarníka?
Jaromír Švejdík: Vždy se snažíme tomu posluchači přidat něco navíc. Aby měl doma určitý artefakt, originál. Tak jsme to i vyprávěli Petru Babákovi. A on to pak uchopil tím až skoro punkovým způsobem, že ten obal všichni ručně »počmáráme« a nikdy tak nebudou dva obaly stejné. Což se nám moc líbilo. I když to pak bylo náročné. Je to ale beztížný obal a všechno je možné. Nešlo o líbivost a dokonalost, ale o autenticitu, o kterou jsme se snažili i na nahrávce.

Jak to probíhalo technicky? Představuji si, jak jste se sešli celá kapela u někoho v bytě, otevřeli láhev, a začali pomalovávat obaly…
Jaromír Švejdík: Pracovně jsme to nazvali »drhání peří«. Dělali jsme to jako ty babky, které se u toho vždy večer sešly a zároveň si pěkně pokecaly. Jen my jsme se k tomu debatování sešli v sobotu a pomalovali první sérii obalů, což bylo tisíc kusů. Měli jsme takové šablony a Petr Babák na nás dohlížel, aby tam nebyly úplné blbosti. Podobně, jako se mi ten pocit beztíže spojuje s dětstvím, i ta výroba mi trochu připomínala dětskou hru. Jmenovala se Inspiro a za pomocí šablon při ní vznikaly takové obrazce a mandaly.

Vedle pro vás tradičně melancholických písní jsou na albu i vyložené hitovky, skladby, které by mohly zaznít v libovolném radiu. Máte ale ještě dnes ambice oslovit i širší posluchačskou obec?
Jaromír Švejdík: Píseň Mrzáci mi od začátku zněla jako jasný hit, až jsem si u toho říkal, jestli bych ten název neměl změnit na něco příjemnějšího, aby nikdo nemusel případně říkat: „A teď vám zahrajeme Mrzáky.“ Pak jsme to nechali, protože to prostě v té písničce je. Ale pozoruji, že ten rozptyl posluchačů je stále širší a na koncerty chodí i takoví návštěvníci, kteří by na nás asi dříve nepřišli. Souvisí to nejspíš i s tím, že se společenská tolerance posouvá. Když jsme nedávno byli v televizním pořadu Combo, tak jsem na to měl spoustu nečekaných reakcí. Šel jsem například s dcerou k lékaři a tam mi jedna paní, která nás evidentně znala, říkala: „To jsem nevěděla, že hrajete tak pěkné písničky! Já jsem si vždycky myslela, že jste taková temná kapela…“

Podívejte se na klip k písni Daleko zde:

Foto: Supraphon


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353