Přemysl Vojta: Je zapotřebí přicházet s něčím novým

Sympatický hráč na lesní roh Přemysl Vojta vydává u Supraphonu jako sólista svou první desku. Sólohornista Konzerthausorchestru Berlin prošel i dalšími významnými tělesy: Pražskou komorní filharmonií, Staatskapelle Dresden a Staatskapelle Berlin. Vedle toho často vystupuje i jako sólista, u nás bude například 1. června v rámci Pražského jara. V červenci zahraje s Bavorským komorním orchestrem v Rakousku, v říjnu na Beethovenfestu v Bonnu (se souborem Akademie sv. Martina v polích a dirigentem Sirem Nevillem Marrinerem), v září na recitálu v New Yorku a v listopadu se vydá na turné po Japonsku. Vedle toho má samozřejmě orchestrální závazky a taky vzdělávací projekty pro děti a mládež. Je toho víc než dost… Na nové album, které vzniklo díky součinnosti Supraphonu s Rádiem Berlin-Brandenburg, zařadil Vojta skladby českých skladatelů 20. století – Jaroslava Kofroně, Zdeňka Šestáka, Klementa Slavického a Emila Hlobila.

Taková dramaturgie asi není obvyklá?
Není, a samozřejmě jsem na to při sestavování programu CD myslel. Je zapotřebí přicházet i s něčím novým. Chtěl jsem se prezentovat mimo jiné i jako Čech, který hraje českou muziku a k tomu hudbu, která není ve světě tolik známá. Mám za to, že je to škoda. Tito skladatelé si zaslouží větší pozornost.

Tato muzika se asi příliš nehraje ani u nás…
Některé skladby, jako například Sonatina od Jaroslava Kofroně nebo Sonáta od Emila Hlobila, se zařazují třeba na program různých soutěží, ale ostatní opravdu spíše vzácně. A v cizině, jak jsem řekl, téměř vůbec.

Vaše CD má jistě i zahraniční ambice. Máte za to, že může pomoci tomu, že si pořadatelé koncertů budou vámi nahraných kompozic více všímat a zařazovat je do programů?
Doufám! Ale spíše než dramaturgům (já si třeba většinou sestavuji dramaturgii koncertů sám) se může album stát vodítkem hornistům, může jim pomáhat tyto skladby zařazovat do jejich repertoáru.

Zpátky k vašemu novému albu: nahrál jste jej s japonskou klavíristkou Tomoko Sawano.
Tomoko Sawano je korepetitorkou na Universität der Künste v Berlíně, kterou jsem vystudoval. Velmi si jí vážím; není to jen tak nějaká korepetitorka, ale muzikantka, která na všechny zkoušky a hodiny přichází svědomitě připravená, má svoje nápady a dokáže svého hudebního partnera velmi dobře inspirovat a motivovat. Jsem proto rád, že všechno klaplo a natočili jsme tohle cédéčko spolu.

Jako orchestrální hráč jste prošel Staatskapelle Berlin, Staatskapelle Dresden a Konzerthausorchestrem Berlin, kam jste se vrátil a kde působíte dodnes; co mají tyto orchestry společného a v čem se liší?
To se těžko srovnává. Každý orchestr má svoji specifickou barvu a specifickou náladu jak během zkoušek, tak během koncertů. Zvláštní je, že každý se na zkoušky a koncerty motivuje úplně jinak. Hráči Staatskapelle Berlin jsou na všech zkouškách fantasticky koncentrovaní a fantastický je i zvuk, který se z tohoto ansámblu line na koncertě. Staatskapelle Dresden má tmavší zvuk smyčců a výbornou hornovou sekci. Některé její koncerty byly skutečně požehnané – vzpomínám na ně dodnes. Konzerthausorchestr je v Berlíně takový ten malý vzadu, nicméně má velký potenciál a nový šéfdirigent Iván Fischer dokáže dělat zázraky.

Váš kolega – hornista Radek Baborák strávil řadu let v Berlínské filharmonii; dá se říct, že Německo je zemí zaslíbenou pro české hornisty?
Možná je, a bylo tomu tak už v 18. a 19. století, kdy čeští hornisté odcházeli hrát do Německa do zámeckých kapel. Dnes, řekl bych, je Německo evropským centrem klasické hudby, kam přicházejí muzikanti nejen z Česka, ale třeba i ze Španělska nebo z Asie. V Německu se do kultury investuje a je to vidět.

Foto: Supraphon


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353