Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková – housle, Marek Zwiebel – housle, Pavel Nikl – viola, Peter Jarůšek – violoncello) ohlašuje nové album: Smyčcové kvartety Bedřicha Smetany. Nahrávka, kterou vydal Supraphon, patří do nezaměnitelného tvůrčího rodu Haasovců, má osvědčené kvality jejich interpretačního umění: vytříbený zvuk, skvělou souhru, přesvědčivost výrazu, emocionální nasazení. Soubor za třináct let působení na hudební scéně získal mnoho prestižních ocenění, mj. vítězství v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro, Chamber Choice BBC Music Magazine, MIDEM Classical Award a třikrát i »Oscara klasické hudby« Gramophone Awards. Při rozhovoru, k němuž dorazili kromě Veroniky všichni (pánští) členové kvarteta, projevili pozoruhodný názorový i formulační soulad; proto jsme mohli odpovědi na otázky přisoudit celému přítomnému týmu.
Proč jste se rozhodli pro Smetanovy kvartety? Neodrazovalo vás, že je nahrálo už mnoho hudebních těles?
Především proto, že je to je krásná hudba. Nepřemýšlíme moc o tom, kdo ji už nahrál. Pro nás je každá nahrávka vyvrcholením, uzavřením určitého procesu. Bylo to tak u všech našich desek. Nejdřív skladby nastudujeme a nějaký čas hrajeme na koncertech, postupně tak vyzrávají a vzniká naše výpověď o nich. To byl i případ Smetany, jeho kvartety hrajeme už léta. Až přišel čas je natočit.
Jak vnímáte kvartet Z mého života?
V něm je osobní vklad skladatele zvlášť silně cítit. Proto byl z hudebního hlediska pro nás obtížný. Ale ani technicky to není lehká skladba, má svá intonační úskalí, hlavně ve druhé části. Je poznat – a platí to pro oba kvartety –, že Smetana byl především klavírista, proto sazba odpovídá víc klavíru než smyčcovým nástrojům. Speciálně ve vnitřních hlasech je struktura klavírního hraní hodně znát, není úplně přizpůsobena smyčcům. Smetana se proto hraje trošku hůř než třeba Dvořákova díla, protože Dvořák jako violista měl ke smyčcům větší vztah. Ale Smetana v tom není jediný, třeba u Beethovena, také klavíristy, je to podobné.
Smetana se hodně vyjadřoval k obsahu, popsal, co chtěl skladbou říct. Bylo to pro vás inspirativní, nebo jste se snažili vyjádřit podle svého?
Smetanův komentář se nedá ignorovat. Jsou to zásadní indicie, informační kanál pro náš přístup ke skladbě. Pokud něco takového existuje, je to pro nás vždycky důležité. Kdyby takové indicie byly u každé skladby, kterou hrajeme, bude to pro nás snazší. Zvláště u takové v podstatě autobiografické skladby jako Z mého života.
Jsou takové »odkazy« časté?
Spíš je to rarita, není to u mnoha autorů, zejména ze staršího období. Zajímavé je to třeba u Beethovena: zanechal sice spoustu dopisů, kde o svých skladbách mluví, přesto si u něj často říkáme: co tím autor přesně myslel? Musíme pátrat, v jakém období to napsal, co v danou dobu prožíval, čeho to může být odraz. U Smetany bylo – a myslíme to v tom dobrém slova smyslu – prvoplánové, jednoznačné jasné. A tedy pro nás závazné.
Snad každé české kvarteto se nějak se Smetanou osobně vyrovnávalo. Přinesli jste svou interpretací něco nového?
My nechtěli za každou cenu vnášet nic nového. To bychom si museli pustit všechny dostupné nahrávky a pátrat, co do nich kdo vložil. Chtěli jsme k těm skladbám přistupovat tak, jak je cítíme my právě teď. Nahrávka je odrazem toho, jak jsme skladby v tomto období pochopili a uchopili. Kdybychom je nahrávali za dvacet let, zněly by jinak, protože budeme jiní my i doba. A současně jsme se snažili mít z té hudby radost. A taky máme, protože je krásná.
Vy snad nikdy nehrajete něco, z čeho byste sami neměli radost.
Doufáme, že to tak je. Pro naše cédéčka to určitě platí. Jinak by nezněla přesvědčivě. Na koncertě se dá zahrát i věc dosud důkladně nezažitá, nenazkoušená, o kterou nás pořadatel požádá, ale i tam to neděláme rádi. Většinou hrajeme skladby, které chceme sami. Zejména u nahrávek je to jednoznačné, protože jde vysloveně o osobní výpověď.
Hodně se věnujete české kvartetní klasice, už ji máte téměř zmapovanou…
…ale ne, třeba hodně z Dvořáka nám ještě zůstává!
Co plánujete dál?
Příští nahrávka nebude z české hudby, zhruba za rok nám má vyjít v Supraphonu Šostakovič. České skladatele teď budeme hrát na koncertech, například nově připravujeme Dvořákův kvartet d mol opus 34, který jsme ještě v repertoáru neměli. Nemáme toho ještě spoustu. Takže se »zmapování« české hudby to platí snad, jen pokud jde o stěžejní díla. Pustíme se také do kvarteta č. 3 Bohuslava Martinů, toho jsme ještě jako kvarteto nehráli. Brzy uvedeme s orchestrem jeho Koncert pro orchestr a kvarteto. V Německu na Bodenseefestivalu zahrajeme koncem dubna Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr Erwina Schulhoffa.
V poslední době vydáváte snad každý rok jednu desku.
Až tak pravidelné to zas nemáme. Schuberta jsme nahráli v roce 2013, Smetana měl sice vzniknout dřív, ale z časových důvodů ho vydáváme až teď a Šostakovičovy kvartety vyjdou přibližně v červnu 2016. Dosud jsme je neměli nahrané, a přitom je pro nás jedním ze zásadních autorů. Těšíme se na něj. I tato deska bude výsledkem určitého procesu zrání, které probíhá na koncertech. Jde o silná a krásná díla – kvartety č. 8 a 10 a klavírní kvintet, který nahrajeme s Denisem Kožuchinem.
Většinou volíte emocionálně silné skladby, ty vás zřejmě oslovují nejvíc. Jak vaše rozhodování probíhá?
Repertoár vybíráme dva roky dopředu; je to tak, že každý z nás má určité přání, co by si rád zahrál. Volba skladeb vychází z našeho přirozeného výběru. Nechceme hrát něco, co nám není vlastní. Kvartetního repertoáru je hodně, snad ani neexistuje významný skladatel, který by nenapsal smyčcový kvartet. Většina přitom obsahuje silnou emocionální výpověď autora… Říká se, že kvartet je nejtěžší forma komponování, možná právě proto je autoři spojili s nějakou osobní, intimní výpovědí. Tím pádem i my volíme kvalitní, a ve většině případů také velmi emocionální dílo.
Váš koncertní program, zejména v zahraničí, je až do poloviny léta extrémně bohatý a náročný. Nebojíte se únavy?
Ano, teď se toho nahromadilo hodně. Sešly se takové nabídky, které se neodmítají. Třeba jedeme do Austrálie; cesta je šílená, ale pak budeme dva týdny na jednom místě, což je fajn. Některá období jsou však – pokud jde o volno – pro nás svatá. Například Vánoce, to nejedeme nikam a máme minimálně dva týdny volna. A v létě celý měsíc. Ale máme-li dostát svým závazkům a sami před sebou udržet určitou úroveň, musíme udržet tempo. Když zrovna necestujeme, intenzivně zkoušíme. Musíme nacvičit spoustu skladeb. Naštěstí hrajeme i mnohé, které patří do našeho kmenového repertoáru, takže je jen »vytahujeme ze šuplíku«. Samozřejmě nechceme jenom omílat dokola, co už umíme, proto přibíráme nové a rozšiřujeme repertoár.
Na které aktuální cesty se těšíte nejvíc?
Asi na Austrálii a Bodenseefestival.
Přídavek nakonec: Jaké jsou vaše oblíbené přídavky?
Ty docela řešíme, hledáme, jaký bude nejvhodnější, aby jím program vrcholil, abychom nedali takový, který by znehodnotil, co zaznělo předtím. Mezi naše oblíbené přídavky patří rozkošný, šarmantní Valčík ze Tři divertiment Benjamina Brittena, nebo krásný a elegantní Dvořákův Valčík.
Záleží asi také na dramaturgii koncertu.
Jistě, a je otázka, jestli pojmout přídavek jako součást programu, čili tak, aby s ním měl souvislost, nebo naopak zahrát nakonec úplně něco jiného. Třeba když končíme českou hudbou, konkrétně Janáčkem, výborně se hodí část z 2. smyčcového kvartetu Pavla Haase. Nebo pokud je celý program trošku ponurý, pak na závěr můžeme zahrát něco odlehčenějšího, například větu z Dvořákova Amerického smyčcového kvartetu. Aby publikum odcházelo pozitivně naladěno. Je ale pravda, že po určitých skladbách se opravdu těžko přidává. Třeba Beethovenova Velká fuga B dur – neumím si představit, co po ní přidat. Platí to i o Smetanovi, který má tak silný, intenzivní a hloubavý konec, že po něm jen těžko přidáme nějaký lehkonohý valčík.
Vracíme se tím k vaší smetanovské nahrávce. Co pro vás znamená?
Máme ke Smetanovi velký respekt. Snažili jsme se vyjádřit, co do svých skladeb vnesl především citově a co by možná sám od nás rád slyšel…
Podívejte se na klip zde:
Foto: Supraphon
