Plyšový Buddha je neobyčejné čtení z důvodu, který si bude muset každý čtenář najít sám. Protože v příběhu je schováno množství emocí, které vám doslova obejdou všechny vnitřnosti, obejmou duši a teď – teď možná ucítíte něco, co jste nikdy necítili. Snad za to může ten podivný příběh Pavla Plyšatého, který je tak trochu sen, tak trochu každý z nás, ale hlavně mu nikdo nevzal duši. A tou duší vidí celý svět, lidi kolem sebe, tak trochu jako psychiatrický pacient, řekl by realista a plně domestikovaný člověk dnešní doby, a tak trochu jako lyricky naladěný optimista, řekl by ten, který zrovna tak strašně moc chce žít navzdory přízemnímu a nesmyslnému světu kolem. Takže nebylo daleko od toho, aby se mi v hlavě nezačalo rodit několik otázek pro samotného autora.
A začnu otázkou, která mě napadala snad pokaždé… Takže prosím, kolik vrstev jste schoval do příběhu? Kolik příběhů, uvědomění, se tu na čtenáře odloupne jako slupka z cibule, když se začte jednou, dvakrát, potřetí, za dva roky, za deset?
Neřekl bych, že bych cokoliv schovával. Spíše bych mluvil o odkrývání. V knize, stejně jako v životě samotném, jsou zastoupeny naprosto všechny roviny. Od naprosto svobodné nespoutané bytosti vědomé si své propojenosti se vším, až po poslušné ochočené zvířátko lekající se vlastního stínu. Záleží především na rozpoložení čtenáře, v jakém bude knihu číst. Pokud k ní přistoupí v klidu, s otevřenou myslí a srdcem, potom může snadno zažít to, co popisujete v úvodu: objetí duše a teď – pocit dosud nepocítěný, přesto však důvěrně známý…
Nejdrsněji a nejvýrazněji jsem vnímala hned první část knihy. Americký venkov. Kde jste vzal inspiraci? Jaké to bylo pohybovat se ve spisovatelské duši právě těmito podivně drsnými reáliemi?
Inspiraci beru především zevnitř. Z velkého Spiritu (In-Spirit ☺) Úvodní část Vám přijde nejdrsnější možná proto, že je v ní Pavel malý a jakoby bezbranný chlapec vystavený rozmarům světa dospělých. Ale s jakou krásou a uvolněností tento svět prožívá! To je zásadní. Z mého pohledu je ten úvod až na pár míst čistá krása. Drama z toho pravděpodobně dělají zasunuté vzpomínky na vlastní dětství, v kterém jsme si dramat každý užili nepočítaných. Ten diametrální rozpor mezi čistotou a nevinností hlavního hrdiny a drsností a ztraceností jeho alkoholem a démony minulosti ovládaného strýčka, může v mysli čtenáře spustit lavinu pocitů a emocí… Jinak tuto celou kapitolu vnímám stejně jako malý Pavel – s vědomím, že je to jenom dočasné. Že se nakonec každá negace unaví a navrátí se zpět do svého Zdroje, do Lásky.
Zeptám se narovinu. Existuje Pavel Plyšatý? Má základ v nějaké reálné postavě, či je úplně fiktivní od vlasů až po paty?
Vy po přečtení románu o existenci Pavla Plyšatého Buddhy pochybujete? Prozradím, že je reálnější než většina lidí, se kterými se během svých dní běžně potkáváte .
No a bylo mi líto, že končí… máte pokračování v hlavě?
Nejen v hlavě . Psaní nového románu Odložený Vesmír je v plném proudu. Nejedná se přímo o pokračování Plyšového Buddhy, ale Pavel zde bude jednou z hlavních postav. A řekl bych, že to nebude poslední kniha, ve které se objeví .
No a položme si otázku, kterou si pokládal Pavel Plyšatý. Proč Michal Čagánek přišel na Zemi, jaký je jeho úkol?
Pavel Plyšatý si pokládal otázku, proč přišel na Zemi Michal Čagánek? To slyším prvně No, naše představa o tom, že někdo přichází na Zemi plnit nějaké úkoly, je dost zkreslená. Už vůbec představa, že na Zemi přicházíme… Možná nejsou žádné úkoly, ani žádné přicházení, možná je jenom čisté Nyní oděné do zdánlivě různých těl, podob, energií… A energii, které někdo říká Michal Čagánek, baví rozpouštět ty zdánlivé hranice mezi lidmi a ve formě knih a další tvorby na tuto nedílnou Jednotu poukazovat.
Ostatně věnujete se mnoha činnostem, které lze nazvat aktivním seberozvojem, píšete knihy. Takže co byste poradil někomu, kdo se neumí v chaosu světa vyznat a chtěl by to klubíčko zmatenosti rozmotat? Kdy jste Vy sám přišel na to, že nechcete žít konvenční život? Kde je ta jiskřička, která změní lidský směr uvažování a duše?
Hlavně si nemyslím, že něco jako chaos světa existuje. Existuje pouze chaos mysli. A z toho jde vystoupit. Tím, že se přestaneme neustále rozptylovat proměnlivým – myšlenkami, slovy, pocity, emocemi… a plně se oddáme Neměnnému. V každém z nás je nehybná rovina bytí, kterou nemohou ovlivnit žádné události, slova, činy. Zdánlivý chaos světa sem nedoléhá. O tom je ostatně celý román Plyšový Buddha.
Jinak si nemyslím, že bych žil nějaký nekonvenční život. V mnohém je můj život velmi konvenční, častokrát se zamotám do myšlenek, pocitů a různých nálad. Myslím, že nejde o konvenčnost nebo nekonvenčnost, duchovnost nebo neduchovnost. Tou jiskřičkou je každý okamžik, který žijeme právě v tom okamžiku – bez unikání do minulosti nebo budoucnosti. Když se nedržíme vzpomínek ani očekávání, naše dlaně jsou plné Života samého a ten vždy přesně ví, co potřebujeme, abychom byli v rovnováze a harmonii.
Foto: Archiv Michala Čagánka
