Markéta Baňková je autorkou dvou velmi zajímavých knih, za Straku v říši entropie získala literární ocenění a její druhá kniha, Maličkost, je romancí z dob genetiky a své ocenění si už taky našla… Že nevíte, co si pod tím představit? Řekla bych, že to je niterná, do hloubi duše jdoucí zpověď studenta genetiky se vším, co k jeho mladému věku patří. S Markétou Baňkovou jsem si o této knize i velmi hezky popovídala…
Někdy jsem měla pocit, že knihu snad píše muž. Někdy až cynický přístup ke vztahům, chladný, evoluční, prostě student genetiky jak dělaný… Je pro ženu takové ponoření se do mužského mozku svým způsobem relaxační? Najednou jste nemusela myslet moc emočně, že?
Obecná představa je, že ženy prociťují, zatímco muži přemýšlejí. Já bych řekla, že často jsou naopak ženy pěkně prohnané a muži citliví, ale společnost je nastavena tak, že mají tu citlivost na veřejnosti skrývat. Přitom jim tak sluší. A je to i případ Tomáše, hlavního hrdiny mé knihy, i on je citlivý až přecitlivělý a snaží se chránit se před světem budováním si brnění z pragmatických vědeckých pravd. Dívá se na lidi kolem sebe jako na pokusné myši a podobně analyzuje jejich chování. A pak tam vystupují modelky, či spíš zlatokopky, jejichž přístup ke vztahům je ve skutečnosti cyničtější než Tomášův. Tedy – v mé knize to platí spíš naopak.
Zaujaly mne reálie, kdo zná Prahu, tak příběhem doslova prochází s vámi. Čerpala jste inspiraci na těchto místech, nebo jste děj zasazovala do míst až v průběhu psaní příběhu?
Ano, skoro denně jsem chodila na Albertov do škol, nemocnic a vědeckých ústavů. Je to krásná část Prahy, přímo v centru a prakticky nedotčená turisty. Developeři tu nemůžou nic pokazit, protože se tu nedá nic postavit, jinak by museli ty nemocnice a školy zrušit. Přímo v Kateřinské taky bydlívala má teta a jako dítě jsem u ní často spávala, ráno jsme chodili do kostela. Je to oblast plná historie, na fakultě, kde se příběh odehrává, učil Einstein a z okna se díval do parku blázince stejně jako to můžete udělat i dnes. Občas jsem si sedla do knihovny ve Viničné nebo mezi kostry do Hrdličkova ústavu a knihu psala přímo tam.
Hlavní roli hrají v knize potkani. Ne každý je má rád, a tak se ptám, co váš vztah k těmto zvířátkům? Proč jste zvolila zrovna je k oněm experimentům a vlastně někdy jste až děsivě pronikala do myšlení těch hlodavců…
V dětství jsem chovala myši a hodně si s nimi hrála. I potkana jsem měla, jsou to učenlivá, hravá zvířata, jako všechna zvířata, která dostanou tu šanci. Vžít se do role Tomáše tedy nebyl takový problém. Myší a lidský genom jsou si dost podobné. Naši společní předci tu byli z hlediska evoluce poměrně nedávno. Tomáš je adoptované dítě a je frustrován nedostatkem vlastních biologických příbuzných. A tak, když se rozhodne vytvářet své náhradní příbuzenstvo z myší, ani se netrefuje až tak úplně mimo…
Za Straku v říši entropie jste získala cenu Magnesia Litera. Čekala jste to, nebo to bylo překvapení jako blesk z čistého nebe?
Straka už před vyhlášením Magnesia Litera měla překvapivý ohlas od čtenářů i kritiky. Nechtěla jsem o nějaké ceně uvažovat z důvodu, že největší cena je ta, kterou přináší práce sama. Ale v hloubi duše jsem si přece jen říkala, že nějakou šanci mít asi bude. Co jsem ale opravdu nečekala, byla získání ceny Česká kniha za Maličkost. Z obou cen jsem měla radost a stále je vnímám jako podporu.
Vaše tvorba je zvláštní a asi patří k těm, které osloví, nebo které nechá úplně chladnými. Nic mezi. Jak si jako autorka představujete svého typického čtenáře?
Měla jsem už možnost pár svých čtenářů vidět a vypadají myslím normálně. Hádám, že podobně chtějí přijít věcem na kloub jako to zkouším já. Ale přitom jsou podobně jako já obyčejní zvědaví smrtelníci a chtějí se o světě dozvídat hravou a ne příliš odborně složitou formou. Že mají rádi humor, když se s jeho cynickou pomocí dá mluvit o vážných věcech.
A jistě se vám už v hlavě líhne další kus? Takže… o čem bude?
Já teď spíš kreslím a píšu občas nějaké povídky pro časopisy. To mě velmi baví, protože jsou to kratší texty a témata jsou různá a teprve uvidím, zda a kam to bude směřovat. Ty povídky se už méně odehrávají na vědeckých univerzitách a více ve světě fantazie. Uvidíme.
Zdroj: www.umodrekocky.blog.cz
Foto: Lukáš Dvořák, Argo
