Spisovatelce Kláře Janečkové vychází nová kniha nazvaná Temnota. Ještě než se objeví na knihkupeckých pultech, položili jsme jí několik otázek.
Píšete odmala, co vás na psaní láká nejvíc?
Lákalo mě si pohrávat s lidskými osudy. Přepracovávala jsem první pohádky, jejich konce. Poté povídky a příběhy. Bylo úžasné určovat něčí osud. Směřovat postavy do určitého bodu, kde se mohli rozvíjet, setkávat.
Jak se na váš zájem o psaní dívali rodiče?
Asi si toho moc nevšímali. Psala jsem hodně i deníky, což dívky dělají. A psaní jsem před nimi tajila. Ani nevím proč, prostě jsem jim o mé vášni neřekla. Netušili, že píši rukopis knihy. Byli překvapeni.
Váš první nedopsaný román četla jen vaše kamarádka – vzpomenete si na její reakce?
Ta byla velmi vtipná. Jelikož jsem byla holka podnikatelů, měli jsme materiální zázemí, tak mi dala kamarádka přezdívku Socka. Bavila se tím a já jí to nebrala. Takže její první reakce na můj román byla: „Socko, to je úžasné! Moc jsem se zasmála a i si pobrečela!“ Takže to byla kladná odezva.
Kdo je vůbec prvním čtenářem vašich rukopisů?
Dříve to byla babička, které jsem věnovala první knihu. Krátce na to zemřela. Nyní je to maminka a jedna přítelkyně, novinářka, starší dáma, které si nesmírně vážím.
Osm knížek za devět let, to je velmi slušný výkon, myslíte si, že tímto tempem budete pokračovat i nadále? Nemáte strach, že s náměty to bude čím dál horší?
Ráda bych pokračovala. Námětů a nápadů mám spoustu. Kdybych mohla, psala bych dvacet hodin denně. Moc mne to naplňuje a těší. Dělám však zároveň i psychologa a to je velmi náročná práce na psychiku. Takže jde psaní pomaleji. Občas, po náročném dnu, nejsem schopná vůbec tvořit. Většinou nyní píši o víkendech, prázdninách, v noci. Psaní je totiž také náročné na psychický stav. Občas potřebuji oddech, nějakou fyzickou aktivitu. Ta mi pomáhá získat energii.
Máte malou dcerku, vyprávíte jí pohádky? Jsou vlastní nebo radši čtete díla jiných autorů?
Před spaním jí vždy vyprávím pohádky. Jsou to známé pohádky, které má ráda. Vlastní schovávám na Vánoce. Chci jí dát pohádku, možná i víc, pod stromeček. Čteme si pohádky, hlavně, když cestujeme.
Netoužíte napsat pohádkovou knížku?
Zatím jsem o tom neuvažovala.
Jak vás berou děti ve škole? Nemají ze školního psychologa strach? A co pedagogové?
Děti strach nemají. Mám někdy i dvacet klientů denně. Děti za mnou chodí ve velkém počtu. Opravdu je něco vždy trápí. Mnohdy jsou to velmi závažné potíže. Vedu i několik skupin, pro žáky co mají potíže s chováním, pro úzkostlivé děti, pro rozvoj myšlení a tak dále, semináře pro deváťáky. Berou mne jako člověka, který je ve škole pro ně. Jako svou oporu, pomocníka, parťáka do nepohody. Pedagogové mne vnímají jako dalšího odborníka ve škole. Jsem součástí školního poradenského pracoviště, konzultujeme žáky, rodiče, metodiku, krizové věci a podobně.
Co vás vlastně přivedlo ke studiu psychologie?
Byl to můj únos. Sama jsem tehdy potřebovala pomoc odborníka. Byla jsem na tom velmi špatně. A rozhodla jsem se, že chci pomáhat lidem, kteří se dostanou – ať už svou vlastní vinou nebo ne – do nelehké situace. Podařilo se mi dostat na psychologii a vystudovat ji.
Vaše hrdinky žijí po celém světě. Co vy a cestování – cestujete ráda?
Je to má vášeň. Přitom se bojím létat letadlem. Takže si spolucestující vždy užijí své. Ale cestování je můj život. Moc ráda se setkávám s novými lidmi, chodím na neznámá místa, poznávám kulturu, památky, jazyky, zvyky…
Máte radši neznámá místa nebo se vracíte tam, kde vám bylo dobře?
Mám svá místa, na která se ráda vracím. Cítím se zde vždy velmi příjemně. Proto se pak začnu o tato místa zajímat, studuji historii i kulturu. Stejně ráda však poznávám něco nové. Ale starých míst mám jen pár, snad pět, kam se ráda vracím.
Když se probíráme vaší bibliografií, narážíme na současné hrdinky a na hrdinky žijící v 16. století ve Francii. Čím je vám právě toto historické období Francie blízké?
Asi od deseti let čtu historické knihy. A 16. století, ať Francie, Anglie nebo Itálie je mi velmi blízké. Vlastně je to také jedno z mých oblíbených míst, na které se vracím. Proč by místem muselo být jen město nebo země, může to být i století.
Kde pátráte po reáliích, kterými potřebujete doplnit své romány – ať už historických, tak současných románů.
Mám své zdroje. Knihy, encyklopedie, znalce dějin, profesory a učitele historie…
O čem je váš poslední román?
Je to o ženě, která ztratí paměť. Po brutálním útoku se jí z hlavy vymažou všechny vzpomínky. Je nalezena polomrtvá v amsterdamském parku, odkud je převezena do nemocnice, kde zjišťuje, že nerozumí řeči personálu. Prožívá strach, v hlavě má jen temnotu. Tak se i kniha jmenuje – Temnota. Nakonec se zjistí, že je to Česka. Přihlásí se k ní manžel, kterého ona vůbec nezná. Brzy se objeví ještě druhý muž, který také tvrdí, že je jejím manželem. Víc nechci prozrazovat. Ať nechám čtenáře v napětí… Snad jen, že kniha čtenáře zavede do Amsterdamu, ale i do Olomouce a poté do Afriky…
Foto: www.klarajen.cz
