Na Moravě patří mezi nejznámější portrétisty a kreslíře vůbec. Svůj profil má v knize Kulturní toulky Valašskem a portréty například v knihách o Ivetě Bartošové, Marice Gombitové, Honzovi Musilovi, Dádě Patrasové, nebo Petru Novákovi… Stanislav Frydrych je rodák z Valašska, který zůstává rázovitému a kopcovitému kraji věrný. Jeho portréty jsou ovšem roztroušeny doslova po celém světě…
Kdy jste začal kreslit?
První portrét jsem nakreslil v šesté třídě základní školy. Měli jsme za úkol nakreslit tvář pohádkové bytosti. Nakreslil jsem čerta, který se ale nápadně podobal našemu řediteli. Třídní učitelka tento výtvor narychlo předělala. Dostal jsem za něj čtyřku a tajně přísahal pomstu. První opravdický portrét jsem ale nakreslil až po vojně. Asi rok jsem se to sám učil, než jsem našel odvahu vystavit svůj výtvor ve vsetínské M-Galerii. Od té doby uplynulo už skoro dvacet let a já za tu dobu nakreslil tisíce portrétů.
Prý máte zákazníky i v zahraničí?
Ano. Některé mé portréty putovaly do USA, Itálie, Francie, Holandska, Libanonu… Tam mám tři krásné chlapce. Tedy samozřejmě na papíře. Před pár lety jsem byl na bezmála dvouměsíční pracovní stáži v Německu. Nejvíce jsem jednal s klukem přibližně stejně starým, který mi, jak to Němci umí, dával najevo mírnou nadřazenost. Při řeči jsem mu ukázal některá má díla, a tak si získal nejen jeho respekt, ale i uznání jeho kolegů. Takže i v Německu mám spoustu nakreslených dětí.
Koho kreslíte nejraději?
Je mi to v podstatě jedno. Děvčata na fotkách z tabla bývají krásně upravená a nalíčená. To se dobře kreslí stíny, obočí a řasy. Na momentkách mám rád, že můžu zachytit přesný výraz. U starších lidí se zase můžu »vyřádit« na vráskách. Některé mladé holky bych mohl kreslit skoro přes kopírák, starší lidé jsou více originálnější. V jejich tvářích bývá vepsaný celý život. Radost, smutek, rezignace, anebo naopak celoživotní optimismus.
Asi to není jednoduché…
Říká se, že kreslení anebo malování portrétů je nejsložitější z tohoto oboru. Vždyť pokud se krajinář trochu utne, tak je vám jedno, že si spletl Valašsko se Seychelskými ostrovy. Díváte se na výtvor a obdivujete tu krásu. U portrétu ale vám asi jedno nebude, když vám vaší krásnou partnerku nakreslím jako »Kalamitydžejn«.
Už se vám to stalo?
Naštěstí ne. Ale jednou jsem kreslil zákazníkovi bratra a při předání slyším: »Ten je hnusný.« Docela mě z toho zamrazilo. Ještě, že ten zákazník dodal: »Přesně jak ve skutečnosti.«.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Samozřejmě mě těší, když se moje tvorba lidem líbí. Úspěch tedy pro mě znamená hlavně spokojený zákazník. A největší úspěch? Jeden pán si nechal nakreslit snad všechny své předky. Dokonce i nádherného důstojníka c. k. monarchie, který zahynul v první světové válce na křižníku. Škoda, že vynalezli foťák tak pozdě. Bylo by zajímavé kreslit nějakého pračlověka.
Jaké máte plány do budoucna?
Kreslit, kreslit a zase kreslit… Kdysi jsem chtěl nakreslit nástěnný kalendář s významnými osobnostmi minulého století. Snad to jednou uskutečním, ale teď jsem poměrně dost vytížený a nestíhám.
Jaké je vaše motto?
Lidská tvář je ta nejúžasnější a nejkrásnější věc na světě. Každý člověk je krásný, i když se to někdy někomu na první pohled nezdá. Stačí se jen lépe podívat.
Foto: Portraitsbystanda.com
