Hlavní hrdinkou televizní minisérie podle scénáře Josefa Klímy na motivy skutečných událostí je Hedvika (Tereza Voříšková), která by se chtěla stát novinářkou. Podaří se jí udělat konkurs a nastoupí do redakce ke zkušenému reportéru Vlachovi (Jiří Bartoška). Ve stejné době ale nastupuje do funkce zástupce šéfredaktora ambiciózní Roman Weis (Václav Jiráček). Jeho touha po úspěchu je silná a cesta k němu může vést, obrazně řečeno, i přes mrtvoly. Ještě než se Reportérka od 1. února, vždy ve 20 hodin objeví na ČT1, položili jsme několik otázek jejímu scénáristovi Josefu Klímovi.
Čím se Reportérka liší od ostatních zástupců žánru krimi, kterých současná televizní produkce nabízí hned několik?
Snažil jsem se vytvořit jakýsi mezižánr – tzn. napsat silné společenské téma, které se klene celým seriálem, a zároveň je ilustrováno epizodními krimi-příběhy. To téma je bulvarizace tisku, respektive boj o jeho profesní záchranu v konfliktu s ekonomickými tlaky. Čili tu máme na jedné straně staré reportéry, kteří zakládali po roce 89 investigativní žurnalistiku i časopis, visí až ortodoxně na čistotě řemesla, ale náklad časopisu jde dolů. A přicházejí mladí šíbři, kteří ho sice umí pozvednout ekonomicky, ale zase za cenu bulvarizace a odklonu od serióznosti. A do toho se na jednotlivých kauzách promítá tenhle boj a zároveň pohled diváka do zákulisí toho vzrušujícího povolání, jakým je reportéřina.
Jak přistupujete ke psaní scénáře? Je to tak, že už když zažíváte nějakou situaci, tak si říkáte, že by z toho byl kvalitní motiv pro scénář?
Někdy ano, někdy ne. Já začal psát fiktivní příběhy jako náhražku skutečných už za komunismu. Tehdy to bylo z donucení, že spousta věcí nešla napsat otevřeně, ale k fiktivní literatuře typu detektivky zase ta cenzura byla vlídnější. Takhle jsem třeba zpracoval jako první u nás romskou problematiku v detektivce „Radikální řez“. Dnes je ten motiv, proč píšu fiktivní příběhy na základě skutečných jiný. Vím třeba, jak něco bylo, ale nemůžu to dokázat a tudíž ani zveřejnit jako reportáž. Tak si s tím tzv. pohraju a sdělím to fiktivní formou, kterou si divák doplní do reality. Nebo potřebuju do reálné beznaděje vnést naději. Že zlo je opravdu potrestatelné. Nebo dotáhnu banální příběh do nějakého obecně platného poselství. Někdy je to ale obráceně. Píšu úplně fiktivní příběh, ale osazuju ho skutečnými lidmi, na které jsem narazil při natáčení reportáží. Zvlášť jde-li o typy bizarní, které člověk nevymyslí.
Co je podle vás největší klišé českých (nebo i světových) detektivek a jak se vy sám bráníte jejich použití?
Klišé je celá řada, od toho, že se autoři snaží tak ozvláštnit postavy policistů, až je z toho někdy celé oddělení psychiatrické kliniky. Já se snažím – jak už jsem uvedl v předchozí otázce – vycházet z reality a ozvláštňovat spíš zápletky nebo prostředí, v němž se odehrávají. Teď mě momentálně zajímá jako hrdina vězeňský kněz, který vidí do různých kriminálních dějů hlouběji než jiní díky tomu, že je v neformálním kontaktu s podsvětím, ale zároveň některé věci nemůže sdělit, protože se je dozvěděl coby zpovědní tajemství. To je jeden z hrdinů mé zatím poslední knížky Smrt podle druidů.
Reportérka
Režie: Dan Svátek
Scénář: Josef Klíma
Dramaturgie: Marča Arichteva
Kamera: Jakub Šimůnek
Kreativní producentka: Marča Arichteva
Vedoucí produkce: Michal Kadlec
Kostýmní výtvarník: Alena Schäferová
Zvuk: Petr Kapeller
Střih: Dan Svátek
Architekt: Ivo Návrat
Hudba: Norbi Kovács
Hrají: Jiří Bartoška, Tereza Voříšková, Václav Jiráček, Jaroslav Plesl, Vladimír Polívka, Taťjána Medvecká, Tomáš Töpfer, Markéta Hrubešová a další
Foto: Česká televize
