Den žen / Den mužů – tak se jmenuje album textařky Jiřiny Fikejzové z roku 1978. Obsahuje dvanáct písní v podání českých zpěvaček (od Marie Rottrové přes Juditu Čeřovskou, Hanu Hegerovou, Yvettu Simonovou, Evu Pilarovou, Vlaďku Prachařovou až po Janu Kratochvílovou) a osobité glosy Miroslava Horníčka. A taky sleevenote Lubomíra Dorůžky. Legendární album předčasem vyšlo poprvé v reedici na CD. Kromě toho jsou písně Jiřiny Fikejzové k mání i v online obchodu SupraphonLine. „Až je přefikejzováno,“ říká k tomu s úsměvem Jiřina Fikejzová, která nedávno oslavila 85. narozeniny…
Tohle asi řekne málokdo; každý má pocit, že by měl být vydáván víc…
Vidíte – to, že jste tenhle výraz zaregistroval, potvrzuje, že bych si měla dávat pozor na každé slovo. Takové věty by se asi říkat neměly. (smích)
Byla vám někdy ku prospěchu, ať už třeba při psaní textů nebo při vžívání se do duší zpěváků, psychologie, kterou jste vystudovala?
Byla, ale nikdy jsem toho nezneužívala. Snažila jsem se svých schopností využívat pro dobro věci i jednotlivých interpretů. Záleželo mi na tom, abych každého viděla takového, jaký ve skutečnosti je. Každý interpret je jiný, každému sluší něco jiného a s každým se musí jinak zacházet. V tomto smyslu mi psychologie pomáhala.
Můžete být konkrétní – co komu sluší?
Karlu Gottovi k jeho hlasu sluší hezká, kultivovaná čeština, kdežto Waldovi Matuškovi nebo Václavu Neckářovi sluší i čeština hovorová. A úplně jiná kategorie byla třeba Jana Kratochvílová, pro tu bych hovorový text nenapsala; její fantastická dikce a čistý zvuk vyžadují specifický jazyk, ona umí zazpívat i velmi rychle jednu slabiku za druhou.
Živila jste se někdy psychologií nebo sociologií?
Do jisté míry hned po absolutoriu, tehdy jsem nastoupila do učňáku ČKD Sokolovo. V té době jsem běhala za Spartu, která pod ČKD spadala. Dělala jsem si iluze, že tam budu moci praktikovat psychoterapii, ale bylo to trošku jinak. I tak jsem klukům ale dost pomáhala. V té době tam studovalo tisíc učňů, třetina z nich ze Slovenska, a já jsem pro ně zařídila pěknou knihovnu, do které jsem sháněla dobré knihy. Bylo až dojemné, jak si třeba půjčovali a četli poezii, to byla do jisté míry moje zásluha. Jednou jsem dokonce zorganizovala jejich setkání s Vítězslavem Nezvalem v Divadle Jiřího Wolkera. Dodnes si pamatuji velký granátový prsten na Nezvalově ruce…
Pak jste pracovala v Supraphonu, takže se vlastně vracíte domů…
V Supraphonu jsem pracovala v odboru zahraničních vztahů. Jednou z mých povinností bylo poslouchat zahraniční desky, které nám byly nabízeny různými velkými a kvalitními firmami z ciziny. Byla to velmi příjemná povinnost. Tehdejším ředitelem Supraphonu byl Jaroslav Šeda, ten sestavil komisi, která navrhovala tituly k vydání. Supraphon byl tenkrát velmoc, měl továrnu na lisování desek, současně Divadlo hudby, kde se mohla supraphonská alba báječně propagovat. A taky měl pronajaté volejbalové hřiště a tenisové kurty na Štvanici, díky nim jsem se se Supraphonem seznámila. Často jsem tu hrávala, měla jsem odsud množství kamarádů a kamarádek, takže když jsem do Supraphonu nastoupila, skoro se všemi zaměstnanci už jsem se znala.
Na jaký svůj tehdejší supraphonský počin jste nejvíce hrdá?
Na dvojdeskový komplet Černá galaxie. Milovala jsem soulovou muziku a detroitská gramofonová firma poslala tehdy do Supraphonu šestatřicet alb! Na nich zpívali třeba Stevie Wonder, Diana Ross, desetiletý Michael Jackson v sestavě Jackson 5, další zpěváci a skvělé kapely. Mou povinností bylo z těch desek navrhnout dvojalbový výběr. Byla to fantastická práce. Navíc k nám tehdy přijel reprezentant té firmy, černý jak bota, s bílými zuby a manžetami, a ten mi ohromně děkoval – za tu sestavu i za název Černá galaxie. Moc se mu líbil. Pro ně totiž slovo Galaxy v přeneseném slova smyslu znamená dobrá společnost. To jsem do té doby nevěděla.
V 70. letech minulého století vám začala vycházet i profilová textařská alba; bylo to tenkrát běžné?
Bylo. Jestli si myslíte, že mi vycházela proto, že jsem pracovala v Supraphonu, nemáte pravdu. Po nástupu do Supraphonu mi trvalo dost dlouho, než jsem se vrátila k textařině; práce mě natolik pohltila, že jsem na nic jiného neměla čas ani sílu. Za Supraphon jsem dokonce jezdila i do zahraničí. A v OSA mi v té době hodně padaly výnosy…
Album Den žen / Den mužů obsahuje písně s vašimi texty a komentáře Miroslava Horníčka. Pan Horníček měl v tomto ohledu zcela volnou ruku nebo jste o tom dopředu mluvili?
Pan Horníček s nabídkou souhlasil, ale jen s tou podmínkou, že nebudu vědět, co tam bude říkat. V tom byl jeho fór. A taky mě tam občas shazuje! Ale jeho komentáře v sobě mají maximální porozumění písním a laskavý humor. A když si dělá legraci ze mě, tak taky vlídně.
Výběr písní na desku jste prováděla vy?
Ano, nahrávky už existovaly, já jsem vybírala. Chtěla jsem, aby deska nabídla zpěvačky různého věku i typu, jaké ostatně my ženy jsme. Zcela různé.
Foto: Supraphon
