Jaromír F. Palme: Po deseti letech jsem se vrátil k Začarované třídě

V polovině dubna letošního roku se objeví na knihkupeckých pultech nové vydání Začarované třídy Ivony Březinové. Ilustrací se znovu ujal Jaromír F. Palme.

Jak se vám ilustrovalo po deseti letech od prvního vydání této knížky pro školáky?
Na novou práci na knize jsem se těšil. Oproti původnímu vydání se objevil prostor pro barevné ilustrace a bylo zajímavé si vyzkoušet, jak moc se mi změnil výtvarný rukopis, či jestli jsem schopen navázat na původní ilustrace, pokud se některé z nich použijí, což se nakonec stalo. Takovou zkušenost výtvarník nezažije často.

První vydání knihy má vročení 2002, vzpomenete si, ještě, kdo vás tehdy oslovil, abyste knihu ilustroval?
První vydání vyšlo u nakladatelství Amulet a oslovila mě jeho tehdejší ředitelka paní Matějovicová. Pár měsíců před tím jsem do Amuletu přinesl nějaké své portfolium, jako že jsem ilustrátor… a paní Matějovicová řekla, že je vidět, že mám smysl pro humor a že se mi ozve.

V čem jsou ilustrace nového, upraveného vydání jiné, nové? Jaké to je, mít možnost »vylepšit« vlastní ilustrační doprovod knížky?
Jak už jsem se zmínil, přibyly barvy. Změnil se také formát knížky, takže bylo třeba upravit těch pár původních ilustrací, které se opět použily. Díky tomu vznikly trochu jiné kompozice a mohl jsem korigovat to, co už bych po letech udělal jinak. Místy to byla tak trochu restaurátorská práce. Něco jako když vytváříte koláž z vlastních kreseb, ale ani to není přesné… U nových obrázků jsem se snažil navázat na ty původní, ale tak aby to v kontextu toho, jak dnes kreslím, nebylo retro.

Jak jste text vnímal po deseti letech? Bavil vás stejně jako poprvé? Objevil jste něco, co jste dříve nevnímal?
On ani ten text není úplně stejný. Dozvěděl jsem se, že současné vydání je bližší původní, autorské, neupravené variantě. Na mě osobně teď ten text působí méně jednoznačně. Je tam možná trochu víc prostoru, aby si čtenář udělal vlastní názor, případně si některé věci domyslel. Zločin najednou není tak velký a ani trest nevyznívá nějak dramaticky.

Knížka je o třech klucích, kteří nejsou moc dobří v počtech, mluvnici i malování, ale nakonec se ukáže, že skvěle zpívají. Jak je to s vámi? V čem jste byl nejlepší jako školák, pomineme-li malování?
Asi v češtině. Slohy mě bavily a gramatika mi vždycky přišla celkem logická. Snad kromě interpunkce. Ta je pro mne španělskou vesnicí dodnes. V hudební výchově jsem byl průměr. Ale my jsme ve škole moc nezpívali.

Chtěl byste Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka pozvat do své kapely Původní Bureš? Jakou písničku byste si společně zahráli, co myslíte?
Proč ne? S radostí. Dali bychom si nějakou lidovku, nebo bych jim řekl: Je tam cé, gé, ámol, tak se nějak přidejte. Myslím, že by asi neměli problém s improvizací.

Vnímal jste vloni na podzim »mediální kolotoč« kolem této knihy, která byla označena za podporující rasismus ve škole? Jaký je váš názor na kritiky od stolu?
Žijeme v době neuvážených rozhodnutí, kdy lidé často mluví a jednají rychleji, než myslí a než si například ověří fakta. Udělají pak většinou hlupáky sami ze sebe, zkazí ovzduší… Kritika by měla být fundovaná a podložená fakty. Jinak se jedná jen o jakési pokřikování a jako k takovému by se k tomu mělo přistupovat.

S vašimi obrázky se můžeme setkat v řadě publikací, dokonce i autorských. Prozraďte nám, jak došlo na Tadeáše a jeho rodinu?
Jednou jsem měl chřipku, tak jsem si vzal do postele takový ten velký školní sešit a začal si vymýšlet, jak by to vypadalo, kdybych já napsal knihu, kterou bych si ilustroval. Večer jsem to pak četl ženě a dětem a ti se při tom bavili, protože to připomínalo některé situace z naší rodiny a věci, které jsme zažili, a protože jsem chtěl, aby to bylo nejen legrační, ale i napínavé, tak se mi tam postupně začaly objevovat nějaké ty detektivní prvky, ale také prvky fantazijní a pohádkové jako třeba mluvící pes, nebo nešťastný duch pana Božka… Když jsme pak vyjeli do Bretaně, tak bylo nasnadě, proč by tam nemohla jet i Tadeášova rodina, a nakonec to došlo tak daleko, že jsme se tam s nimi, alespoň v té knížce, dokonce potkali.

Plánujete i další díly příhod tohoto prima kluka?
Nějaké nápady by byly, ale poslední dobou jsem v jednom kuse kreslil a také s kapelou dokončujeme nové CD (vyjde v květnu a křest bude 3. května v pražském klubu Kaštan). Když to dobře dopadne, tak bych se v létě pokusil zas něco napsat. Uvidíme, co na to Tadeáš.

Pokud vím, tak v současné době máte napilno. Prozradíte nám, co právě ilustrujete a jaký rukopis máte připraven ke čtení?
Teď pracuji na knize Pavla Vrány Žižkovská strašidla. Moc pěkně napsané. Název je myslím natolik výmluvný, že není třeba se více rozepisovat, lze pouze doporučit. Hned po strašidlech bych se měl pustit do knížky paní Marie Kšajtové Dina a kouzelné tenisky. Už ji mám přečtenou, je to nádherný prázdninový příběh s pohádkovými motivy. Když jsem ho četl, plynulo to přede mnou jako film. Moc se na tu práci těším.

Začarovaná třída v novém kabátě – co byste jí rád popřál na cestu ke čtenářům?
Aby čtenáře bavila tak, jako bavila mne, když jsem kreslil obrázky, a Ivonu Březinovou když knížku psala… a aby děti, které si ji přečtou, třeba řekly svým kamarádům: „…hele čet’ jsem bezva knížku…“

O autorovi
Jaromír F. Palme (1963) maluje od malička, v osmdesátých letech minulého století se učil figurální kresbě u sochaře Michala Blažka a studoval pražskou Ježkovu konzervatoř. Dodnes se pohybuje mezi výtvarničinou a muzikou. Zprvu se věnoval kreslenému humoru, od počátku nového tisíciletí zvítězila knižní ilustrace. Rád ilustruje knihy pro děti či pro dospělé, kteří dosud nepřestali být dětmi. Začarovanou třídu ozdobil obrázky podruhé (poprvé v roce 2002). Jmenujme ještě další knížky s jeho kresbami: Jak jsme se učili slušně nadávat (Vojtěch Steklač), Povídky malostranské (Jan Neruda), Prastaré pověsti české (Petr Mašek), Žabákova dobrodružství (Keneth Grahame), Nesmrtelná teta (Zdeněk Zelenka). Jaromír F. Palme je nejen zdatným ilustrátorem, ale sám píše rozverné texty – zatím má na svém kontě dva příběhy – Tadeáš a hradní tajemství a Tadeáš v Bretani. Zpívá a hraje na kytaru v kapele Původní Bureš. Je autorem písní a kreslí i obaly na CD. Má rád čaj Puerh, cyklovýlety, plavání, dobré pivo, jídla z ryb, večery s knihou, přátele a hlavně členy své rodiny. S ženou Danou a dětmi Sárou a Mikulášem žije v Praze, mají králíka a chalupu v jižních Čechách.

Foto: Nakladatelství JaS, www.fumas.wz.cz