Natáčení nového rodinného seriálu televize Prima family Obchoďák je již několik týdnů v plném proudu. Jak se herci sžili se svými postavami a jsou jim blízké? To vám nyní v krátkých rozhovorech prozradí hlavní hvězdy Odchoďáku.
Barbora Munzarová – Vanda Plavcová, ředitelka obchodního centra, dcera Milady: „Vždycky jsem se snažila nikoho nezklamat, tak proč to nikdo neocení a jsem stále sama?“
Na první pohled suverénní žena činu, sebevědomá manažerka. Ovšem v osobním životě stále začátečník, jakkoli se snaží žít pro svou dceru i matku. A to dosud neví, jak významnou roli sehrála její milovaná rodina kdysi v tom, že nyní svou rodinu nemá. Ale právě se zamilovala…
Čím vás seriál Obchoďák zaujal?
Dobrým scénářem, kvalitním hereckým obsazením a osobnostmi pánů režisérů Petra Slavíka a Petra Zahrádky.
Vanda Plavcová je hlavní role. Rozmýšlela jste její přijetí o to déle a s o to větší zodpovědností?
Podobnou zkušenost s dlouhotrvajícím projektem a hlavní rolí v něm už mám za sebou, takže jsem tušila, do čeho jdu a jaké sousto mě čeká. Teď je nutné přesvědčit tělo a duši, aby tohle nasazení zvládly.
Vanda je vysoce postavená manažerka. Jako ředitelka obchodního centra má pod sebou mnoho lidí. Dovedete si představit, jak by vám bylo na šéfovské pozici?
Nerada rozkazuji lidem. Jisté organizační schopnosti mám a cokoli zprodukovat mě velmi baví. Jenže odpovědnost, která by mi v takové funkci ležela na bedrech, mě odrazuje.
Do jaké míry je vám známý svět vrcholných manažerů? Měla jste někdy možnost do něj nakouknout, načerpat inspiraci?
Takové ty vysoce postavené manažery top světových firem znám – asi jako většina populace – pouze z amerických velkofilmů. Myslím, že na vrcholné manažery českých vod mi bohatě stačí má herecká fantazie.
Točíte ve skutečném obchodním centru, a to za plného provozu. Jaká úskalí na vás čekají v takovém prostředí?
Mám odtočené dva dny v Arkádách. Hned první den se mi stalo, že jsem stála připravená na záběr, ve kterém jsem měla jako sebevědomá paní ředitelka projít koridorem kolem butiků. A těsně před režisérovým zvoláním „akce“ ke mně přistoupila malá postarší dáma s otázkou, kde je prodejna elektra. Prý vypadám, že mi to tady patří. Byla to pro mě krásná herecká lichotka. Sebevědomý pohled vrcholné manažerky tedy zafungoval…
Jaký máte vztah k nakupování coby způsobu trávení volného času? Umíte si vyrazit po obchodech jen tak pro radost?
Trávit volný čas nakupováním v obchodních centrech? To by byl pro mě trest. Já potřebuji les, vodu a vzduch. Když je už opravdu nutné něco nakoupit či pořídit, absolvuji to tryskem.
Danica Jurčová – Simona Válková, kamarádka Dáši: „Spadla jsem na zem z velké výšky.“
Říká se jim »zelené vdovy«. Jsou to mladé ženy, které se dobře provdaly, starají se o děti a o manžela, nepracují. Proč by měly? Mají všechno, na co pomyslí. Přesto jsou nešťastné, luxus je omrzí, partnerské vztahy v přepychovém sídle nefungují. Často ani nevědí, co se v jejich rodině vlastně děje. Také Simoně Válkové se idylické štěstí zhroutí jako domeček z karet.
Znáte podobný typ ženy, jako je Simona, kterou hrajete?
V mém bezprostředním okolí se podobný typ nevyskytuje. Ani si neumím představit, že bych se v podobné situaci ocitla. V naší rodině se podporovalo vzdělání a samostatnost. Simona ale naštěstí neztratila úplně smysl pro reálný život a hledá své místo. Začne pracovat, starat se o syna, o sebe.
Podle scénáře se pohybujete zejména mezi ženami, kterých je mezi prodavačkami většina. Ovšem nadřízení jsou převážně muži.
Dnes už je podle mě poměr sil ve vedoucích pozicích vyrovnaný. Ženy jsou emancipované a schopné se o sebe postarat. Existují ovšem odvětví, kde stále přetrvává patriarchát. V případě Simony a jejího šéfa pana Krbáčka je to přesně tenhle model. Ničí ji přesnými příchody do práce, kontroluje každou její přestávku… Dokonce se dá mluvit o buzeraci. Otázka je, jestli je tak důsledný, nebo si na ni prostě z nějakých příčin zasedl. Tady to vypadá na tu druhou možnost.
Doma jste v Bratislavě, ale často hrajete v českých filmech, teď v seriálu. Kde vlastně žijete?
Dosud jsem žila a stále žiji v Bratislavě. Kvůli seriálu jsem si ale v Praze pronajala byteček. Je to vlastně poprvé, co jsem paralelně na dvou místech. Zatím jsem v Praze bydlela po hotelích, které vám žádné zázemí nevytvoří. Teď už mě přijeli navštívit maminka i přítel, další hordy rodinných příslušníků a kamarádek se chystají. Takže kromě natáčení mě čeká také pestrý kulturní život.
Marika Procházková – Dáša Knotková, sestra Vandy: „Žijeme jen jednou a já jsem už pro ostatní udělala dost. Teď je řada na mně a bude to krasojízda!“
Trochu nerozvážná a hubatá provozovatelka butiku a maminka třináctileté Evči. Na všechna důležitá rozhodnutí je sama, manžel Petr je jí spíše oporou psychickou než praktickou. Situace řeší živelně až bezhlavě, a proto jí kolikrát ni nedojde, že svým blízkým někdy ubližuje.
Jak byste představila svou Dášu?
Jako mladou, krásnou, vtipnou, sympatickou…
Zkrátka role, jaká se neodmítá!
Když zkoušíte v divadle, jste schopný, pokud je vám dáno, zahrát vlastně cokoli. Ale před kamerou je nejdůležitější, aby byl herec přirozený, věděl, co říká, a stál si za tím. Zatím se s Dášou seznamuji a spíš do ní infiltruji sebe. Ta postava vychází hodně ze mě.
Dosud jsme vás znali především jako respektovanou divadelní herečku. Co vás přimělo okusit plavbu v seriálových vodách?
Před pár lety jsem spolupracovala s režisérem Petrem Slavíkem na jednom dílu televizního cyklu Oběti a dodnes na tuto spolupráci vzpomínám jako na velmi inspirativní. Takže jsem se těšila na další.
Jde o vaši první zkušenost s prací na mnohadílném seriálu. Jaké jsou vaše pocity?
Mám pocit, že jsem nastoupila na palubu vesmírné lodi neznámé civilizace, jejíž rytmus a pravidla si zatím osvojuji. A je to tryskáč!
Jak tedy dosavadní »let« hodnotíte?
Jsem šťastná, že můžu stát po boku Pavla Kříže, se kterým si moc rozumíme už od dob, kdy jsem na škole hostovala v Národním divadle. Teď jsou z nás seriáloví manželé. Sestru mi hraje Bára Munzarová, se kterou jsme skoro jako sestry i v osobním životě. Známe se léta, navíc máme společné divadelní představení Jako Thelma a Luisa. S »tatínkem« Petrem Kostkou jsem se setkala na jevišti Divadla pod Palmovkou. Je pro mě obrovský hráč už od mých dětských let, kdy jsem chodila do Národního divadla. Zahrát si s ním je pro mě výzva a čest, stejně jako s »maminkou« Alenou Vránovou. Jak říká jedna kolegyně z Činoherního klubu, u nové nabídky nejdřív zvaž »s kým«, pak »co« a teprve potom ostatní.
Coby Dáša vlastníte butik se spodním prádlem. Už jste točila ve skutečném obchodě?
Ano a připadala jsem si jako malá holčička, která si hraje na paní prodavačku. Zkrátka splněný dívčí sen!
Je pro vás nakupování kratochvílí?
Takhle bych to neřekla. Nejsem typ člověka, který by si vyloženě vyčlenil den na nákupy. Ale nerada věci sháním, proto se pořád dívám kolem sebe, mimoděk se nechávám inspirovat, a když objevím něco, co by někomu z blízkých mohlo udělat radost, rovnou to koupím. Stejně jako v pohádce Tři oříšky pro Popelku – čekám, co mě cvrnkne do nosu. Nicméně cíleně na nákupy nevyrážím, to radši vyběhnu s pejskem do lesa.
Alena Vránová – Milada Plavcová, matka dcer Vandy a Dáši: „Matka ředitelky je víc než ředitelka.“
Žena, která uměla zdolat všechny problémy. Jediné, na čem jí záleželo a záleží, jsou její dvě dospělé dcery a vnučka Míša. Je jako skála. Její citlivé místo je odchod manžela. O to víc – a víc, než je únosné – zasahuje do života svých blízkých. Postavu hraje Alena Vránová.
Dnes jste maminka, babička, prababička. A v každé této životní roli půvabná. Měla jste někdy tendence řídit rodinu železnou rukou?
Já jsem dceři ani vnukům železnou rukou nikdy nevládla. U první generace ze zásady, druhá by mě nebrala vážně a třetí bych byla vyloženě pro smích. Já na to nemám a moje výhonky to dobře vědí. Ono to jde i jinak a výsledek je často překvapující. To »jinak« excelentně ovládají moje vnučka Tereza a její Papis.
V čem Miladu chápete a v čem naopak vůbec ne?
Chápu Miladu v její bolesti z odchodu manžela za účelem přechodu k jiné ženě. To bývá stejně bolestivé pro ředitelku bankovního domu i pro učitelku. Takže vaše otázka, v čem ji nechápu, je předčasná. Z toho, co teď natáčím, je zřejmé, že se často až nesmyslně majetnicky chová k dcerám. Vzniká syndrom směšnosti, o kterém jsem na začátku mluvila. A jako herečce mi dává velkou příležitost… Záleží na scenáristech, jak povedou moji postavu dál.
Myslíte si, že jsou ženy ve vztazích odpovědnější než muži?
Znám rodinu se třemi dětmi, kde dobře situovaný manžel oznámil ženě, že citově vyprahl, a proto odchází k jiné. Manželka a matka dětí zcela logicky požádala o rozvod. Její muž prohlásil, že je to od ní nezodpovědné.
Co vy byste řekla o manželství?
To máte, jako když se rozhodnete upéct doma chleba. (Dnešní hit.) Dáte tam všechno, co to potřebuje: mouku, kvásek, kmín, sůl, vlažnou vodu na zadělání. A on, mrcha, ani v teple nevykyne, takže je to od začátku zmetek. Nepoučena neúspěchem, zaděláte znovu. Hurá! Vykynul, v troubě zezlátl. Jenže po nakrájení má lepkavý a nepoživatelný »brousek«. Rozhodnete se ho vzhledem k vloženým nadějím sníst. Krájíte, žvýkáte. A má »brousek«…
Natáčení jede naplno, střídáte ateliér s reálem, pražským nákupním centrem Arkády. Jak se cítíte v tom shonu?
Asi jako všichni v této výpravě do náročného terénu. Natáčení v obřím obchodním domě, často při plném provozu – trošku adrenalin!
Martin Trnavský – Jiří Machar, houslista: „Já nic, já muzikant.“
Některé ženy o takovém chlapíkovi dennodenně sní. Úspěšný hudebník, kterému to navíc na koncertním pódiu neuvěřitelně sekne. Má humor, charisma, vybrané chování i šatník. Nemusí se o nic snažit, život je pro něj hra. Do chvíle, než si uvědomí, že své partnerské vztahy poněkud překombinoval. A to přesto, že se do ředitelky Vandy opravdu zamiloval.
Sotva natočil první scény, vyrazil Martin na dlouho naplánovanou cestu na jachtě. Všeobecně se ví, že není žádný amatérský začátečník, v roce 1992 byl v předolympijském výběru na OH v Barceloně. Vyznává jednoposádkový jachting. „Právě podnikám noční přejezd na Gibraltar,“ vzkázal všem na place i novinářům 30. dubna po iPadu.
Ondřej Sokol – Vilda »Zajda« Horáček, bývalý fotbalista, nyní pochodující stojan na reklamy: „Já mám za sebou věci, o jakejch se nikomu ani nezdá! Možná jsem vypitej, ale punk is not dead!“
Dal postupový gól na mistrovství světa v reprezentaci do devatenácti let. Nebýt přetržených vazů v koleni, možná by se z něj stal špičkový fotbalista. Sny o profesionální kariéře se rozplynuly. Prázdné místo v životě zaplnil nejméně šťastným způsobem – alkoholem.
Jaké asociace ve vás při čtení scénáře vyvolala přezdívka vašeho hrdiny »Zajda«?
Těšil jsem se, že ve svých čtyřiceti budu konečně hrát mladého kluka. Teď už vím, že jsem se pletl.
Co je tedy Vilda Horáček zač?
Zkrachovalý fotbalista. Zpočátku se mu dařilo, ale pak osud přestal přát, takže vzaly za své i plány, že se bude fotbalem živit. Místo toho si přivydělává jako reklamní poutač. Chodí po centru převlečený za různá zvířátka. Nevím, jestli si lze představit ještě většího lůzra, takovou práci bych rozhodně nehledal na čele společenského žebříčku. Nechci nikoho urazit, ale skutečně si myslím, že existují lepší povolání než tohle.
Například herectví?
No… Jak kdy. Je fakt, že oproti běžnému hereckému kostýmu máte u reklamního poutače výhodu – nejste v něm vidět. Když jsme točili pilotní díl, procházel jsem se za běžného provozu obchodním centrem a ohromně si užíval, že mám na hlavě zajíce. Poutal jsem pozornost, a přitom zůstával v anonymitě.
Jaké pocity jste zažíval v modelu velikonočního zajíčka?
Je to samozřejmě příšerný pocit. Styděl jsem se projít před komparsem do ateliéru. Ale já si tu roli vybral záměrně.
Asi ne kvůli kostýmům…
Ne, to ne. Těsně před začátkem natáčení mi nabídli jinou roli, možná i větší, ale já se rozhodl pro Zajdu. Měl jsem pocit, že je něčím vydělený z okolí, takže by mohl být zajímavý.
Rozumíte Zajdovi v jeho snaze stát se profesionálním sportovcem?
Samozřejmě, asi jako každý kluk. V chlapech zkrátka je touha vítězit na naplněných stadionech a i já jsem takový sen měl. Dělal jsem atletiku, pak tenis. Dneska se už pořádně nevěnuji ani jednomu, ani druhému, ale sport mě baví pořád.
Co vás přimělo k rozhodnutí kývnout na nabídku z Obchoďáku?
Jednak lidé, kteří jsou pod seriálem podepsaní, a definitivně zmíněný pilotní díl. Myslím, že výsledek nebyl špatný, navíc mě natáčení docela bavilo. Tak jsem si řekl: „Proč ne!?“
Foto: TV Prima
