Hana Lasicová: Byla jsem zvyklá na nepřetržitou pracovní dobu

První knížka Hany Lasicové, kterou vydalo Motto před rokem a půl, vzbudila velký zájem. Pravdivý příběh lži přinesl nádherné popisy pařížských ulic a zákoutí, postřehy o francouzské mentalitě, velmi zvláštní »příběh lži« a nečekanou pointu, u níž vlastně vůbec není jasné, co je a co není pravda. Teď autorka přichází s další knihou, O dcerách a milenkách.

Jak vznikala nová knížka? Vaší dceři Ester je rok a něco, takže v uplynulých měsících jste asi hlavně kojila, přebalovala a chodila s kočárkem, ne?
Ale kdeže hlavně! Hlavně jsem měla pořád strach. Bojovala jsem s představami, co budu dělat, když přijde třetí světová válka nebo když dítě přestane dýchat. Měla jsem najednou spoustu volného času – já, která jsem byla zvyklá na nepřetržitou pracovní dobu a vysokou míru stresu, a tím i čas na různé fantazie. Mám sklony k úzkostným stavům a vždycky se mi osvědčilo zaměstnat hlavu a ruce něčím jiným. A tak jsem založila firmu, přestěhovala nás, psala knihu a články do časopisů. Teď už mám rozpracovanou další knihu, sbírám na ni materiál.

V porovnání s Pravdivým příběhem lži jste v nové knize O dcerách a milenkách změnila styl psaní. Jako absolventka studia komparativní literatury určitě umíte objasnit, čím se obě knihy liší…
Myslím, že styl jsem ani tak nezměnila, spíš se změnil žánr. Pravdivý příběh lži je stále se zužující kruh fantazií, kde už nakonec není možné rozlišit, co je realita a co sen, hlavní hrdinka skončí ve svém vlastním světě. Dopřávám čtenáři velkou volnost v možnostech interpretace, už jen v tom, že si může říct, že je to dívčí román bez konce. O dcerách a milenkách je klasicky vyprávěný příběh s vykreslenými postavami a jasným koncem. Je to vlastně detektivka a detektivky musejí mít jasné rozuzlení.

Proč jste se tentokrát rozhodla pro veselý tón?
Pro mě má každá moje kniha veselý tón, všude, i v té nejčernější tragédii, se může najít humorný podtón. Je pravda, že O dcerách a milenkách je optimisticky laděný příběh a je to tak taky mimo jiné proto, že jsem potřebovala, aby se věci vyvážily, aby nám bylo v životě veselo.

Hlavní hrdinové jsou v nové knize vlastně dva – Irma a její otec. Spousta čtenářů si bude při čtení jistě představovat vašeho otce Milana Lasicu. Kdo byl ve skutečnosti předobrazem tohoto hrdiny, existuje někdo, komu se podobá?
Mému otci určitě ne, ale po světě takový muž určitě běhá a ne jeden. Dokonce se obávám, že spousta mužů se v této postavě pozná. Ale lidé se často chovají podle zažitých klišé a tak se opravdu stává, že si muž středního věku najde milenku, kterou vlastně ani moc nezná, začne si barvit vlasy a členky jeho rodiny jsou zděšené a dožadují se návratu starých pořádků.

A jak je to s ostatními hrdiny vaší knížky?
Řekla bych: Nic z toho se nestalo a všechno je to pravda. A naopak. Jako autor zpracovávám reálie kolem sebe, je to jistý způsob katarze a důvod, proč píšu. Ale na druhou stranu by mě velmi omezovalo vykreslovat někoho úplně stejně, jaký je ve skutečnosti. Romány přece slouží k tomu, aby nás odvedly někam, kam se v každodenním životě nemůžeme dostat, i kdybychom měli nekonečné bohatství a žili sto let. Je to svět snů a fantazie, kam odcestujeme z pohovky v obýváku.
Jedna postava může ztělesňovat kousky z vícero reálně žijících lidí a jiná zase může vzniknout na základě útržku rozhovoru nebo noční můry. Bratislava z románu nemusí být přesně ta Bratislava, v níž žijeme. Minulost nemusí být taková, jaká byla, ale taková, jaká se mohla zdát.

Vaše rukopisy nevznikají lehko, také O dcerách a milenkách jste několikrát přepisovala a upravovala celé pasáže. Co vás nutí opravovat hotový text nebo dokonce měnit zápletku nebo pointu?
Nutí mě můj uvědomělý perfekcionismus. Uvědomělí perfekcionisti to mají těžké, protože vědí, že nikdy nebudou tak dobří, jak by mohli být. Já texty přepisuji třeba padesátkrát a kdyby neexistoval nějaký deadline, který mi stanoví nakladatelství, tak bych přepisovala až do konce života. Jediným řešením je od určitého momentu přestat číst a odevzdat knihu Vlastinu, i když nedokonalému, osudu.

Jak vlastně píšete, když píšete? Potřebujete teplo, ticho, tmu a tekutiny nebo si umíte sednout k počítači a psát, i když pere pračka, zvoní telefon a v televizi jde Farmář hledá ženu?
Mám velkou výhodu – už několik let nemám televizi. A potom je tu ještě typická ženská schopnost koncentrace na víc věcí naráz. Například jsem psala i tak, že jsem při procházkách s kočárkem po Bratislavě vymýšlela text a doma, hned poté, co jsem uložila Ester do ohrádky a pustila jí zvířátkový kolotoč, ho pak rychle zapsala.

Když jste připravovala Pravdivý příběh lži, četli ho ještě před vydáním vaši rodiče. Otestovala jste i tento rukopis »o rodině« na vlastní rodině?
Tentokrát jen na mém partnerovi. Jeho připomínky jsem nejdřív s výčitkou, potom s poníženým souhlasem akceptovala a zapracovala. Před ostatními jsem se styděla.

Foto: Nakladatelství Motto


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353