Martina Formanová zdaleka není pouze bývalá přítelkyně Karla Gotta a současná manželka Miloše Formana. Absolventka scenáristiky na FAMU vydala v Česku tři knihy, všechny s obrovským úspěchem. Ta první, Skladatelka voňavého prádla, vychází nyní v interpretaci Tatiany Vilhelmové v rámci supraphonské edice Audioknihy na souboru tří CD. Rozhovor s Martinou Formanovou začínáme ovšem trochu obecněji.
Před časem jste prohlásila, že máte ráda češtinu, přišla jste si k tomu sama nebo vám tuto lásku vštěpovali doma?
Můj tatínek je vášnivý čtenář, knížky byly u nás vždycky velká věc. I já jsem tedy hodně četla – a tím to asi začalo. Mezi třináctým a šestnáctým rokem jsem přečetla všechno, co mi přišlo pod ruku, od Dostojevského po americké autory, i knihy, kterým jsem tenkrát ještě nemohla rozumět, třeba o problémech manželství, identity a krize středního věku. Když jsem chodila na gymnázium, posunula se tahle láska ke psaní. V Brně jsem psala příspěvečky do novin a přihlásila jsem se na žurnalistiku. Nedostala jsem se tam, dokonce dvakrát, ale dostala jsem se na scenáristiku na FAMU. Čeština mě tedy provází celým životem.
Čtou vaše děti česky?
Bohužel nečtou. Rozumějí ale všemu, když byli kluci malí, pouštěla jsem jim CD s českými pohádkami, Krtečka, Ferdu mravence… Tohle všechno znají.
Ty vaše novinové příspěvky byly už žánrů uměleckých nebo spíše reportážních?
Obcházela jsem jednotlivé noviny a ptala se, jestli by nepotřebovali něco zmapovat. Byly to spíše reportáže, pamatuji si, že jsem informovala třeba z festivalu studentských filmů.
Kdy jste začala psát beletrii?
Když jsem se připravovala na FAMU, to jsem musela předložit nějaké povídky. Tak jsem je napsala. A další pak během studia. Ale to, že bych napsala knihu, jsem si tenkrát ještě vůbec neuměla představit. Zdálo se mi, že dílo tak velkého rozsahu bych nedala dohromady, především jsem neměla potřebný »sicflajš». Pak se ale zcela změnil můj život, najednou jsem byla doma s dětmi a navíc na venkově, kde jsem – obzvláště v zimě – pro sebe měla spoustu času. Psaní mi tedy připadalo jako jeho normální výplň. Moc mě bavilo a stále mě baví ponořovat se do světa, který si sama vymyslím.
Vycházejí vaše knihy i v Americe?
Zatím ne, o tuhle věc jsem se doposud nestarala. Teď jsem ale začala, ráda bych měla knihu v angličtině – i kdyby byla jenom pro mě samotnou. Jelikož ale nejsem nijak přehnaně ambiciózní, nebudu mít potíže s tím, když to nevyjde.
Scénáře nepíšete?
Nepíšu, na svém kontě mám jenom ty, které jsem musela napsat ve škole. Po absolutoriu jsem žila v Americe a realizovala se prostřednictvím prózy. V poslední době ale začínám o nějakém scénáři uvažovat. Uvidíme, když to nevyjde, tak ho nikomu neukážu…
K vašemu novému audiopočinu: Skladatelka voňavého prádla na třech CD – to je celkem rozsáhlý projekt!
Určitě, přitom i na těch třech deskách je ta kniha zkrácená. Na zkracování jsem se nepodílela, to bylo všechno v rukou Supraphonu. Jednoho dne mi řekli, že by rádi tuhle knížku vydali na CD a já jsem byla samozřejmě nadšená. Pak mi oznámili, že se musí zkrátit, což jsem akceptovala a plně nechala na paní Dvorské, která tento projekt připravovala. Kdybych zkracovala sama, bylo by to mnohem obtížnější, vím, že by mi rvalo srdce cokoliv odstraňovat. Nechala jsem to tedy na Supraphonu, myslím si, že lidé z firmy knihu zkrátili citlivě.
Neměla jste ambici si knihu načíst sama?
Tuto možnost mi nenabídli. A jestli bych to chtěla? Nevím. Myslím si, že je lepší, když ten text načetl někdo jiný. I když – ten hlas, který slyším v hlavě, je úplně jiný, než hlas, který se ozývá z CD. Rozhodně to ale není na škodu, CD obsahuje Táninu interpretaci, její pojetí knihy. Někdy ale docházelo k úsměvným situacím: zaposlouchala jsem se do nahrávky natolik, že jsem text vztahovala k Táně, nikoliv k sobě. Jak zněl její hlas, říkala jsem si: tak vida, ona taky měla něco s Karlem Gottem! Vzápětí jsem si ale samozřejmě uvědomila, že jde o můj text.
Byla jste s Táňou Vilhelmovou během práce na nahrávce v kontaktu?
Ne, nahrávku jsem dostala až když byla zcela hotová, pak jsme se začali trochu domlouvat na její hudební koncepci. Táňu jsem poprvé viděla až na slavnostním křtu kompletu.
Hudební doprovod CD obsahuje spoustu hudebních úryvků, většinou starších nahrávek z archivu Supraphonu; jak vznikal?
Režisér František Špergr s paní Naďou Dvorskou mi navrhovali různé skladby, které by – podle nich – vhodně doplňovaly čtený text. Většinou jsem s nimi souhlasila, do hudební dramaturgie jsem příliš nezasahovala.
Na obalu CD je obraz Karla Gotta; to byl váš nápad?
Ano, to jsem vymyslela já. Dvě moje následující knihy, které vydalo nakladatelství Eroika, měly na titulu vždy nějaký obraz. Posléze se zmíněné nakladatelství rozhodlo znovu vydat Skladatelku voňavého prádla a tak jsme přemýšleli, co na titul. Napadlo mě, že obraz od Karla Gotta by krásně propojil text s vizuální podobou knihy. Obraz pak přešel i na CD.
Karel Gott i Miloš Forman, tedy vedle vás další protagonisté knihy, přišli na váš křest; stýkají se spolu pravidelně?
Ano, stýkáme se příležitostně už řadu let. Když Karel s Ivankou přijedou do New Yorku, dáme si večeři; když přijedeme my do Prahy, taky se scházíme. Je moc hezké, když vztahy s někým, s kým prožijete kus života, zůstanou hezké i po rozchodu. V lepším případě, což je ten náš, zbude přátelství. Já sama mám velmi dobré vztahy s bývalými partnerkami svého muže Miloše Formana, mám k nim úctu, vždyť to jsou ženy, které hrály v jeho životě velkou roli. A obráceně: Miloš si váží Karla, má rád jeho písničky. Stejně to cítí i Karel. Není důvod k nevraživosti.
Bývá Miloš Forman prvním průběžným čtenářem vašich rukopisů před vydáním?
U Skladatelky voňavého prádla byl, pak ale řekl, že by si raději přečetl až hotový text, že ho znervózňuje čekání na další napsanou pasáž. Rozhodně ale platí, že on, moje sestra a moji rodiče jsou mými prvními čtenáři. Na Milošův úsudek a názory, co zveřejnit a co ne, hodně dám. Ne vždy se jeho připomínkami řídím, jsem už velká holka, jeho názor mě ale hodně zajímá.
Sledoval Miloš Forman vznik audiopodoby Skladatelky voňavého prádla?
Poslouchali jsme spolu až konečnou verzi nahrávky, spíš jsme to brali jako hotovou věc než něco, do čeho by se nějakým způsobem ještě zasahovalo. I Milošovi přišlo nezvyklé slyšet můj text v interpretaci někoho jiného, hlas, tón vyprávění, dikce – to všechno je jiné. To ale samozřejmě nutně neznamená, že by nešlo o lepší variantu.
Kniha měla v Česku velký úspěch, očekáváte podobný zájem o CD?
Budu nahrávce přát, aby si našla své posluchače. Doufám, že má svůj humor a půvab, že zaujme. Každopádně jsem ráda, že CD vzniklo.
Foto: Supraphon.cz
