Když se náctiletá holka zamiluje do antických mýtů a bájí, může se za řadu let stát, že je z ní vydavatelka a v rukou drží svůj ztělesněný sen. Svou vlastní knihu o mýtech a bájích inspirovanou hvězdnou oblohou. Jedinečné pojetí a strhující styl vyprávění. To je Eva Hölzelová, autorka knihy Hvězdná obloha.
Evo, vaší první láskou byla kniha Jarmily Loukotkové s názvem Není římského lidu. Právě díky ní jste propadla lásce k těmto poněkud drsným příběhům. Pamatujete si ještě na pocity té pubertální holky, která je po nocích ponořena do pro ni poněkud netypického čtiva?
Myslím, že kniha Není římského lidu není netypická pro pubertální holky, ba naopak. Je neuvěřitelně čtivá, plná vášně a emocí, přečetla jsem ji tenkrát na jeden zátah. Začala jsem se díky ní zajímat o antiku a vyhledávala další autory, kteří tuto dobu popisují. A pocity z těchto knih jsem měla rozporuplné. Ta doba mě na jedné straně přitahovala, obdivovala jsem její umění a kulturu, na druhou stranu mi připadala strašně krutá až brutální. Tenkrát mi moje teta, češtinářka na střední škole, půjčila Satyrikon od Petronia. Stěžejní část Satyrikonu je Trimalchionova hostina. Oni neznali výraz gay, přesto byl sexuální akt mezi muži něco naprosto přirozeného. Trimalchio byl bývalý otrok, kterého si pán oblíbil jako milence a odkázal mu veškerý majetek. A tento náhle zbohatlík pořádal opulentní hostiny plné zvráceností. A manželky oněch bohatých mužů se musely smířit s tím, že jsou až dvojky za manželovým milencem a že se může stát, že je manžel po své smrti nijak nezajistí. Nikdo se nad tím nepozastavoval, láska mezi muži byla dokonce povýšena nad lásku mezi mužem a ženou. Nebo Životopisy dvanácti císařů od Suetonia, to byly dějiny perverznosti, ale Suetonius si určitě nevymýšlel, vždyť psal o své současnosti. Měla jsem tenkrát v hlavě z toho zmatek, zda na ně pohlížet jako na úchyly, nebo to brát, že byla jiná doba a že měli prostě odlišnou mentalitu i sexualitu, že vlastně manželský svazek, jak ho známe v dnešní podobě, zavedla až křesťanská církev.
Co vám třeba z této knihy utkvělo nejvíce v paměti, co je prostě tou nesmazatelnou stopou po »římském lidu«, jež si s sebou nesete od dětství?
Nejvíce mi utkvělo, jakým způsobem páchal sebevraždu výše zmíněný Petronius, vychovatel císaře Nerona. Lehl si do vany s horkou vodou, nechal si otevřít žíly, poté zavřít, zavázat. Najedl se, napil, zase si lehl do vany, nechal si otevřít žíly, zavřít žíly, a tak to opakoval, dokud nezemřel. Šokující také bylo, že Nero zabil svou družku Poppapeu Sabinu tak, že ji těhotnou kopnul do břicha. To se nedá zapomenout.
Nápad ve vás zrál, sílil, měnil se… uspěla jste v konkursu na scénáristy v jedné produkční společnosti, naučila se psát scénáře. Kdy vznikla myšlenka zpracovat báje a mýty pro televizi?
TV Nova mě v roce 2008 pozvala na svůj První producentský den, v rámci něhož televize hledala nové náměty a formáty a oslovila autory a producenty, aby posílali do televize své nápady. Vypracovala jsem projekt Hvězdná obloha, v němž by úvodem astronom povyprávěl o všech relevantních souhvězdích a poté by následovala hraná epizoda. Projekt vybrali a pozvali mě do Novy, abych jej osobně prezentovala. Nečekala jsem, že budu povídat před zraky tolika lidí a ještě mě budou u toho natáčet, v každém případě to byla zkušenost k nezaplacení. Televize uvažovaný projekt nakonec nerealizovala, protože by to bylo finančně velmi náročné, zejména počítačová animace bájných příšer a nestvůr. Zkusila jsem to poslat ještě do německých produkcí, dokonce až do USA, kde jsem narazila na krajana. Vždy jsem obdržela stejnou odpověď. Hezké, ale drahé. Tak jsem se rozhodla, že to zpracuji literárně. A další už víte.
Nakonec se projekt objevil alespoň v knižní podobě, předpokládám, že to vyžadovalo trpělivou práci a předělávky. Jak jste přepracovávala celý projekt do knižní podoby?
Podrobnou rešerši, která souhvězdí jsou spolu díky legendě propojena a jací hrdinové, jaké obludy a příšery do těchto příběhů patří, jsem měla vypracovanou už pro televizní projekt. Zbývalo »jen« ty příběhy napsat. Čerpala jsem z knížek Vojtěcha Zamarovského, Roberta Gravese a do češtiny přeložené anglické knihy »Mytologie – mýty, pověst a legendy« od kolektivu autorů. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, jak řecké báje »uchopit«. Zdali vnést moderní prvky a dialogy přizpůsobit dnešní mluvě či se držet klasiky. Poptávala jsem se přátel a literátů působících na literárních serverech a v devětadevadesáti procentech jsem obdržela odpověď, že chtějí vyprávění »po staru«, že to k bájím a legendám jaksi patří, že by se bohům měla zachovat určitá důstojnost a že by rozhodně nechtěli číst, jak např. Zeus říká Hermovi: „Hele, přihraj mi sem toho prudiče Prométhea.“
Kniha je kombinována s astronomickými popisy, mnoho jste toho na toto téma pročetla, s kdekým si povídala… Jak vůbec astronomové jakožto vědci, pohlíží na spojování souhvězdí s mýty a bájemi? Je to pro ně rutina, prostě jméno souhvězdí, nebo jsou i tací, co si rádi hýčkají onen magický a mytický náhled na noční oblohu?
Na toto se musíte zeptat spíše astronomů. Mohu vyjádřit pouze domněnku, a ta je, že se astronomové nezříkají onoho tajuplného mytologického nádechu, neboť když se podíváte na stránky libovolné hvězdárny, báje, vztahující se k jednotlivým souhvězdím, jsou zde stručně zmíněny. Nakonec 48 souhvězdí severní oblohy bylo pojmenováno již ve Starověkém Řecku, a to astronomem Klaudiem Ptolemaiem, který vypracoval první hvězdné mapy. Nesou jména hrdinů, bohů a příšer řeckého bájesloví, takže není důvod je nerespektovat.
Sama jste vydavatelka, laika asi napadne, jak těžké a časově náročné je vydat knihu? Jak dlouho to trvalo?
Knihu jsem psala zhruba tři roky. Poté jsem hledala ilustrátora a nakladatele. Když jsem je oba v dubnu minulého roku našla a od nakladatele obdržela velice výhodnou smlouvu, celý projekt zkrachoval díky ilustrátorovi, který sice nádherně maloval, ale byl krajně nespolehlivý. Tvrdil, že jeho snem je ilustrovat knihu, bohužel nebyl schopen po několika měsících poslat jedinou ukázku své práce. Neustále se vymlouval na tisíce věcí, nedovedla jsem si představit, že dodrží nakladatelem požadovaný termín, takže jsem naši spolupráci, dá-li se to tak nazvat, když neposlal ani jednu kresbu, ukončila. Brzy poté jsem se seznámila s ilustrátorkou Renatou Petříčkovou, která odvedla perfektní práci během tří měsíců. Když jsem měla pohromadě text i ilustrace, napadlo mě, že bych knihu mohla vydat sama. Zkušenosti jsem už měla s vydáním knihy Vozík a vězení je pro každého Radky Zaciosové, věděla jsem, co to obnáší – korektury, tvorba obálky, volba formátu, písma apod. Přiznám se, že nejtěžší rozhodnutí bylo, zda tisknout paperback nebo vázanou knihu. Zvítězila dražší kniha vázaná, když už si plním sny, tak aspoň v řádné podobě. Dát graficky knihu dohromady také vyžadovalo určitý čas, ale bavilo mě to. A co se týče obálky, spolupráce s René Vaňkem je radost.
Jako zvědavý čtenář se zeptám: Je v Evě Hölzelové ještě nějaký zajímavý sen, který čeká na své naplnění?
Těch je! Mám v plánu ještě další projekty, ale nerada bych je prozrazovala napřed. Za prvé to přináší smůlu, za druhé nechci někoho inspirovat, slyšela jsem své nápady a věty ze scénářů, které jsem posílala do různých TV, v některých seriálech. Ale jedno naznačit snad můžu, jedním z nich bude knížka pro děti, ty nejmenší prcky. Pohádek není nikdy dost ani pro nás »dospěláky«.
Foto: Renata Petříčková
