Druhý manžel Marie Rottrové promluvil!

Neautorizovaný knižní životopis Marie Rottrové čtenářské ohlasy i zájem knihkupců. V knize Marie Rottrová s podtitulem Život plný not hovoří i druhý manžel ostavské Lasy Soul. A protože si zpěvačka vždycky své soukromí chránila a za svým druhým mužem se koncem 80. let minulého století odstěhovala do Německa, nikdo jej nezná přestože i on žije už řadu let zpátky v České republice. Poprvé veřejně promluvil nejen o svém životě s Marií až právě ve zmíněné knize, kterou vydalo nakladatelství XYZ a my vám z ní nyní přinášime rozhovor s Mariiným druhým manželem Georgem Burgersteinem.

Pane Burgersteine, kdy jste si poprvé všimnul Marie Rottrové jako zpěvačky?
Vzhledem k tomu, že jsem stejně jako ona ze severní Moravy, tak to bylo v podstatě okamžitě, jak začala zpívat. Začínala zpívat v Ostravě-Porubě a ještě nebyla tak známá. Poprvé jsem ji zaregistroval kolem roku 1970, už zpívala s Flamingem, ale to jsme se ještě dávno neznali. Přestože jsem ji obdivoval jako zpěvačku, ale nejsem typ, který by někde chodil a seznamoval se.

Zaujal vás něčím její hlasový projev?
Samozřejmě! Uznávám jenom dvě Paní Zpěvačky. A to je Věrka Špinarová a Marie Rottrová. Trošku zvláštní hlas má Hanka Zagorová a pak existují miliony jiných, ale ty už mi nic neříkají. Vzhledem k tomu, že jsem rocker, tak mě zaujala už tím, že zpívala rockové věci. Její hlas, například když přezpívávala nějaké věci od Black Sabath, to je něco naprosto nenapodobitelného a úžasného. A i teď v jejím věku má hlas neustále na vynikající úrovni.

Kdy jste se s ní poprvé osobně setkal?
Tuším, že to bylo v roce 1986 nebo ´87 když jsem vystavoval se svou německou firmou BTS International a Electro-Voice v Paláci U Hybernů. Měli jsme tam pronajatá obě dvě patra, každá kóje měla svůj nástroj, prostě bylo to obrovské. A Marie tam přišla se svými syny. Byl jsem tenkrát úplně vepředu jako uvítací výbor a samozřejmě jsem ji poznal. A nějak jsme se na tomto našem prvním osobním setkání do sebe zahleděli.

Přeskočila už tehdy pověstná jiskra?
Ano, přeskočila.

Takže to byla láska na první pohled?
Myslím si, že ano. Ani jsem nevěděl, jestli v té době s někým žije, zda je vdaná či zadaná. Prostě přeskočila jiskra.

Napadlo vás už tehdy, že by se z toho mohlo něco vyvinout, že by to mohla být vaše budoucí žena?
Vůbec ne. Jediné, co mě napadlo, bylo to, že by mezi námi mohlo něco vzniknout, ale že bychom se měli brát, to mě nenapadlo ani ve snu.

A vy jste předtím byl ženatý?
Ano.

A měl jste děti?
Mám děti. Tedy moje děti už mají děti.

Jak dlouho trvalo to vaše oťukávání a chození, než došlo na svatbu?
Mám dojem, že to trvalo asi jeden rok. Ona po té výstavě přijela jednou k nám do firmy koupit si nějaký hudební nástroj a to jsem se o ni ještě staral jako o významnou osobu. Ještě jsme si vykali. Pak mě Maruška pozvala k sobě na večeři a výtečně uvařila. Už si nevzpomenu, co to bylo, ale vím, že to bylo výborné. Přijel jsem k ní se známou, která mě v Československu zastupovala protože tu ještě byl težký bolševismus. Ta firma Zenit nás zastupovala u Kovu, Tuzexu, Strojimportu, zkrátka všude, kde jsme dodávali nástroje, vybavení studií a další věci pro muzikanty. A pak už to začalo tak nějak pomalinku více vřít a vyvinulo se to ve vztah. Nakonec z toho bylo sedm nebo osm let krásného soužití.

Jaká byla vaše svatba?
My jsme vlastně měli dvě svatby. Jedna byla v Německu ve Stuttgartu, kde jsem bydlel. Nebrali jsme se v kostele, ale na stuttgartské radnici.

Byla to velká svatba?
Nebyla, myslím, že nás bylo dohromady asi dvacet. Byli to naši přátelé, které jsme měli v Německu, většina z nich byli Čecho-němci, emigranti z osmašedesátého, kteří po vstupu vojsk opustili republiku a šli za lepším. Potom jsme měli svatební oběd a pak jsme jeli ke mně do domu. Tam jsme měli ještě naše nejlepší přátele a kolem deváté večer jsme vyjížděli na takzvanou svatební cestu.

Kam jste jeli?
Měl jsem spoustu zákazníků a tím pádem mnoho práce a proto to byla jen krátká cesta – odjeli jsme na týden do Chorvatska. Nastartoval jsem své Porsche 911, dali jsme do něj jen pár věcí, protože se tam stejně moc nevejde a jeli jsme. Skončili jsme za Jugoslávskými horami v jednom údolí, protože jako řidič jsem toho už měl dost, tak jsem rozhodl, že se tam prospíme. To byla vlastně naše svatební noc.

Říkal jste, že jste měl dvě veselky, kde a jaká byla ta druhá?
Ta byla až po naší svatbě v Německu. Na Moravě na Čeladné jsme měli posezení s rodiči a tak.

Jaké jste měl v Německu zaměstnání?
Podnikal jsem. Měl jsem firmu, která se jmenovala BTS International jako Burgerstein Top Sound a dělal jsem velkoobchod pro Německo, Švýcarsko, Francii a Rakousko s určitými špičkovými nástroji z USA. Nástroje a studiové vybavení jsem dovážel do všech komunistických zemí jako bylo Polsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie a Východní Německo. Do republiky se hudební nástroje dovážely jen do Tuzexu a to ještě minimálně. Tenkrát většina českých muzikantů nakupovala nástroje u mě a musím říct, že někdy to byla velmi prekérní činnost dostat například peníze ven z republiky. Řešil jsem to přes kódování v kalkulačce, kde jsem si v Čechách napsal objednávky, zakódoval a ten balík peněz jsem vyvezl ven, v Německu odkodóval, podíval jsem se komu co mám na jakou adresu poslat a bylo to. Tenkrát za mnou jezdila spousta muzikantů, kteří hráli pod různými agenturami na Západě, na lodích i po barech a bylo tam denně spousta lidí, kteří si přijeli pro nástroj a museli už druhý den někde nastoupit a hrát.

A nebyl problém dostat ty nástroje přes hranice?
Ne, normálně jsme je posílali vlakem, poštou a některé i spedicí. Dodával jsem techniku například i do Barrandovských studií, kde slouží dodnes.

Když jste se s Marií brali, měli jste spolu velké plány?
Už jsme byli v docela zralém věku a proto jsme zhruba věděli, co nás čeká. Žádné velké plány jsme neměli a ani děti jsme neplánovali. Já jsem měl skoro v padesáti své sny a plány splněné a ani teď žádné plány nemám. Každý den přinese něco nového co ani neočekáváte. Když se dnes vzbudím, tak už dělám jen to, co mě baví, už nedělám to, co jsem celý život musel. A s Maruškou jsme měli krásný život. Mohli jsme si dovolit spoustu věcí, měli jsme výborné kamarády a přátele. Maruška jezdila ze Stuttgartu do Prahy na občasný koncert nebo natáčení.

Jak jste byl dlouho v Německu a jak jste se v něm vůbec ocitl?
Byl jsem zaměstnaný na zásobování gigantického ostravského podniku Výstavba OKD, který budoval všechno – Nošovský pivovar, lázně, doly… Měl rozsáhlou výstavbu v Kuvajtu, v Saudské Arábii, prostě všude možně po celém světě jsme budovali cesty, mosty… Měl jsem funkci na generálním ředitelství, tak po mě pořád chtěli, abych vstoupil do KSČ, což mi bylo naprosto proti srsti. Když se mě ptali na vstup už potřetí a to stylem, jak je možné, že jsem k tomu zatím sám nedospěl, tak mi v podstatě nedali na výběr. Shodou okolností jsem v tu dobu dostal poprvé devizový příslib a jelikož má tehdejší manželka měla už dvě sestry v Basileji, zakázali mi Švýcarsko a povolili jen Německo a Francii. Jel jsem tedy do Německa, kde jsem měl vynikajícího kamaráda, který mě zavedl do firem, kde bych mohl pracovat. Měl jsem průmyslovku zakončenou diplomovou prací, tak se na mě tvářili velmi dobře. Rozhodl jsem se, že žít v této republice je pro mě nadále nemožné, protože bych buď ztratil práci a nebo musel vstoupit do té jejich zatracené strany. Ze zisku jsem to dělat nechtěl a proto jsem odešel. Jel jsem na druhou dovolenou, tentokráte do Bulharska. Vzhledem k tomu, že Rumunsko tenkrát nepouštělo přes svoji zemi, respektive měli benzinovou krizi a benzin prodávali jen za dolary a Československo dolary nedávalo, tak nás posílali přes Jugoslávii. Nakoupili jsme dináry a přes Maďarsko jsme jeli do Jugoslávie, ovšem už ne do Bulharska, ale do Ljublany. Tam pro mě přijel kamarád s pozváním bienigheimského starosty přímo pro moji rodinu, zašli jsme s ním na německý konzulát v Záhřebu kde nám na počkání dali víza, stejně tak i Rakušané a jeli jsme do Německa. Moje maminka byla Němka a díky tomu jsem dostal německé občanství.

Jak je to vlastně s vaším jménem?
Původní jméno mého otce bylo Burgerstein a pocházíme ze Švýcarska. V roce 1948, kdy otec pracoval jako učitel, mu komunistická strana doporučila, aby si změnil jméno, protože po válce se prý s jeho příjmením dá jen těžko učit. Spolu se svým bratrem byli donuceni si změnit jméno, aby mohli normálně pracovat. Jelikož Burgerstein je hrad, tak se přejmenovali na Hradský. Já jsem se tedy narodil jako Hradský a když jsem přijel do Německa, tak jsem měl onen dopis komunistů, kterým doporučovali tátovi změnit si jméno a měl jsem i jeho originál rodný list, který mám dodnes schovaný. V Německu mi hned vrátili zpět naše původní rodinné příjmení a protože jsem byl Jiří, tak jsem zvolil Georg. Mí bratranci tady v Čechách to pak udělali také tak a vrátili se zpátky k našemu původnímu příjmení. Jméno Hradský, které jsem nosil do své emigrace nebylo naše původní jméno.

Takže německé občanství jste získal už jako Burgerstein?
Ano. Věděl jsem celý život, že táta byl Burgerstein i když se jmenoval Hradský.

Jak jste to měl s němčinou?
Babička neuměla téměř česky a děda už vůbec ne. Moje maminka mluvila se svými rodiči, když jsem byl malý kluk, jen německy a jelikož jsem odmítal chodit do školky, vyrůstal jsem u babičky, kde se mluvilo jen německy. Povídali jsme si, mluvili na mě, zpívali jsme a modlili se pouze německy. Vyrůstal jsem tedy dvojjazyčně, protože když jsem šel ven s kamarády, mluvil jsem česky. Pak dostal táta místo ředitele školy v Havířově, tenkrát se to ale ještě jmenovalo Bludovice a s babičkou jsem potom měl stále menší a menší konvezační styk až jsem němčinu skoro úplně zapoměl. Když jsem přišel do Německa, uměl jsem velmi málo, rozuměl akorát »guten tag« a ovládal jen několik základních frází. Jak jsem tam byl a mluvil, šlo mi to velmi rychle, slovíčka se mi začala vybavovat a do jendoho roku jsem uměl perfektně německy. Dokonce se mnozí divili, že mluvím bez přízvuku.

Jak fungovala Marie Rottrová v domácnosti jako hospodyňka? Byla třeba pořádná?
Absolutně. A skvostně vařila. Skutečně je perfektní kuchařka a nikdy se nestalo, že by nějaké její jídlo nebylo dobré. Vařila i naší doze Astře, která denně dostávala kilogram masa. Já to odbýval, jen jsem ho nakrájel a trochu osmažil na másle, ale Maruška jí ho vařila i s mrkví, celerem a petrželí. Sám bych to býval hned snědl jak to vonělo! Jako kuchařka byla skutečně výtečná. A opravdu byla i velmi pořádná hospodyňka. Doma musel být pořádek a uklizeno, na to si skutečně potrpěla.

Jste labužník?
Jsem. Kdykoliv jsem v nějaké cizí zemi, musím ochutnat jejich kuchyni. Miluju langusty a humry nebo steaky z argentinského hovězího. S Marií jsme v Německu často chodívali do řetězce restaurací Maredo, protože ona je také labužnice a velmi ráda jí dobré a kvalitní jídlo.

Jak dlouho jste spolu bydleli ve Stuttgartu?
Od roku 1988 do roku ´90, kdy jsem otevřel v Praze spolu s Artií obchod, který se jmenoval Arta BTS. Byl to jediný obchod na hudební nástroje v Československu a byly tam takové fronty, že jsem to ještě nikdy neviděl.

Marie v rozhovorech na dobu, kdy žila v Německu, vzpomíná, že byla docela nemocná, co jí bylo?
Nebyla nemocná, byla unavená. Unavená z práce v Československu, protože už jí nebylo dvacet let. Od mládí zpívala, koncertovala, nahrávala a tak si v Německu alespoň odpočinula. Když jsem začal v roce 1990 podnikat v Praze, přestěhovali jsme se k ní. Do našeho baráku ve Stuttgartu jsme střídavě jezdili jenom zalévat kytky. Měli jsme tam hydroponie, které vydržely měsíc bez vody. Tak jsme tam vždy zalili kytky, vybrali poštu a po čase jsem ten dům prodal.

Kde jste bydleli když jste se přestěhovali do Prahy?
Ve Dvouletkách ve Strašnicích, kde Maruška bydlela než se za mnou odstěhovala do Německa. Pak jsme začali stavět v Kolovratech, kde jsem koupil pozemek. Trošku jsme to ale přehnali s jeho velikostí a občas jsme se tam hledali… Když jsme se rozešli, dům se prodal a ona si postavila domek kousek dál a bydlí v něm dodnes.

Když se vdala, přeletěla republikou fáma, že si vás vzala především proto, aby mohla jezdit bez omezení na Západ, co si o tom myslíte?
To je naprostá blbost. Ona ani nijak netoužila cestovat na západ. Byla spokojená tady, protože tu byla slavná a známá zpěvačka. Na západě neměla žádné známé a v Německu jsme věděli dřív než v Československu, že padne komunistický režim. V Praze měla fanklub, společně jsme tam jezdili a společně jsme v roce 1989 chodili cinkat klíči na Václavák. Potom jsme byli u Karla Gotta na jeho padesátiny a tam podepsala Několik vět. Ptala se mě, jestli s tím souhlasím, odpověděl jsem, že samozřejmě. Nebydlela tu, tak se jí nemohlo až tak moc stát, tak to podepsala. Sice jí okamžitě zakázali zpívat, ale to nebyla zase taková velká tragedie, protože jsme stejně věděli, že režim brzy padne.

Nežárlil jste někdy na její práci, že jí nemůžete mít v Německu tak často?
Když jsme se vzali, tak byla pořád v Německu. Do Česka vždycky jen dojížděla když měla nějaké koncerty nebo natáčení. Pokud jsem měl čas, tak jsem jel občas na koncert s ní a po něm jsme jeli domů – vzpomínám si, že jsem s ní byl například na jejím koncertě v Plzni.

Jak vás přijali její synové?
Výborně. Oba jsou skvělí muzikanti, Vítek je takový aktivnější člověk a byl to výtečný baskytarista a bubeník. Teď dělá hudebního manažera. Starší Martin byl takový klidnější a vyrovnanější člověk a velmi dobře se uchytil v Kanadě, kde dělá producenta a filmovou muziku. Oba mě přijali velmi dobře, protože jsme všichni byli muzikanti. A muzikanti jsou dobří lidé.

V Německu jste měl za sebou obrovský kus práce, rozjetý byznys, kontakty, občanství… Proč jste se rozhodl vráti zpátky do Čech?
Protože jsme jako firma měli zastoupení všech těch věhlasných značek pro Českou republiku. A po sametové revolici jsem věděl, že po tom budou lidé hned skákat. Udělali jsme první takovou firmu v Československu, ta zastoupení šla s námi a byli jsme první obchod s hudebními nástroji u nás. I když nechat v Německu patnáct let práce nebylo jen tak. Ve finále jsme na tom ztratil milion dvě stě tisíc marek.

To je obrovská částka, jak se to stalo?
Měl jsem společníka, který ke mně přišel v roce 1984 a přinesl sebou nějaké zastoupení značek a chtěl se mnou pracovat. Byl hrozně fajn a strašně pracovitý, takže ho dokonce ani moje maminka nepodezřívala z ničeho nekalého. Jenom Marie mi říkávala: ‚Dej si na toho Jürgena pozor!‛ A jak jsem byl tady a on v Německu, tak jednoho dne udělal velký podraz. Najednou všechen majetek firmy včetně skladu za cirka 780 tisíc marek převedl na svoji vlastní firmu bez toho, aniž by mi něco řekl. Firma sice byla dál moje, ale už nic neměla. Soud samozřejmě dopadl v jeho neprospěch, vyhrál jsem ho, jenže stejně mi nic nezaplatil, protože v té době už měl založenou společnost v Dubaji a byl nedosažitelný.

Když jste se rozhodl přesídlit zpátky do Čech, přivítala to Marie s radostí?
Moc ne, protože se jí v Německu líbilo. Navíc jsme tam měli fajn přátele, bylo tam čisťounko, lidé byli klidnější a vlídnější. V té době to tady bylo strašně hektické, ale stálo to zato.

Kdy jste po vašem návratu do Prahy začal pozorovat nějaké trhliny ve vašem vztahu s Marií nebo jste měli neshody už dřív?
V našem vztahu byla jen jediná trhlina, ale o té vám neřeknu. Nemůžu, protože to je vyloženě privátní záležitost a právě kvůli ní jsme se rozešli. Rozešli jsme se naprosto korektně jako dva rozumní dospělí lidé a dodnes nemáme ani jeden důvod na toho druhého nadávat. Naše děti už byly dospělé, spolu jsme žádné neměli a na rozdělení majetku jsme se naprosto dohodli. Rozvedli nás na první stání.

Rozváděli vás v Praze nebo v Německu kde jste se vzali?
V Praze.

Kdo podával žádost o rozvod?
Ona, já jsem neměl čas, ale bylo to naše společné rozhodnutí. Možná by se to ještě bývalo dalo nějak spravit, ale někdy v člověku zůstane taková záležitost, které věří a bude jí věřit až do smrti i když to není pravda. Už se to zkrátka nedá vzít zpátky nebo napravit. A i kdyby se to napravilo, tak by člověk pořád žil s takovým pocitem, že tam je nějaká tříska, která neustále pobolívá nebo je cítit a to v našem věku a postavení nemá smysl. Můj životní názor je, že člověk má využít ten krátký čas, který tady na světě je, jak nejlépe a nejkrásněji umí. Ona má teď přítele a já jí přeji jen to nejkrásnější a ať si užije podzim života.

Pochopil jsem správně, že váš vztah rozbila nevěra?
Opravdu to je privátní záležitost, o které vám nic neřeknu.

Kdyby jste to své životní období s Marií Rottrovou měl nějak zhodnotit, co by vás napadlo?
Že není čeho litovat. Doufám, že si to nemyslím jenom já, ale i ona. Prožili jsme spolu krásných sedm let života. Ten poslední čtvrtrok sice už bylo občas nějaké zaskřípání, ale pořád jsme byli k sobě naprosto korektní, protože ani jeden z nás není pruďas. Život s ní mi pomohl po našem návratu do Československa poznat spoustu lidí, které bych bez ní nepoznal i když jsem byl slavná osobnost mezi muzikanty, protože všichni ode mě měli hudební nástroje.

Jak vlastně žijete nyní?
Naprosto skvostně. Ale s ní bych určitě žil taky takhle dobře. Mezi námi byl určitý věkový rozdíl. Podle mého názoru není dobré, když je žena o moc starší, než muž. Když je žena o hodně mladší než muž, tak to tak nevadí. Staršího muže si bere mladá žena ze dvou důvodů – buď je finančně zajištěn a nebo ho skutečně miluje. To druhé je sice krásnější, ale to první častější.

Ve vašem vztahu s Marií byl starší kdo?
Marie, o sedm a půl roku.

O kolik let je mladší vaše současná partnerka?
O deset let.

Co dělají vaše děti, inklinují také k muzice?
Vůbec. Asi proto, že nemám žádného kluka. Moje dcera z prvního manželství žije v Ostravě a dělá odbornou zdravotní sestru na složitém lékařském přístroji. Dcera z druhého manželství je ve Stuttgartu, respektive Bietigheimu a pracuje na místním městském úřadu.

Oženil jste se znovu po rozvodu s Marií?
Ne. Já se už ženit nebudu, jsem spokojený. Myslím si, že toho ženění už bylo dost. Navíc mám dojem, že lidé spolu mohou žít naprosto skvostně aniž by k tomu měli požehnání státu či církve. Také jsem vypozoroval, že když se člověk ožení, tak vztah nějakým způsobem ochladne. Když budu cítit, že umírám, tak všechny věci napíši na svou součastnou partnerku a tím budu mít věci uspořádané. Nepotřebuji se ženit, třikrát mi to stačilo.

Kde teď žijete?
Na Moravě, nedaleko Ostravy. Na Těrlické přehradě jsem si nechal postavit vilku se zahradou, bazénem a letní grilovací kuchyní. Peněz mám dostatek a proto už nepodnikám a jen si naplno užívám každý den, který můžu ve zdraví prožít.

Foto: XYZ
Knihu si můžete objednat zde:
http://www.xyz-knihy.cz/marie-rottrova-neautorizovany-umelecky-a-zivotni-pribeh-ostravske-lady-soul.html


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353