Na trh se díky vydavatelství Supraphon znovu dostávají vrcholné kompozice Antonína Dvořáka pro smyčcové kvarteto a to ve skvělé nahrávce. Konkrétně: Americký kvartet, Slovanský kvartet, kvartety op. 105 a 106 a Cypřiše hraje Panochovo kvarteto. Lahůdka pro milovníky kvartetní muziky, Antonína Dvořáka i Panochova kvarteta. O nahrávce a činnosti smyčcových kvartetů obecně jsme si popovídali s violistou Panochova kvarteta Miroslavem Sehnoutkou.
Vaše nové dvořákovské CD je reedicí úspěšné nahrávky z 80. let.
Ano, jde o znovuvydání děl, která tehdy vyšla v rámci edice kompletního komorního díla Antonína Dvořáka. Jednotlivě jsou ta nejznámější a nejoblíbenější díla na trhu už dávno rozebrána. Je dobře, že Supraphon vyšel těmto potřebám vstříc, a pět Dvořákových vrcholných smyčcových kvartetů a Cypřiše vydává v reedici.
Antonín Dvořák napsal patnáct smyčcových kvartetů; je to na osobnost jeho formátu přiměřeně, hodně nebo málo?
Je to tak akorát. U prvního kvartetu (op. 2) udělal Dvořák po čase určité úpravy, to dílo si pak žilo – i s jeho vědomím – svým životem. U svých smyčcových kvartetů číslo 2, 3, a 4 si myslel, že jsou nenávratně zničené, sám je totiž spálil. Zapomněl ale na to, že na konzervatoři zůstaly jejich party, z nich se daly zase dohromady. Jsou svým způsobem zajímavé, ukazují, jak Dvořák hledal svoji hudební řeč. Najdeme v nich například náznaky Debussyho… není to vrcholný Dvořák, ale v podstatě si na nich „vypsal ruku“. Mrzí mě, že se častěji nehrají kvartety z opusu 12 a 16, to už jsou poměrně vyzrálá díla. Je ale pravda, že ty jeho vrcholné kvartety, tedy ty, které zaznamenává i naše CD, jsou doopravdy mistrovská díla. Vlastně se nedivím, že právě po nich je největší poptávka.
Je na Slovanském kvartetu poznat, že je »slovanský« a na Americkém, že je »americký«? A u těch posledních, že jsou zase »slovanské«?
Je to poznat; hlavně u kvartetu F dur – Amerického to je slyšet, názvuky amerického, indiánského i černošského vlivu jsou v něm zřetelné. Zajímavé je, kam až potom Dvořák dochází v těch svých posledních kvartetech, to jsou díla téměř symfonická, a přitom výsostně intimní. Rozhodně patří k vrcholným dílům světové kvartetní literatury. Jistě by bylo zajímavé sledovat, kam by se Dvořák vyvíjel dál, kdyby jeho život neskončil.
Jsou po vás tahle kvarteta a Cypřiše v cizině často vyžadovány?
Jsou. Cypřiše velmi často přidáváme, vlastně po každém našem koncertu. A smyčcové kvartety střídáme v repertoáru a koncertujeme s nimi – ono hrát dlouhou dobu jeden kvartet vlastně nejde. V určitých repertoárových obměnách tedy v cizině hrajeme všechny zmíněné kvartety.
Cypřiše jsou cyklem se zajímavým osudem – původně šlo o písňový cyklus!
Je v nich hodně romantiky, v podstatě jsou to opravdu písničky. Od »klasických« kvartetních kompozic se liší kratší formou, ale jsou skutečně mistrovsky zpracované. Mnohokrát jsem je slyšel i v původní písňové verzi. Je té kvartetní verzi podobná – a není jí podobná. Každopádně je velice zajímavé obě verze porovnávat.
Jistě znáte dokonale i původní texty; nemáte někdy při hraní Cypřišů chuť si zazpívat?
(smích) Ani ne, to by nedopadlo dobře.
Dá se říci, který z kvartetů z nového CD je vám nejbližší?
To se časem mění. Mám rád předposlední smyčcový kvartet číslo 13 G dur, ale mistrovské jsou, jak už jsem říkal, všechny. Krásný je i kvartet č. 11C dur, ale ten se poměrně málo hraje. Myslím si, že je to škoda.
Za ty roky je všechny musíte už mít dokonale zažité – koneckonců, za jejich nahrávky jste dostali i některé prestižní světové ceny!
Pořád se dá něco vylepšovat. Jakmile si myslíte, že něco zahrajete »jen tak, se zavázanýma očima«, je to konec. Hraní v kvartetu je nekonečná práce. Neustále se dá něco upřesňovat, jak říkal Ivan Medek: vyostřovat rytmus i intonaci.
Je u nás mezi smyčcovými kvartety velká konkurence?
Konkurence je a vždycky byla obrovská, od 70. let minulého století neustále narůstala. Byla ale velká už za první republiky a před jejím vznikem. Slavné České kvarteto založilo určitý »český« styl kvartetní interpretace (i když bylo spojeno s celým světem), pro, řekněme, českou interpretační školu má nesporný význam. Později, v 70. letech, nastal určitý kvartetní boom. Stát tehdy komorní hudbu a muzikanty vůbec hodně podporoval.
Takže i vás…
Ano, dostávali jsme různá stipendia, neměli jsme takové existenční problémy, jaké mají mladí studenti dnes. Oni ale zase mají jiné výhody, například mohou cestovat do zahraničí – a to kdykoliv a kamkoliv; prostě si vezmou kufr a odletí. Nám v tomhle ohledu kladl režim větší překážky. Jak ale říkám, měli jsme větší podporu doma. Tehdy taky vznikla řada smyčcových kvartetů – na HAMU nás učil pan profesor Kohout, a kromě nás, z těch známějších souborů, například i Pražákovo kvarteto, Kvarteto Martinů, Vihanovo kvarteto… nerad bych na někoho zapomněl. Řada z tehdy vzniklých souborů se poměrně dobře prosadila. A zpátky k té konkurenci: jak jsem říkal, je dnes velká. Na druhé straně – kvarteta rychle vznikají a mnohé zase rychle zanikají.
Je u nás činné nějaké smyčcové kvarteto, které hraje déle než Panochovci?
Profesionální kvarteto asi ne. My už dnes hrajeme možná déle, než hráli legendární Smetanovci v jejich klasické sestavě. Co se dlouhověkosti týče, asi jsme skutečně rekordmani.
Foto: Supraphon.cz
