Za svůj život jsem se setkala se spoustou starších lidí a vždy jsem si s nimi náramně rozuměla. A to ať už mi bylo deset, patnáct, osmnáct, třicet či ke čtyřicítce. Bavilo mne naslouchat životním příběhům každého z nich a také se hodně ptát. O čem život vlastně je a jaký má smysl?
Vyslechla jsem mnohé povídání a před očima mi vždy běžel film jejich života, který se rozhodli se mnou sdílet. Zvláštní je, že v tu chvíli vůbec nezáleželo na tom, kolik mi bylo let, kolik desetiletí nás od sebe dělí. Hranice věku a názory předsudků se rozplynuly a dva lidé, dítě a stařec, se náhle ocitli na vlně vzájemného porozumění. Nebála jsem se zeptat a oni neměli ostych mně cokoli povyprávět. Spojovala nás touha po poznání a po objevení toho skrytého, co lze vyčíst mezi řádky našich běžných životů. Byla jsem překvapená a mnohdy i udivená kolik postřehů a názorů na téma život jsem vyslechla. Jakoby všichni měli potřebu někomu něco důležitého říct. Sdílet své poznání a situace, které se staly a na něž nelze jen tak zapomenout. Snažila jsem se vždy bedlivě a v tichu naslouchat a zachytit každičké slovo tak abych co nejlépe postřehla, co že je v životě to nejdůležitější. Obávala jsem se, že to nepoznám. Že to jednou ve svém vlastním životě minu, obejdu bez povšimnutí. Moji vypravěči se vždy snažili, aby mi vše sdělili tak, jak se skutečně odehrálo a obávali se zase toho, aby s odstupem času a nadhledem to skryté a důležité opravdu objevili. Často jsem se jich ptala, zda by zpětně ve svém životě něco změnili nebo udělali jinak, kdyby to bylo možné. Zůstávala jsem v údivu ze zjištění, že jejich odpovědi byly většinou velmi podobné a dodnes mi v uších zní jedna z nich: „Dříve jsem si myslela, že ano. Často jsem si říkávala, že kdybych se tehdy zachovala jinak, mohlo být všechno lepší. Dnes ale vím, že vše, co mne v životě potkalo, se odehrálo správně. Neměnila bych nic a za všechny rány osudu jsem vděčná, neboť mně ukázaly, jak silná ve skutečnosti jsem a co všechno dokážu zvládnout. Díky tomu si daleko víc vážím sama sebe a také všech ostatních.“ Tato milá paní se na mne usmála a já jsem na vteřinu zahlédla vepsáno v jejích vráskách ve tváři a třepotajících se rukách to, co nám všem život přináší.
Každý žijeme svůj vlastní jedinečný příběh protkaný nitkami ostatních jedinečných příběhů a osudů lidí kolem nás. Vzájemně si vstupujeme do cesty a jeden druhému předáváme to, co každý z nás v tu chvíli právě nejvíce potřebuje. A jakkoli to zní nelogicky a neuvěřitelně i rány a zklamání, které prostřednictvím druhých dostáváme, nám pomáhají k našemu rozvoji a v cestě k nám samotným. Není ničím neobvyklým, že si to v napjaté situaci plné emocí neuvědomujeme a tak se často v zoufalství jindy ve vzteku a pěkně z plných plic bráníme: „To určitě! Co asi dobrého by mohlo vyplynout z takového zklamání? Z bolesti? Z takové šílené situace?“ A přesto mohlo a většinou vyplyne.
Bereme svůj život až příliš vážně. A vůbec, všechno bereme vážně. Sebe, ostatní, přátele, partnery, práci, situace, kterých se v touze po dokonalosti bojíme. A to většinou abychom se před někým neztrapnili. Někdy si myslíme, že náš trapas nebo naše pochybení je horší než pochybení ostatních. Je tak strašné a neúnosné, že se kvůli němu zboří svět. Ale nezboří. Nestane se vůbec nic. Zítra také vyjde slunce, lidé kteří mají potřebu se nad námi pozastavit a dopodrobna rozebrat naši nedokonalost to udělají tak i tak a pak brzy zase zapomenou. My se z toho poučíme a tím něco ve svém životě změníme. Možná jen to, že si začneme více všímat drobných věcí a budeme se víc na sebe a také na lidi kolem nás usmívat. Nemusíme si vždy myslet, že pokud neuděláme v životě něco převratného, co by se jednou zapsalo do historie, že náš život velkolepý nebude.
Každý z nás jsme jen jeden z mnoha »příběhů« které se prostupují navzájem. S odstupem času a s nadhledem nakonec zjistíme, jak moc se všechny příběhy jeden druhému podobají. Stejně tak jako většina odpovědí stařečků, kteří jsou dnes s úsměvem za celý svůj život vděční. Protože vědí, že život je příležitost, a smích a radost jsou křídla andělů. Nehledě na to, zda v anděly věříme, nebo ne, právě úsměv, radost a smích nás vždy naplní jakousi lehkostí a vnitřním přesvědčením, že právě teď v tuto jedinečnou chvíli je vše tak jak má být…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže, na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti. Kniha Skřítkové vyjde 21. ledna 2019.
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
