První příběh vlkodlačice Kroany

Nakladatelství Epocha vydává 93. svazek Edice Pevnost: Zdeněk Žemlička – Vlčice. První příběh vlkodlačice Kroany je znovu na knižních pultech. Nové vydání prvního dílu oblíbeného cyklu historické fantasy z pera Zdeňka Žemličky.

Vlcice_FRONT
Edice Pevnost, oblíbená řada fantasy, scifi i hororových knih klasiků, největších hvězd i budoucích talentů české fantastiky, začala vycházet v roce 2005. Úplně prvním svazkem se stala Vlčice – historická fantasy o vlkodlačice Kroaně. Příběh se odehrává na počátku našeho letopočtu, v období vzniku Marobudovy říše. Kromě charismatické hrdinky přinesl poutavý děj a zaslouženě si získal oblibu mnoha čtenářů. Autor na knihu navázal třemi dvousvazkovými pokračováními – romány Vlčice a Mandragora (Epocha 2008), Vlčice a děti noci (Epocha 2011) a Vlčíce a staré plemeno (Epocha 2014).

Anotace:
Území Čech a Moravy, počátek našeho letopočtu. V tomto prostoru a čase začíná temný a krvavý život vlkodlačice Kroany. Na pozadí historických událostí kolem vzniku Marobudovy říše autor vykresluje příběh zločinu a touhy po pomstě, příběh vzpoury proti silám osudu, příběh plný zvratů, soubojů a bitev i pochmurných obrazů na hranici skutečnosti. Až se vám bude zdát, že víte, o čem to je, nebuďte, si jistí. Bude to o něčem jiném. Až si začnete myslet, že máte jasno, nespoléhejte se na to. Všechno je jinak.

Info o knize:
Autor: Zdeněk Žemlička
Obálka: Jan Štěpánek
Formát: paperback, 115×180 mm
Počet stran: 440
Cena: 349,- Kč
Edice: Edice Pevnost (93. svazek)

O autorovi:
Zdeněk Žemlička se narodil v roce 1957 a debutoval roku 1998 povídkami Sny Avarů (sborník Cizinec) a Rusalka (Dech draka). Známá je jeho série povídek o námořním lupiči Krutobojovi (Bílé útesy rujánské, Čas rytířů, Ostrov duchů, Smečka, Smích černého racka a Striga). Povídky vycházely v různých časopisech (Ikarie, Dech draka a Pevnost), roku 2007 vyšly knižně v Edici Pevnost (Čas rytířů). Jinou sérii tvoří příběhy nedoučené čarodějky Lenky (Noční bojovník, Když kvetly vlčí máky, Veš v košili a Něco horšího). Z dalších povídek jmenujme: Běs, Balmgund, Na západ od Tanais, Útok dračí legie, Legenda o bludném psu a Jezero. Jeho nejpopulárnějším dílem je však série o vlkodlačici Kroaně, kterou zatím tvoří romány Vlčice, Vlčice a mandragora, Vlčice a děti noci a Vlčice a staré plemeno. Autorovými poznávacími znaky jsou nečekané zvraty, nápaditý dobrodružný děj a cit pro historické reálie.

[accordion title=’Ukázka z knihy Vlčice:‘ open=’true‘]
Stopa byla zřetelná a vedla po místech, kde bylo dost sněhu anebo rozmoklá půda. Zvláštní bylo, že Kroana se očividně nesnažila pronásledovatele setřást, avšak udržovala si náskok půl dne a nedokázali se jí přiblížit.
„Hraje si s náma,“ vrčel si pod vousy Unwan, po nezdařeném výstřelu celý vzteklý.
Ostatní mlčeli a mračili se. Ticho krajiny bylo ubíjející. Sníh pořád tál. Obloha se zatáhla šedou slupkou nízkých mraků a bylo špatně vidět. Teprv pozdě odpoledne se oblačný příkrov protrhal a odhalil bledou oblohu vyšperkovanou kotoučem slunce. Stále pokračovali na jihovýchod a stopa vedla proti proudu klikatícího se potoka, na nějž občas naráželi. Rembert něco našel. Byl to kus březové kůry a na něm nějaké runy.
„Co je to?“ zavrčel Huggar. „Umí to někdo přečíst? Já číst neumím.“
„Já,“ ozval se Eris. „Jsou to bójské runy. Určitě to psala Kroana. No… je to varování. Prej se máme vrátit, sic špatně skončíme… blablabla… seru na to, chci ji dostat, ať si čmárá, co chce.“
S opovržlivým výrazem odhodil kus kůry do sněhu. Věděl, co tam stojí dál, avšak nikomu nic neřekl, ani Culanovi. Kroana psala o Marobudově zradě, o plánu zabít Arminia. Jenže Eris nevěřil. Nechtěl věřit, protože Wulfila, jenž padl u skály, byl jeho pobratim. A on toužil po jediném: pomstít jeho smrt.
K večeru se napojili na zemskou stezku, vedoucí na východ k Železným horám a na území Kvádů. Tady se ke Kroaniným otiskům přidaly dvoje další. Velký kůň a ještě jeden menší kopytník.
„Co je to?“ zeptal se Huggar vpředu jedoucího Gundicara. „Hříbě?“
„Ne. Osel.“
„Osel? Myslíš, že…“
„Jo. Myslím, že ten skřet a bojovník, co sme je potkali, sou s ní sčuchnutý.“
„Třeba je to jen náhoda,“ namítl Huggar.
„Depak. Podívej se a uč se stopovat. Ten bílej kůň jel vlevo, vpravo ryzák. Koukni, na keři je chomáč rezatejch chlupů. Je to tak. Bělouš, a podle kroku to je klisna, našlapuje víc na pravou stranu, jako dyby tam nes větší váhu. To bejvá, dyž se jezdec nakloní. Takže Kroana se nakláněla vpravo. A u toho ryzáka je to navopak, jezdec se kloní nalevo. Co z toho plyne? Ty dva se k sobě tulili. Hele, tady její kobyla trochu předjela ryzáka a váha je víc na zadních kopytech, protože Kroana byla s tím chlapem tak zaklesnutá, že se zaklonila.“
„A já si dycky myslel, že ta ženská v sobě nemá ani krapet vášně,“ ozval se Rembert.
„Ale má,“ zavrčel Huggar. „S mladým králem Lugiů Tulgou si to rozdávala celou noc. Ne že by ho milovala, ale asi to byl pěknej vodvaz. Dokud nám velela, neřek sem to, ale teď… Dokonce byla chvíle, kdy to navrhla i mně.“
„Neříkej, žes ji vodmít,“ vyvalil oči Gundicar.
„Představ si, že jo. A dobře sem udělal. No, pak jsem měl zasejc slabou chvilku já… a zas nechtěla vona. Teď by mě mrzelo, kdyby… hele serte na to.“
„Esli je vlkodlak, tak toho chlapa zakousne a my najdeme jeho mrtvolu,“ dodal Eris jednu ze svých pověr.
„A dyž je to kikimora, tak ho vysaje,“ přisadil si Rembert.
„Zavřete už držky!“ okřikl je Hu-ggar. „Máme na starosti důležitější věci. Takže sou tři, pokud se Gundicar neplete. Z toho jeden skřet, ale vypadá pěkně nebezpečně.“
„Já sem slyšel, že lesní bytosti uměj čarovat,“ řekl ustrašeně Ditmar. Toho s sebou Huggar bral nerad, neboť ho považoval za zbabělce, ale to se netýkalo jeho bratra Wilhelma. Oba byli dobří vrhači oštěpů a starší Wilhelm bez mladšího Ditmara neudělal ani krok. Vůdce tenhle výrok odmítl brát vážně, pohrdlivě si odplivl a dal povel k jízdě. Byla to první vážná chyba, kterou udělal. I zbabělci mívají občas pravdu.
Stalo se to večer, když slunce zapadlo, ještě však nebyla tma. Ticho bylo přerušeno dusotem kopyt, který zněl, jakoby přicházel z jiného světa. Z houštiny se vyřítila Kroana a hnala se k nim. Nebyla dost blízko, a tak všichni lučištníci, Unwan, Hermann, Frederich i Vitiza, stačili nasadit šípy a Kroanu provrtat všemi střelami. Ječeli radostí, ale vzápětí se zhrozili, když bojovnice cválala dál, nyní za mrtvého ticha, a před nimi se změnila v mlhavý přízrak, aby se poté rozplynula jako duch. Válečníci stáli jako dřevění a civěli do prázdna. Chvíli vládl klid. Vitiza najednou zachroptěl, rozhodil paže a překotil se vzad.
„Co blbneš?“ vyjekl Huggar.
Vitiza neblbnul. Jak dopadl na hřbet, z hrudi mu vyjel krvavý hrot šípu s kusem masa na špičce. Ve vytřeštěných očích lučištníka zůstal nechápavý výraz. Vypukl zmatek. Muži zuřivě kopali koně do slabin, snažíce se je obrátit, ale zvířata se místo toho plašila, neboť z lesa se ozvalo táhlé vlčí zavytí. Někteří zahlédli na cestě na okamžik ryzáka s bělovlasým jezdcem, který mizel v bučině. Rembertův hnědák se vzepjal a shodil svého pána do břečky, zatímco Guntramův vraník se točil na zadních nohou. Potom vyrazil a hnal se tryskem do lesa, opouštěje ostatní.
„Zpátky!“ hulákal Huggar, leč Guntram nebyl schopen koně zkrotit. Ten se řítil křovinami, jež šlehaly jezdce do tváře, jako divý. Ve výmolu se mu podlomila noha a svalil se na zem. Guntram se otřesen zvedal, když zaslechl dusot. Stihl se otočit a sáhnout po meči. Byl dobrý šermíř, ale Kroana mu nedala šanci, aby to prokázal. Ve cvalu ho sekla přes obličej, až sníh rudě zkropenatěl. Hlava mu poskočila dozadu a zvrátila se v nepřirozeném úhlu, tělo se skulilo po svahu. Vraník se postavil na roztřesené nohy a zděšeně uháněl pryč.
Vlkodlačice se na okamžik zarazila a mlčky zírala na Guntrama, z něhož kvapem prchal život. Ruce se jí roztřásly. Znala ho.
„Do háje. Ty… ty pitomče. Proč jsi neseděl doma na zadku?“
Pak jí došlo, že nemá času nazbyt, a hnala klisnu do hloubi lesa do míst, kde si smluvila setkání s Kristomem a Pelíškem. Před očima jí tančil Guntramův zohyzděný obličej. Smrt Vitizy s ní neotřásla, byl pro ni cizí. Tohle bylo něco jiného. Srdce měla až v krku.
„Sesedat!“ vyštěkl Huggar.
Unwan, Hermann a Frederich se s šípy na tětivách točili do kolečka a doufali, že další útok zaznamenají včas. Žádný už nepřišel. Rembert klel tak zuřivě, že urazil snad všechny bo hy, jež znal. Tvář měl pokrytou vrstvou bláta a z oděvu mu crčela voda. Lovec Wasus se pokoušel uklidnit jeho hnědáka a dostal kopytem do žeber. Dřepěl na bobku a bolestně hekal.
„Jak je ti?“ zeptal se ho Huggar.
„To je dobrý,“ procedil skrz zuby Wasus. „Zlomenýho nic nemám.“
„Dostala nás!“ zavřeštěl vztekle Gundicar. „Nechali sme se ukolejbat!“
„Jo,“ přisvědčil Rembert. „Furt sme si mysleli, že je půl dne před náma, a zatím si na nás počíhali. Ale to nebyla Kroana. Viděli sme ňákej přízrak. Ona ani nestřílela. Byl to ten starej, co jel s tím skřetem. To je jeho dílo.“
Ukázal na mrtvého Vitizu.
„Já vám povídal, že ten trpaslík bude čarovat!“ sténal hystericky Ditmar, oči vytřeštěné hrůzou.
„Nemotej se tady jak prd v košili!“ okřikl ho Huggar. „A teď klid, chlapi! Dobře, dostali nás, ale zatím je mrtvej jenom jeden. Musíme se vzpamatovat. Podcenili sme je, ale už se to podruhý nestane.“
„Jeden?“ kňučel Ditmar. „A co Guntram? Už je určitě po něm.“
„Drž hubu,“ zuřil již vůdce. „Pudeme ho hledat a uvidíme.“
Našli jej brzo. Ležel na břiše a zpod hlavy mu vytékal čůrek krve. Zato všude okolo bylo vše potřísněno rudými krůpějemi. Trup se ještě chvěl ve smrtelné agónii. Obrátili ho na záda a Ditmar začal zvracet. Rána se táhla od levého spánku přes oko, nos a pravou tvář až na čelist a tvořila hlubokou rudou brázdu, z níž trčely roztříštěné kůstky. Zásah by nemusel být smrtelný, kdyby nebyl tak hluboký. Navíc silný úder způsobil zlomení vazu.
„Má to spočítaný,“ zašeptal Frederich. „Tohle má určitě na svědomí Kroana. Vona ráda seká do ksichtu.“
Rembert našel o kousek dál na keři bílé koňské chlupy a potvrdil to.
Huggarovi se sevřel žaludek. Doteď byl ochoten přestat Kroanu nenávidět, kdyby měl nějaké rozumné vysvětlení pro její chování. Ti mrtví u skály se neúčastnili výpravy, nebyli to její spolubojovníci. Avšak Guntram ano. Tohle jí nikdy neprominu. Jak mohla zabít druha ve zbrani? Pak se rozhlédl kolem. Kvapem se stmívalo.
„Dál nejedeme,“ rozhodl. „Třetina z nás bude vždycky držet hlídky.“
V noci se nic nestalo. Druhý den jim nějakou dobu trvalo, než narazili na čerstvou stopu, takže pokračovali až během dopoledne. Nyní již to ne-bylo tak snadné. Sníh skoro roztál, naštěstí pro ně byla půda mokrá a měkká. A znovu se zdálo, že prchající trojice zanechává hodně zřetelné otisky.
„Bojím se, že je to past,“ brumlal potichu Huggar.
A přece se nic nedělo. Čtyři dny pronásledovali Kroanu, až je stopa zavedla do Železných hor. Zde bylo sněhu dost. Navíc se rychle ochlazovalo a od severozápadu se nasouvaly těžké mraky barvy olova. Bílé vrchy pod zataženou oblohou vypadaly ještě ponuřeji, než tehdy koncem léta, když táhli ke Kvádům. Již beztak ostrý vítr sílil, až se změnil v bouři. Z oblohy se sypala záplava vloček tančících v divokém reji. Oslepení muži museli sesednout s koní. Zakryli sebe i zvířata kožešinami a houněmi, tupě čekajíce, až slota skončí.
Nikdo nemluvil, každý byl sám se svými myšlenkami, sdíleli spolu jen teplo těl, když se opírali zády jeden o druhého. Huggar myslel na krále, na toho hysterického ubožáka, jemuž sloužit se již zkušenému válečníkovi zajídalo. Kroanu už nehonil kvůli rozkazu. Chtěl pomstít Vitizu a Guntrama. Hlavně Guntrama.
Ditmar se klepal zimou a strachem a tiskl se k Wilhelmovi, těkaje očima v bělostných vírech. Rembert vzpomínal na svou krásnou černovlásku, s níž se před rokem oženil a kterou mu každý záviděl. Sekerník Ulrich a jeho druh Richobud nemysleli na nic, neboť tito surovci neměli duši. Šermíř Liuva byl plný starostí o nemocného otce a Ludwig vzpomínal na zemřelou matku. Lovec Wasus přemýšlel, jak vylepšit luk. Eberhard si pohrával s kopím a těšil se na okamžik, až ho Kroaně vrazí do těla. Na smrt nemyslel nikdo, ač byla blízko.
Později, už na smrtelném loži, uvažoval Huggar, kde vlastně udělal chybu. Až ve chvíli, kdy se mu kalilo vědomí, pochopil, že nikde. Tomu všemu nešlo zabránit prostě proto, že Kroana nebyla člověk. Nebylo jisté, zda by ji dostali, i kdyby byla sama. Ten Bój, který stál po jejím boku, také nebyl k zahození, avšak nejhorší paseku napáchal ten mizerný skřet, ten čarodějnický skrček, ačkoliv přímo nezabil ani jediného z nich.
Vytí vlčí smečky je probralo z letargie. Šelmy vyrazily na lov. Určitě ucítily koně a dostaly zálusk i na lidi. Unwan, Hermann, Frederich a Wasus si připravili luky a šípy, Wilhelm a Ditmar oštěpy a ostatní meče či jiné zbraně. Čekali, odhodlaní k boji a jistí si tím, že jich je dost, aby útok vlků odrazili. Na okamžik nastalo ticho rušené pouze šelestem tlap. Viděli černé stíny běžící po bílém sněhu, vnímali lesk jejich očí a slyšeli zlobné vrčení. V šeru se blýskaly tesáky v otevřených mordách. Přesto se mužů zmocnila náhlá nejistota a do jejich srdcí se vplížil stín strachu. Zvláště Huggar měl dojem, že tyhle šelmy přicházejí ze samotného pekla.
Frederichovi selhaly nervy a vystřelil. Předčasně, protože netrefil. Vlci běželi dál plavnými skoky, pružní a hrůzně nádherní. Unwan, Hermann a Wasus si trpělivě počkali, než pustili tětivy, ale ani jejich střely ke zděšení všech nezasáhly. Ditmar vrhl třesoucí se rukou oštěp a hned po něm jeho bratr. Zbytečně. Smečka se dostala k nim, vytí je ohlušilo, muži zoufale máchali zbraněmi, bijíce naslepo. A Huggar marně řval, že je to jenom klam. Iluze byla dokonalá a ošálila jejich zrak, sluch a dokonce i čich, neboť na poslední chvíli jim do chřípí vnikl pach mokré srsti.
Tak se stalo, že Ulrich mrštil sekerou po černém přízraku a široké ostří se zarylo do hrudi Rembertovi, který již nikdy nespatří svou černovlasou krásku, zběsile šermující Godmar rozpáral nešťastného Liuvu jako zajíce a Eris prosekl Godmarovi stehno až na kost. Pak se šelmy rozplynuly, jako by byly utvořeny z mlhy. Strašlivý nářek ne-šťastného Liuvy se nesl bílou tmou. Střeva mu vyhřezla do sněhu, kde se z nich kouřilo. Vedle umírajícího ležel Godmar, plakal a zvracel, proklínaje sám sebe. Huggar se mu snažil obvázat ránu a zastavit krvácení. Rembert to už měl za sebou a dodýchal, zatímco Ulrich mu spílal do pitomců, kteří se s oblibou pletou tam, kde nemají co dělat. Všichni byli dezorientováni, někteří krváceli z ran, které si způsobili sami.
Do toho začaly hvízdat šípy. Přilétaly zpod závojů sněhu jako poslové smrti. Godmar už si nemusel nic vyčítat, neboť střela mu prorazila spánek a vnikla do mozku. Unwan se zrovna skláněl k Hermannovi, který si zvrtnul kotník, šíp jej zasáhl do konečníku a zajel do něho až po opeření. Kdo ví, jak dlouho by ten chudák umíral, jenže brzy poté už nevydržel bolest a vrazil si dýku do srdce. Eberhard dostal jednu z těch třísek do stehna a Eris měl prošpikovanou paži, šíp z ní trčel na obě strany.
Jediní Frederich a Wasus byli schopni na střelbu odpovídat, viděli však jen míhající se stíny… a navíc jich bylo nevysvětlitelně mnoho. Huggar měl luk po Vitizovi, jenže to s ním příliš neuměl, a tak vysílal šípy naslepo. Přitom zcela ztratil rozvahu a s ní i schopnost velet. Do všeho toho zmatku ještě hystericky vřískal k smrti vyděšený Ditmar, kterému ruply nervy. V hrůze prchal pryč.
„Zpátky!“ křičel za ním Wilhelm, ale když mladší bratr neposlechl, rozběhl se za ním. Nikdo je už nikdy neviděl.
Nové vlčí vytí zmrazilo mužům krev v žilách. Černé stíny se z bílé tmy vyvalily proti nim, ceníce tesáky.
„Mámení!“ zaječel Huggar a nikdo nevystřelil. Obrovský vlk se stříbřitou srstí se Frederichovi zavěsil na hrdlo. Byl opravdový a ti ostatní také.
„Bestiéééchrrr,“ stačil ze sebe ještě vyrazit lučištník, než mu tesáky rozervaly krk na cáry. Eberhard, přestože zraněný, šelmu probodl kopím, ale vzápětí se na ně sesypala chlupatá la-vina, řvoucí a hryzající jako běsové. Muži bojovali ze všech sil a po zemi se za chvíli válelo plno mrtvých a zmrzačených vlků, ale jiní se na ně vrhali dál. Sníh se změnil v červenou břečku a v ní se zmítal nepřehledný chumel lidských, koňských a vlčích těl, propletených ve smrtelném zápase. K smrti vyděšený hřebec se řítil pryč, ze dvou stran ověšený zahryznutými vlky.
Hermann se nedokázal zvednout. Pochroumaný kotník mu v tom bránil a šelmy ho doslova žraly zaživa. Cítil, jak mu tesáky rvou kusy břicha a stehen. Vřískal bolestí a hrůzou, leč marně. Nikdo mu nemohl pomoci, protože každý měl dost vlastních starostí. Eris se bránil levou rukou, dokud neskončila ve vlčí tlamě. Potom byl stržen na zem a zmizel, pohřben pří-valem útočníků. Useknutý výkřik svědčil o tom, že je ztracen. Ztraceni byli i koně, pádící s rozevlátými hřívami pryč do bouře, a jejich zoufalé ržání zaniklo ve skučení vichřice.
Když se zdálo, že se podaří smečku odrazit, došlo k pohromě. Huggar nevěřil vlastním očím a otrlé válečníky posedl šeredný strach. Viděli Kroanu. Lépe řečeno bytost, jež se Kroaně podobala. Tentokrát to nebyla vidina, ale skutečnost, ač vypadala jako ze zlého snu. Napůl žena a napůl bestie, ozbrojená mečem a dýkou, se na ně řítila z reje sněhových vloček a dokonala dílo zkázy.
Ulrich, rozkurážený bojem s vlky, se jako jediný nezalekl a vrhl se na Kroanu, zuřivě máchaje širočinou. Byl však příliš těžkopádný. Jeho úder šel mimo, strašlivá bytost zavířila před jeho očima v divokém tanci a ostrá čepel zasáhla sekerníka ze strany do býčího krku. Z rozšklebené rány se vyvalila jasně červená krev a v křeči sebou škubající trup se svalil do rudé břečky. Kroana ho přeskočila a vtrhla mezi Huggarovy bojovníky.
Wasus k ní byl otočen zády. Nemilosrdně mu vrazila dýku do ledvin. Lovec udělal ještě dva kroky, než se zhroutil. Culan se rozmáchl mečem, avšak trochu moc a udeřit shora už nestačil. Vlkodlačice jej švihla ostřím do hrudi, ale jen lehce. Právě jeho nechtěla zabít. Ušetřila by i Guntrama, kdyby ho včas poznala. Pořád měla před očima jeho užaslou tvář. Ruku už zadržet nedokázala.
Culan se zapotácel. Čepel proťala kožený kabát jako pergamen a otevřela hluboký šrám, ale bójský válečník pořád žil. Mohl žít dál, leč zloba ho zaslepila. Vrávoral za Kroanou, oči podlité krví jako rozlícený zubr. Potom klopýtl o mrtvého vlka a zůstal na všech čtyřech. Jiná těžce raněná šelma se mu zahryzla do žeber, trhala z něj kusy masa a drtila kosti.
Eberhard zaútočil na Kroanu a napřáhl píku. Možná by i zasáhl, avšak za ním se jako stín vynořil Kris-tom a jedinou ranou do hlavy kopiníka skolil. Na vlkodlačici se vrhli společnými silami Huggar, Ludwig a Wallia. Nenechala se do toho zatáhnout, odrazila jejich útoky a hnala se dál, ceníce na ně dlouhé špičáky. Kdo by neztratil odvahu? Couvli. Na to doplatil osamělý Gundicar, který se Kroaně pletl do cesty. Strach ho ochromil a ani se nepokoušel bránit. Jen se schoulil a kňučel jako pes. Dýka ho bodla do boku a uvízla za řemením. Vlkodlačice vztekle zařvala a drápatou prackou mu rozpárala hrdlo. Potom zmizela a Kristom také.
Huggar, Ludwig a Wallia se rozhlíželi, a i když vyděšení, dosud byli odhodlaní k boji. Několik zbylých vlků kroužilo kolem, zaútočit se však neodvážili. Richobud, ten surový rváč, se zhroutil a vzlykal jako malé dítě. Všichni ostatní byli mrtví nebo neměli ke smrti daleko. Živí se brodili po kotníky v rudé břečce, zastříkaní krví. Železné hory mlčely, jen slábnoucí vítr cuchal koruny smrků a borovic a sníh padal bez přestání na výjev zkázy.

[/accordion]

Více infa: https://www.facebook.com/FantastickaEpocha

Vyšlo:
David Šenk: Srdce ledu (duben 2015)
Zdeněk Žemlička: Vlčice (duben 2015) – nové vydání

Vyjde:
Svatopluk Doseděl: Truhla ze Zálivu smrti
Jana Rečková: Virtuální vrazi
Zdeněk Řehák: Hra o nežádoucí
Josef Pecinovský: Válka pláství (květen 2015)

O edici Pevnost:
V Edici Pevnost vycházejí kvalitní díla klasiků, současných hvězd i mladých talentů české fantastiky. Žánrový záběr, který se opírá o fantasy, scifi a horor, ať už v čisté podobě, nebo v nejrůznějších kombinacích, různé formy (povídky, novely, romány) a pestrý výběr originálních námětů zaručuje, že si vybere opravdu každý čtenář.

Foto: Nakladatelství Epocha


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353