V antologii více než sedmdesáti povídek, fejetonů, pohádek, úryvků z románů i divadelních her se představují vynikající i zapomenutí představitelé české literatury, například Karel Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček, Jaroslav Seifert, František Kožík, Ludvík Aškenazy, Jan Skácel, Rudolf Křesťan, Ivan Kraus, Jiří Žáček, Marie Kubátová. Jejich texty mají jedno společné: dominantní úlohu v nich hraje rozhlasový přístroj nebo rozhlasové vysílání.
Publikace mapuje proměny rozhlasu v české společnosti od jeho prvních krůčků po současnost. Zároveň je unikátním svědectvím proměn literárního zpracování jednoho tématu v průběhu téměř sta let. Jsou to střípky zrcadla, v nichž se mnohonásobně odráží rozhlasová – a tedy vlastně i naše – proměnlivá tvář.
Publikace vychází k 95. výročí vzniku českého rozhlasového vysílání.
Máte mezi nimi text, který je vám obzvláště blízký? „Budete se možná divit, ale nejsou to ani fejetony a povídky Karla Čapka, Eduarda Basse, Františka Nepila, Jana Skácela nebo Ludvíka Aškenazyho. Zvláštní zálibu mám v nejstarších vrstvách »radiofonické literatury«, kterou reprezentují jména dnes zapomenutých autorů Věry Plánské-Klecanské nebo Františka Merty. Jsou to texty, které mě baví stejně okouzlující prostotou, jakou voní obrazy naivistických malířů,“ říká Milan Pokorný.
Křest a autogramiáda proběhne 16. května od 17 hodin v Galerii Vinohradská 12 v Praze. Kmotrem výroční publikace bude generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Čestné hosty vyzpovídá Jiří Vejvoda.
Pro Týdeník Rozhlas, který bude 95 leté výročí svého vzniku slavit v září, jsme bývalého šéfredaktora a nyní ombudsmana Milana Pokorného požádali o krátký rozhovor.
Když jste se do knihy pustil, zamýšlel jste ji věnovat rozhlasu jako narozeninový dárek?
Bezpochyby ano. Ovšem nápad sledovat téměř stoletou cestu českého rozhlasu s využitím literárních děl je daleko starší. Kdyby si někdo dal tu práci a prohlédl si stránky Týdeníku Rozhlas z první poloviny devadesátých let minulého století, nalezl by na nich volný cyklus stejného jména. Tehdy jsem v tomto časopise začínal svou novinářskou cestu a vedení redakce jsem nabídl, že by tenhle pohled na rozhlasové dějiny čtenáře možná potěšil.
Jaká jste měl kritéria pro výběr jednotlivých autorů?
Kritérium bylo jediné: nesmí jít o literaturu faktu. Musí to být povídka, fejeton, báseň, divadelní hra. Knížka vzpomínek osobností české kultury na jejich působení v rozhlase by jistě byla půvabná, ale mně šlo o rozhlasovou stopu v žánrech, které tradičně řadíme do tzv. krásné literatury.
Máte mezi nimi text, který je vám obzvláště blízký?
Budete se možná divit, ale nejsou to ani fejetony a povídky Karla Čapka, Eduarda Basse, Františka Nepila, Jana Skácela nebo Ludvíka Aškenazyho. Zvláštní zálibu mám v nejstarších vrstvách »radiofonické literatury«, kterou reprezentují jména dnes zapomenutých autorů Věry Plánské-Klecanské nebo Františka Merty. Jsou to texty, které mě baví stejně okouzlující prostotou, jakou voní obrazy naivistických malířů.
Před pětadevadesáti lety, když u nás rozhlasové vysílání začínalo, nemohl nikdo vědět, jak důležitou bude hrát toto nové médium úlohu. Jak vnímáte jeho budoucnost nyní? Je rozhlas zastupitelný?
Kdyby tomu tak bylo, už by dávno skončil stejně jako třeba němý film. Ale na rozdíl od němého filmu se v případě mluvící bedýnky stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Rozhlas vystihl a v podmínkách moderního věku aktualizoval odvěkou potřebu člověka naslouchat druhým, sdílet v kruhu spřízněných duší příběhy a poměřovat jimi vlastní životní osudy. Rozhlas má budoucnost zajištěnu, protože je to ten největší vypravěč.
O autorovi:
Milan Pokorný je novinář, autor literatury faktu, vysokoškolský pedagog. Od května 2016 zastává post ombudsmana Českého rozhlasu. S rozhlasem začal autorsky spolupracovat v roce 1985, od roku 1990 pracoval v redakci Týdeníku Rozhlas, kterou v letech 1994–1996 a 2007–2016 vedl jako šéfredaktor. Zabývá se problematikou mediálních studií (se zaměřením na rozhlas a veřejnoprávní média) a středoevropského areálu. Rozhlasové historii se věnuje dlouhodobě – byl editorem historické publikace Od mikrofonu k posluchačům (2003) a 140dílného cyklu Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání (2003–2005), vedle mnoha studií a článků napsal knihy Karel Kyncl: život jako román (2005) a Báječní muži s mikrofonem (2008). Dále je autorem knih z oblasti literární vědy a redakční práce s textem.
Foto: Český rozhlas Radioservis
