Karel Altman – Praha u piva

Vědecký pracovník brněnského Etnologického ústavu AV ČR Karel Altman se zabývá hostinskou tematikou už čtvrtstoletí. Právě tak dlouho pracoval na knize Praha u piva, kterou vydává Vyšehrad.

Praha u piva_OBALKA - menší
Pití piva i hostinské podniky v Praze mají bohatou tradici, jejíž počátek sahá až do raného středověku, přitom přemnohou radost přinášejí četným z nás dodnes. Příslovečnou zlatou dobou těchto kulturních fenoménů ale přece jen bylo období od počátku 19. století do meziválečných let. Na stránkách své nové knihy nechává Karel Altman znovu ožít historii dávných pivomilů z řad věrných hostů i pouhých nahodilých návštěvníků, historii zábavnou, ale také patřičně poučnou a snad inspirující. Praha u piva pojednává o Pražanech, kteří měli ve zlaté době štamgastů jedno společné – často a rádi popíjeli pivo všech druhů: světlé i tmavé, výčepní i ležáky a různé speciály. Proto vyhledávali rozmanité hostinské podniky, které měly pivo na čepu, zejména restaurace, hostince, pivnice, ale i prosté hospody a výčepy. Snad každé z těchto zřídel piva bylo magickým místem, zvlášť pro ty, kteří se sem chodili občerstvit, zahnat žízeň, zapít pokrm i povznést ducha.

Autoportrét Mikoláše Alše naznačuje, co měl Mistr tak rád
Kniha líčí historii piva jako nápoje typického pro pražské prostředí, sleduje utváření pivní kultury v české metropoli a hodnotí jeho význam pro rozvoj společenského života ve městě. Největší pozornost je věnována kulturním jevům, které s sebou pití piva odedávna přináší, tedy rozmanitým způsobům čepování i pití, pijáckým rekordům, rozličným excesům i jejich nežádoucím následkům. Zvláštní důraz je kladen na objasnění role, kterou pivo hraje při sbližování a sdružování obyvatel Prahy. Obecnější pojednání jsou průběžně dokládána konkrétními příklady ze života příslušníků širokých vrstev obyvatel české metropole, od aristokracie přes měšťanstvo, střední vrstvy a inteligenci až po dělníky a deklasované živly.

Martin Žemla a Karel Altman (2)
Práce se opírá o studium nejen současné odborné literatury, ale také značného množství pramenů různé provenience, zejména o memoárovou literaturu, rozmanité odborné příručky, průvodce a bedekry, korespondenci významných osobností a dále o tematicky zaměřené stati z dobových novin a časopisů. Bohatě je využíván i stavovský tisk hostinských, restauratérů a jiných krčemných odborníků a další zdroje informací, třeba i pražské písně a kuplety z dávných kabaretů a šantánů.

Karel Altman – Praha u piva
Počet stran 240
cena: 398,- Kč

O autorovi:
Karel Altman se narodil v roce 1960 a je čtenářům znám jako autor prací s hostinskou tematikou, které se věnuje už celé čtvrtstoletí. Tento brněnský rodák knižně debutoval monografií Krčemné Brno, která vyšla na začátku devadesátých let coby sice pozdní, leč asi největší »hřích mládí« tohoto urbánního etnologa a historika. Autor se v ní představil jako ctitel dějin i každodenního života dávných hostinských zařízení v moravské metropoli.
Pozoruhodnou krčemnou problematikou, jejíž řešení považuje za své životní poslání, se jako vědecký pracovník brněnského pracoviště Etnologického ústavu AV ČR zabývá dodnes. Svědčí o tom řada vědeckých studií, publikovaných v odborných periodikách i sbornících, stejně jako patřičně zaměřené kapitoly v jiných publikacích i samostatné monografie. Jeho nová kniha Praha u piva navazuje na úspěšnou publikaci Zlatá doba štamgastů pražských hospod, analyzující štamgastenství jako kulturní jev, a přináší řadu dalších poznatků o hostinském životě. Svou oblíbenou tematiku autor též přednáší na brněnské univerzitě, v Ústavu evropské etnologie i na půdě jiných bohulibých institucí; v současnosti pravidelně referuje o hospodách mimo jiné na vlnách Českého rozhlasu. Karel Altman je také autorem mnoha řízných aforismů, do nichž ukládá své životní zkušenosti, kterými se ovšem sám zásadně neřídí.

Ukázka:
Zvláštní postavení mezi všemi značkami u nás mělo už v 19. století pivo plzeňské, totiž to z Měšťanského pivovaru v západočeské metropoli, které se
v první polovině čtyřicátých let 19. století objevilo na trhu jako zvláštní novinka. Zásluhou plzeňských sládků poznal svět nové světlé pivo, dvanáctistupňový ležák, jehož pojmenování Pilsen nebylo pouhou značkou, nýbrž označením zvláštního typu piva.
Plzeňské se prosadilo nejen na domácím trhu, ale záhy proniklo i do jiných zemí, ba i do zámoří, a všude postupně vytlačilo z trhu podobná piva. Jeho cesta
za slávou ovšem vedla přes Prahu jakožto hlavní město českých zemí, bez kterého se u nás ostatně prosadilo jen máloco skutečně významného. Právě tady se plzeňské přesvědčivě etablovalo u místních znalců, jejichž autorita byla natolik nezpochybnitelná, že kvalitu piva z Plzně záhy uznali i další ctitelé pěnivého moku a pomohli mu k proslulosti.
O pivu z Měšťanského pivovaru v Plzni, poprvé vyrobeném roku 1842, Pražané zprvu mnoho nevěděli, neboť v Praze nebyla pivnice, v níž by se čepovalo stabilně. Pouze tu a tam si dal některý zvídavý pražský šenkýř od formanů zajíždějících do Plzně a pak dále do Bavor a zase nazpět přivézt nějaké to vědro, aby je vytočil zvláště pozvaným štamgastům „v jednom tempu za večer“. Ale také plzeňští formani jezdili obchodně do Prahy a z nich byl v té době snad nejznámější Martin Salzmann, sám pozdější hostinský a majitel nejproslulejší plzeňské pivnice v samém středu Plzně, nazývané po něm Salzmannova.
Jak praví legenda, právě s tímto plzeňským Salzmannem se někdy
ve čtyřicátých letech 19. století seznámil Jakub Pinkas, jenž vstoupil do dějin krčemné Prahy jako zakladatel legendární plzeňské pivnice existující dodnes. Jakkoliv je Pinkasovo prvenství v čepování plzeňského piva v Praze zpochybňováno, dlouhá desetiletí mu bylo přičítáno. Každopádně však byl jedním z těch úplně prvních pražských ganymédů, kteří na pivo z Měšťanského pivovaru vsadili – a rozhodně neprohloupil. Ačkoli byl Jakub Pinkas původně krejčí, bystře postřehl, že výčepem plzeňského piva v Praze by mohl vydělat hodně peněz. Koupil proto dům na Jungmannově náměstí, těsně sousedící s klášterem františkánů, a po nezbytných, leč nepříliš rozsáhlých adaptacích přizpůsobil starou budovu novému účelu – tedy pro hostinec. Zpočátku tu sice nebylo valného přepychu, zato se tu točil řízný, v Praze v té době dosud nedoceněný mok, plzeňské pivo, jež se tak stalo uznávaným měřítkem kvality.
Od poloviny 19. století byly i v hlavním městě českého království kvality piva
z pražských pivovarů stále častěji poměřovány pivem plzeňským, jež se už tehdy začalo šířit po Praze a které do značné míry počalo vytěsňovat výrobky zdejších pivovarů.
Plzeňské pivo se poměrně rychle stalo známkou kvality a mít je na čepu samo
o sobě dodávalo každému takto zásobenému podniku na prestiži. Pivo
ze západočeské metropole bylo nadšenými pražskými znalci nazýváno »velemokem plzeňským«.
Mnoho piva bylo do Prahy také přiváženo ze zahraničí, zejména z bavorských pivovarů. Bavorské ležáky si získaly velikou oblibu a silně konkurovaly
i plzeňskému pivu. Pro silná piva z Mnichova byly v Praze zřizovány sklady, což nelibě nesli místní, ale také plzeňští pivovarníci.
Konkurence cizích piv obecně nenechávala pražské pivovarníky v klidu, zvláště pak proto, že se do Prahy vozily z venkovských pivovarů celé várky. Tvrdili, že místní piva jsou stejně dobrá jako nejvyhlášenější z dovážených, což ovšem příliš nepomáhalo, a tudíž se už od středověku uchylovali k různým zákazům.

Foto: Nakladatelství Vyšehrad

FB_post_Mysmas


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353