Nejdřív svatba, až potom láska… Nesmrtelný milostný příběh mistrovsky podaný v románu Barevný závoj Williama Somerseta Maughama vychází v novém překladu. První vydání románu Barevný závoj a nový český překlad od sebe dělí více než devadesát let. Navíc tento román byl již třikrát zfilmován – a časové rozpětí snímků opět naznačuje, že se jedná o příběh, který přitahuje už několik generací.
Poprvé byl Maughamův román zfilmován v roce 1934 a hlavní roli si zahrála Greta Garbo. V roce 1957 byl na filmové plátno převeden pod názvem The Seventh Sin, tedy s odkazem na sedmé přikázání Nesesmilníš, a do hlavní role byla obsazena Eleanor Parkerová. Nejnověji se pak Barevný závoj dočkal filmového zpracování v roce 2006 – ústřední manželskou dvojici ztvárnili Naomi Watts a Edward Norton. Ovšem nejde pouze o samotný atraktivní příběh, stejně tak podstatné je jeho mistrovské románové zpracování Williama Somerseta Maughama. V novém překladu Pavla Pokorného, v rámci edice Pozdní sběr, která byla zahájena jiným Maughamovým románem Poslední půlšilink, vydává Prostor.
Osud mladé anglické ženy Kitty se zdá být klasickým příběhem o zrání a o lásce, která prochází mnoha zkouškami a nástrahami. Všechno začíná tím, že Kitty cítí tlak okolí na to, aby už se provdala. Proto si bez dlouhého rozmyslu bere lékaře Waltera, s nímž následně odjíždí do Hongkongu. Nechybí tak exotické prostředí ani koloniální téma, navíc k tomu později přistupuje i hlavní zápletka románu, kdy se manželská dvojice posouvá do vnitrozemí, kde probíhá boj s nákazou cholery.
Walter tam jde napřít všechny své odborné síly, ale je to i jakýsi trest či očistec pro manželský svazek. Kitty totiž v Hongkongu podlehne svodům sukničkáře Charlieho Townsenda a v důsledku své nezkušenosti a naivity má pocit, že poznala skutečnou lásku a muže, s nímž bude celý život. Jenže rozvod je velmi komplikovaný a stigmatizující čin, a navíc Charlie se rozhodně kvůli Kitty rozvádět nehodlá, protože je pro něj jenom jednou z řady milostných eskapád.
Proto nakonec Kitty následuje Waltera do místa epidemie, kde se z ní konečně stane dospělá žena, i když je to zkušenost až příliš těžce nabytá… William Somerset Maugham sám sice vystudoval medicínu, ovšem Barevný závoj nemá s jeho biografií nic společného. A stejně tak tento příběh nemá vlastně nic společného s dobou, kdy vznikal, ani s tehdejší atmosférou Hongkongu – i když je evokuje velmi plasticky. Jak totiž autor přiznává v předmluvě, na začátku tohoto příběhu stálo jen pár Dantových veršů, zbytek už byla umělcova imaginace.
Anotace:
Děj románu, který poprvé vyšel v roce 1925, se odehrává v britské koloniální Číně. V jeho centru stojí mladý manželský pár, který je tvořen odlišnou dvojicí – oddaně milujícím introvertním mužem, povoláním lékařem, a jeho ženou, dívkou z anglické lepší rodiny, která do manželství vstoupila bez lásky, zato se snahou změnit prostředí a své společenské postavení. V důsledku náhodně odhalené manželčiny nevěry dojde ke krizi a žena je donucena odjet s manželem do čínského vnitrozemí, kde propukla epidemie cholery. Tíživé životní podmínky boje s epidemií a všudypřítomnost smrti podstatně ovlivní jejich životy a vzájemný vztah…
Maugham je znalcem lidských charakterů a mistrem psychologie postav. Pod poutavým dějem a dramatickou zápletkou se tak před čtenářovým zrakem odehrává ještě něco jiného, působivějšího: vnitřní proměna povrchní mladé ženy v osobnost se smyslem pro skutečné hodnoty a pochopení druhých.
Barevný závoj byl třikrát zfilmován, naposledy ve stejnojmenném hollywoodském filmu v roce 2006. Česky byl román publikován už v roce 1929, nyní vychází jako 3. svazek edice Pozdní sběr v novém překladu Pavla Pokorného.
Z anglického originálu The Painted Veil, vydaného nakladatelstvím Vintage Books v Londýně v roce 2001, přeložil Pavel Pokorný.
Odpovědná redaktorka Hana Davidová
Počet stran: 304
Cena: 297,- Kč
V tomto překladu vydání první
O autorovi:
William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával; z jeho studentské praxe v chudinských čtvrtích však vychází první román Liza of Lambeth (1897). První úspěchy a finanční zajištění mu však přinesla až jeho dramata vyznávající tradici konverzačních veseloher, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech naopak pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Poslední půlšilink (1925) a Na ostří nože (1944). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii.
Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů.
Ukázka:
Jakmile se poprvé setkala o samotě s Waddingtonem, hned stočila hovor
na Charlieho. Waddington se o něm přece zmínil toho večera, kdy dorazili. Předstírala, že ho zná jen jako manželova přítele.
„Nikdy mě moc nezajímal,“ řekl Waddington. „Podle mne je to nudný patron.“
„Tak to je asi těžké vás pobavit,“ odpověděla Kitty vesele a škádlivě, tónem, který tak snadno uměla naladit. „Podle mne je to zdaleka nejpopulárnější člověk v celém Hongkongu.“
„Já vím. To umí moc dobře. Být populární je jeho obor. Má dar přesvědčit každého, s kým se setká, že právě on je pro něj tím nejdůležitějším člověkem
na světě. Je kdykoliv ochoten prokázat vám službu, pokud ho to nijak neobtěžuje. Dokonce i když ho o něco poprosíte a on to neudělá, dokáže ve vás vyvolat dojem, že by vám jistě vyhověl, kdyby to bylo v lidských silách.“
„To je jistě hezká vlastnost.“
„Když někdo dbá pořád jen a jen o šarm, časem vám to začne připadat poněkud fádní, řekl bych. Pak vám možná přijde vhod jednat s někým, kdo možná není tak zábavný, ale o to upřímnější. Znám Charlieho Townsenda už spoustu let a někdy jsem ho přistihl bez té jeho masky. Vždyť jemu na mně nikdy nesešlo, jsem jen druhořadý celní úředník. A jsem si jist, že jemu nezáleží na nikom na světě, stará se jen sám o sebe.“
Kitty, pohodlně usazená v lehátku, na něj hleděla s úsměvem v očích
a pohrávala si s nasazeným snubním prstenem.
„Ten to jistě dotáhne daleko. Má všude známosti. Vsadil bych se, že mu jednou budu říkat ‚Vaše excelence‘ a vstávat, když vstoupí do dveří.“
„Většina lidí soudí, že si povýšení zaslouží. Každý říká, že je velmi zdatný.“
„Zdatný? Nesmysl. Vždyť je to úplný pitomec. Jen umí působit dojmem, že udělá spoustu práce a všechno zvládá s bravurou. Není to ale pravda. Je zrovna tak pracovitý a zdatný jako všichni úředníci.“
„Jak tedy získal pověst muže na svém místě?“
„Na světě je spousta pošetilých lidí, kterým stačí, že s nimi nějaký vysoko postavený chlapík jedná jako rovný s rovným, poplácá je po zádech a řekne jim, že pro ně udělá cokoliv na světě. Každý si o něm pak řekne, jak je chytrý.
A kromě toho je tu ještě jeho manželka. To je skutečně zdatná žena. Má zdravé názory a její rady není dobré brát na lehkou váhu. Dokud se na ni může Charlie Townsend spoléhat, nehrozí mu, že by vyvedl nějakou hloupost. A to je hlavní předpoklad k tomu, aby člověk mohl udělat kariéru ve státní službě. Tam
o chytré lidi nestojí. Kdo je chytrý, má nápady, a nápady znamenají problémy. Do úřadu potřebují lidi, kteří mají šarm a společenské vystupování, lidi, na které se dá spolehnout, že nikdy neprovedou nějakou pitomost. Jistě, Charlie Townsend rozhodně vyšplhá vysoko.“
„Proč ho nemáte rád?“
„Neříkám, že ho nemám rád.“
„Ale jeho manželku máte raději, že?“ usmála se Kitty.
„Asi jsem staromódní chlap. Líbí se mi ženy s aristokratickými manýry.“
„Škoda, že se neumí také lépe oblékat.“
„Chcete říci, že se neobléká dobře? To jsem si nikdy nevšiml.“
„Často jsem slýchala, že mají spolu velmi hezký vztah,“ pronesla Kitty
a přivřenýma očima sledovala Waddingtonovu reakci.
„Má ji moc rád, to se musí nechat. Řekl bych, že je to jeho nejlepší povahový rys.“
„To nezní příliš jako pochvala.“
„Užívá si menší flirty, ale nikdy to není nic vážného. Je dost vychytralý na to, aby nechal takové věci zajít příliš daleko a způsobil si nepříjemnosti. A navíc není vášnivý, jen marnivý. Dělá mu dobře nechat se obdivovat. Teď už přibral, je mu čtyřicet a přestává o sebe dbát, ale když poprvé přijel do Číny, vypadal velmi dobře. Často jsem slýchal, jak si ho jeho žena dobírá kvůli úspěchům u žen.“
„Takže jí to jeho flirtování nevadí?“
„Vůbec ne. Dobře ví, že to nedojde nikam daleko. Říká, že by se s těmi chuděrkami, které se do Charlieho zamilují, ráda přátelila, ale že jsou vždycky tak fádní. Jak se dala slyšet, prý to pro ni není příliš lichotivé, že se do jejího muže vždycky zamilují jen úplně všední ženy.“
Když Waddington odešel, Kitty přemýšlela o tom, co jí tak lehkomyslně prozradil. Nebylo jí nijak příjemné to slyšet a musela se přemáhat, aby na sobě nedala znát, jak se jí to dotýká. Trpce si uvědomovala, že všechno, co Waddington řekl, je pravda. Věděla, že Charlie je hloupý a ješitný, že touží po lichotkách. Vzpomínala, jak jí samolibě vyprávěl všechny ty historky dokládající jeho schopnosti. Byl hrdý na to, že dokáže lidi napálit nebo podrazit. Jak musí být sama ničemná, když se tak vášnivě zamilovala do takového muže jen proto, že má hezké oči a pěknou postavu! Toužila jím opovrhovat, protože si uvědomovala, že dokud ho jen nenávidí, má velmi blízko k tomu milovat ho. To, jak se k ní choval, jí mělo dávno otevřít oči. Walter jím vždycky opovrhoval. Ach, kdyby ho tak dokázala dočista vypudit z mysli! Dobírala si ho snad jeho manželka kvůli tomu, jak je do něj Kitty očividně zblázněná? Dorothy by se s ní ráda přátelila, kdyby pro ni nebyla tak všední. Kitty se pousmála při pomyšlení na to, jak by matku pobouřilo, že o její dceři někdo takhle smýšlí.
V noci se jí ale o něm znovu zdálo. Cítila, jak ji svírají jeho paže, cítila na rtech jeho vroucí a vášnivé polibky. Co na tom sejde, jestli je tlustý, jestli je mu čtyřicet? Něžně a láskyplně se smála, když viděla, jak mu na ní záleží. Pro tu jeho dětinskou ješitnost ho milovala tím víc, protože ho mohla utěšovat a měla proč ho litovat. Když se probudila, kanuly jí z očí slzy. Sama nechápala, proč jí připadá tak smutné plakat ze spaní.
Foto: Nakladatelství Prostor
