Chcete vědět, co se změnilo, když si Jaromír Jágr vzal delší hokejku? Co se dělo s Kateřinou Neumannovou noc předtím, než na třicetikilometrové trati získala zlatou olympijskou medaili? Proč Tomáš Rosický více bojoval se zraněními v nemocnici než se soupeři na hřišti? A podle čeho prof. Pavel Kolář poznal, že Petra Kvitová zápas prohraje? To všechno se lze dočíst v knižním rozhovoru Labyrint pohybu, který s věhlasným fyzioterapeutem vedla publicistka Renata Červenková a který vydalo nakladatelství Vyšehrad. V žánru knižních rozhovorů se jistě jedná o prvotřídní událost této sezóny.
V Labyrintu pohybu se dočteme řadu užitečných informací týkajících se lidského těla. Pavel Kolář umí vše velmi dobře vysvětlit a hlavně má díky letité praxi spoustu názorných příkladů. A tak se třeba i úplný laik konečně dozví, co je to ta slavná Vojtova metoda, která děti sice léčí, ale zároveň často bolí tak, že usedavě pláčou…
Vedle toho kniha přináší i stránky týkající se života Pavla Koláře – mluví se o jeho dětství, o letech, kdy se vrcholově věnoval gymnastice, o jeho rodině, o cestě k víře či o tom, jak zvládá fakt, že sám trpí Bechtěrevovou nemocí… Při čtení Labyrintu pohybu člověk znovu zažívá ten blažený pocit, že jsme sice malá republika, ale je zde spousta mimořádně schopných a šikovných lidí. Nebo je Pavel Kolář velkou výjimkou? Výjimkou asi ne, ale rozhodně jde o výjimečného odborníka. I největší skeptik a cynik musí po přečtení tohoto knižního rozhovoru s obdivem smeknout.
I když ho vidíme sedět při daviscupovém utkání v českém týmu, na rozdíl od ostatních zachovává vždy klid a poker face. Rozvaha je jednou z podstatných složek lékařského přístupu Pavla Koláře – i proto, že si uvědomuje, že takové chování pacient očekává a uklidní ho: „U paní Mojžíšové, Vojty i Lewita mě zaráželo, že občas byli na pacienty velmi nepříjemní, až agresivní. Dokázali je dokonce šíleně seřvat, až jsem se kolikrát styděl. Zpětně se jim už někdy nedivím. Bylo to proto, že z nich často těžko dostávali validní informace. Ty velké okliky a zavádějící způsob líčení potíží občas iritují i mě, protože se potřebuji dostat racionálně a efektivně k podstatě. Tu a tam taky nadskočím, což s věkem bude jen horší, možná se pacienti ještě dočkají toho, že na ně budu zvyšovat hlas. Je to tím, že za život vyslechnete tisíce anamnéz a příběhů, takže je vám už po prvních dvou třech větách jasné, jak to bude dál. Dobrému ekonomovi přece taky stačí pár základních čísel, aby vytušil, zda se jedná o rozumný projekt. Na druhou stranu to absolutně chápu: pacienty i jejich příbuzné zdravotní problém stresuje, a proto se snažím být trpělivý.“
Labyrint pohybu je mimo jiné velmi přínosný a zároveň důvěryhodný díky tomu, že Pavel Kolář zmiňuje opravdu spoustu konkrétních případů, třeba o tom, jak podstatnou roli hraje pacientova psychika.
Anotace:
„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví.
V knižním rozhovoru s novinářkou Renatou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek, a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha »užívat si«… Odhaluje překvapivé souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům, často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?
Odpovědná redaktorka Radka Fialová
272 stran
Cena: 298,- Kč
O autorech:
Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. se narodil v roce 1963 a vystudoval obor Tělesná výchova a rehabilitace na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci v roce 1987 nastoupil na Kliniku rehabilitace Fakulty dětského lékařství v Motole, přejmenovanou později na Kliniku rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK, kterou od roku 1999 jako přednosta vede. Založil zde bakalářské a magisterské studium oboru fyzioterapie, od roku 2008 působí ve funkci proděkana. V roce 2012 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy.
Zabývá se především pohybovou patologií dětí. Je autorem diagnostického a terapeutického konceptu Dynamická neuromuskulární stabilizace (DNS), vycházejícího z vývojové kineziologie, který uplatňuje i ve svých dvou Centrech pohybové medicíny. Přednáší o něm také na univerzitách a v kurzech doma i po celém světě.
Kromě toho se věnuje sportovní medicíně: má zásluhu na diagnostice i léčbě řady špičkových sportovců a týmů. Spolupracuje s několika nadacemi a charitativními organizacemi. Od roku 1998 je stálým členem prezidentských lékařských konzilií. V roce 2003 mu Václav Havel udělil osobní medaili prezidenta republiky Za zásluhy o stát za pedagogickou a vědeckou činnost, v roce 2007 obdržel od Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy. S manželkou Michaelou má tři děti, Kamilu (25), Jana (21) a Jakuba (14).
PhDr. Renata Červenková se narodila v roce 1950 a pracovala jako novinářka v týdeníku Mladý svět, deníku Mladá fronta Dnes, v časopisech Marianne a Reader’s Digest. Jako publicistka se věnuje zejména oblasti medicíny. Je autorkou pacientských knížek Celiakie a Crohnova nemoc a ulcerózní kolitida a čtenářsky velmi úspěšného knižního rozhovoru s psychiatrem Radkinem Honzákem Všichni žijem’ v blázinci. Z angličtiny přeložila knihu oxfordského profesora psychologie Kevina Duttona Moudrost psychopatů a knihu Andyho McNaba a Kevina Duttona Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu. Snaží se držet zásady, že papír nesnese všechno.
Ukázka:
Rehabilitace přichází na řadu tehdy, když v našem těle něco pohybově nefunguje tak, jak má, když se něco odchýlí od ideálu, a je jedno, jestli je nám teprve pár měsíců nebo osmdesát let. Jak se ale náš pohyb vyvíjí v ideálním případě? Co všechno se v nás musí stát, abychom mohli udělat první – a správný – krok do života? A v čem se vlastně lišíme od ostatních savců, pane profesore?
My, lidé, se oproti zvířatům rodíme se značně nezralým mozkem. Takové hříbě, slůně nebo štěně začne už chvilku po narození běhat a jeho motorické funkce jsou tak zralé záhy. U člověka ovšem probíhá vývoj několik let. Trvá nám přes rok, než vůbec začneme chodit, a na to, abychom mohli psát, dobře mluvit a používat jemnou motoriku, musíme čekat zhruba dalších pět let. Náš mozek musí zkrátka uzrát.
Obalují se nervové dráhy, vytvářejí se nové spoje mezi nervovými buňkami, začínají přibývat další a další chemické látky, které mezi nimi přenášejí vzruchy.
Všechny tyto mozkové procesy i některé další se odrážejí v takzvaných posturálních funkcích, tedy v držení těla a v jeho pohybu v gravitačním prostoru. Lze to vyjádřit i opačně: vývoj držení těla a pohybových funkcí je určitým zrcadlem vývoje mozku. Dítě tak v přesně stanoveném stupni vývoje, tedy při určité zralosti mozku, začne zvedat hlavičku, sahat po hračce, stavět se na všechny čtyři, sedět, vstávat… Není to tak, že by se jednoho rána probudilo a řeklo si: dneska je mi pět měsíců, to už musím po hračce sáhnout samo. K onomu konkrétnímu pohybu ho přivede mozek až ve chvíli, kdy se do příslušného stadia dovyvine.
Pro nás je důležité, že z těchto motorických projevů můžeme velmi přesně odečítat, zda se mozek vyvíjí správně nebo chybně. Tento způsob vyšetření nám o něm v úvodu života prozradí mnohem víc než magnetická rezonance, elektrofyziologická vyšetření či další moderní metody. Naše oko a hmat, které při screeningu analyzují motorický projev dítěte, čímž vlastně posuzují vývoj mozku, prostě zatím nahradit nelze.
Je tohle ten důvod, proč rodiče nemají mrňata nutit k tomu, aby se už posadila nebo chodila?
Určitě. Pokud dítě posazujete nebo stavíte dřív, než je toho schopné samo, má to důsledky na vývoj kostry – negativně to ovlivňuje vývoj křivky páteře, kyčelních kloubů a tak dále. K tomuto pohybu totiž dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou posturu neboli ještě není schopné držet tělo v oné poloze správně. Je to zkrátka nezralá funkce na nezralé anatomii. Proto jsem odpůrcem používání všelijakých chodítek a hopsadel v době, kdy dítě ještě samo nechodí: tím mu vlastně vytváříme falešnou funkci. Nejdůležitější je spontánní vývoj, a tak je lepší, když dítě udělá ten či onen pokrok později, ale v kvalitním pohybovém vzorci.
Jinak než zvířata se nejspíš pohybujeme i proto, že máme jinou kostru, ne?
V tom je další obrovský rozdíl. Zvířecí mládě je sice také malé, ale dál už jenom roste, kdežto člověk kromě růstu ještě tvaruje svůj skelet. Žádná z našich kostí nemá po narození ani co do velikosti, ani co do tvaru konečnou podobu. Vyvíjí se také jejich geometrie – zaúhlení, zakřivení. Vezměme si třeba kost stehenní: během jejího několikaletého vývoje se utváří úhel mezi krčkem a dlouhou částí, formuje se její torze, výběžky. Podobně se zakřivuje páteř a tvaruje nožní klenba, hrudník… Podstatné při tom je, že tvarování nezávisí pouze na samotné kosti. Významný vliv má motorická funkce, především ta posturální, která se rozvíjí právě během vývoje našeho mozku. Jeho vývoj je tedy přes posturální funkce propojen s vývojem naší anatomie. Představuje to onen zcela zásadní princip: funkce se podílí na tvorbě orgánu neboli mozek a svaly tvarují naše kosti.
Jestliže funkce orgán formuje, může ho i deformovat?
Jistě, popíšu vám to třeba na příkladu pohybu jazyka. Každý kojenec jím zhruba do čtyř měsíců pohybuje pouze dopředu a dozadu. Až poté se přidá pohyb do stran, což se časově potkává s vývojem úchopu horní končetiny – kam dítě sahá, tam otáčí i oči a jazyk. U dítěte s poškozeným mozkem ovšem tato funkce zaostává: předozadní pohyby jazyka přetrvávají a ty do stran jsou omezené. Následkem toho se chybně tvaruje měkké patro a vzniká takzvané gotické patro, vyklenuté natolik, že to ztěžuje zpracovávání potravy v ústech, ale i vývoj řeči, komunikace, učení. Tím, že je porušen formativní, tvořivý vliv funkce, se u dětí s chybným pohybovým vývojem často objevují deformity kostí a kloubů, například špatně tvarované až vykloubené kyčle, poruchy v kloubech nohy, kolen a další charakteristické změny v tvaru kostí. V určité fázi vývoje je dokonce nutné tyto deformity operovat. Většinou se operačně ovlivňují právě svaly, to aby se změnilo působení sil na vývoj kostí a kloubů. V tomto směru má také velký význam rehabilitace a protetika – s jejich pomocí ovlivňujeme strukturu kostí a kloubů právě přes ovlivnění funkce.
Lze vůbec přírodě v raném vývoji dítěte nějak pomoct?
Ano, nejlépe tím, že dítěti poskytneme prostor a dostatečné emocionální podněty. Celý jeho posturální a lokomoční vývoj, tedy přemístění z jedné polohy do druhé, se totiž odvíjí od zrakoé orientace a je vždy spojen s emocí. Motivační snahou dítěte je přiblížit se k objektu zájmu. Pokud k němu přijde maminka, snaží se zachytit ji očima a pokaždé při tom automaticky změní držení těla neboli posturu: opře se o předloktí a zvedne hlavičku. Tím se spouští programová matrice vertikalizačních a základních pohybových vzorců. Dítě se prostě chce za tím, co ho zajímá, dostat, proto je třeba, aby takových podnětů mělo dostatek – a hlavně v tom by měla spočívat naše pomoc. Potom se většinou bude vertikalizovat spontánně a správně. A pokud ne, potřebuje rehabilitaci.
Až se konečně samo postaví a zakrátko i rozběhne, přestane už jeho klouby formovat funkce?
Tvořivý vliv funkce na naši anatomii trvá po celou dobu růstu, protože síly působící na kostru se promítají do růstových chrupavek. Jakmile dojde k nadměrnému nebo chybnému zatížení, ovlivní to i kosterní vývoj. Podívejte se třeba na fotbalisty, kteří intenzivně kopou už odmala, jak se jim tvarují nohy do O. U mladých tenistů nebo hokejistů zase často vidím, jak se jim nadměrnou zátěží nevhodně vyvíjejí kyčle, kolena, páteř. Všechny sporty se zkrátka otiskují do naší postury po svém. Když jdete po olympijské vesnici, tak už ze způsobu chůze a tvaru těla sportovců poznáte, kdo jaký sport dělá. Stejné je to ale u každé jiné činnosti, kterou děláme dlouhodobě – také u muzikantů mnohdy z postury poznáte, na jaký hudební nástroj hrají.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
