Málokdy se objeví tak dojemný a historicky věrný román, v němž každé slovo drásá duši, jako je Vlak naděje od Christiny Baker Klineové. Autorka se ve svém románu vrací k jedné zapomenuté kapitole amerických dějin, k neblaze proslulým vlakům, které jako obrovský společenský experiment, převážely sirotky do nových domovů. Krásný, hluboký a zároveň velmi smutný příběh dvou žen, jež dělí více než 70 let, vychází ze skutečných událostí.
„Román Vlak naděje přináší poutavý příběh dvou zdánlivě velmi odlišných žen, které postupem času nacházejí ve svých životních osudech mnoho paralel. Z jejich netradičního přátelství vyrůstá příběh o bolesti a životních situacích, na něž člověk mnohdy není připraven, ale musí se s nimi vypořádat,“ říká překladatelka Kateřina Kovářová.
V jednom z posledních vlaků naděje, které od poloviny 19. století v Americe odvážely sirotky z přelidněného New Yorku k náhradním rodinám na Středozápadě, sedí i devítiletá Niamh. Píše se rok 1929 a Niamh přišla po velkém požáru o rodinu i o nuzný příbytek, ve kterém žili. Díky organizaci Pomoc dětem se dostane do vlaku naděje a cestuje k pěstounské rodině vstříc nejisté budoucnosti. Co ji v ní čeká? Podobná otázka zní v hlavě i sedmnáctileté Molly v roce 2011, která náhle osiřela. Protnou se osudy těchto dvou žen?
Takzvané vlaky naděje (orphan trains) odvážely v letech 1854–1929 sirotky a opuštěné děti z přeplněných měst na východním pobřeží USA do náhradních rodin ve vnitrozemí. Celkový počet dětských pasažérů, kteří ve vlacích naděje cestovali, přesáhl 200 tisíc. Malí cestující dopředu často vůbec netušili, kam je vlaky vezou. Soupravy stavěly ve městech na Středozápadě, kde si mezi dětmi místní obyvatelé vybírali bezmála jako na dobytčích trzích. Některým dětem se v nových rodinách dostalo vřelého přijetí, jiné však čekalo drsné zacházení, bití a ponižování. Děti si pěstouni vybírali spíš jako pomocníky do domácnosti a pomocnou sílu k těžké práci na poli, než aby jim poskytli láskyplný domov.
Krátká historie skutečných vlaků naděje
Takzvané vlaky naděje (orphan trains) odvážely v letech 1854–1929 sirotky a opuštěné děti z přeplněných měst na východním pobřeží USA do náhradních rodin ve vnitrozemí. Až do třicátých let dvacátého století v Americe v podstatě neexistoval žádný systém státní sociální péče. Křesťanská dobročinná organizace Pomoc dětem (The Children´s Aid Society) proto přišla s programem »adopcí«, který měl opuštěným dětem dát šanci na život; a především zabránit tomu, aby na ulicích měst zemřely hlady anebo propadly zločinu. Zakladatel programu Charles Loring Brace vycházel z přesvědčení, že slušnou budoucnost dětem zajistí tvrdá práce, vzdělání a přísná, přitom však soucitná výchova. Součástí každého ujednání o adopci bylo, že dítě musí chodit do školy. Realita však byla často jiná a mnohé rodiny si děti pořizovaly spíš jako neplacenou pracovní sílu.
Celkový počet dětských pasažérů, kteří ve vlacích naděje cestovali, přesáhl dvě stě tisíc. A jejich různorodé osudy vypovídají mnohé o podobě tehdejší americké společnosti. Většina z těchto dětí si již předtím prošla traumatickými zážitky a malí cestující dopředu často vůbec netušili, kam je vlaky vezou. Soupravy stavěly na nádražích ve městech na Středozápadě, kde si mezi dětmi místní obyvatelé vybírali bezmála jako na dobytčích trzích: prohlíželi si jejich zuby, oči a celkovou tělesnou konstituci, aby zjistili, zda obstojí při práci na polích; nebo přezkušovali jejich inteligenci a zkoumali, zda mají dost mírnou povahu, pokud hledali někoho na výpomoc v domácnosti. Nejvíc »na odbyt« šla nemluvňata a zdraví silní chlapci, starší dívky zůstávaly zpravidla poslední. Po krátké zkušební době byly děti umístěny do náhradních rodin nastálo. Děti, které si nikdo nevybral, nasedaly zpátky do vlaku a putovaly k dalšímu městu, kde se nabízely v dalších přehlídkách.
Některým dětem se v nových rodinách a komunitách dostalo vřelého přijetí, jiné však čekalo drsné, ba kruté zacházení, bití a ponižování, anebo přinejmenším nezájem. Značná část osiřelých a opuštěných dětí pocházela z prvních generací imigrantů z Itálie, Polska a Irska, a tyto děti neměly v Americe žádné rodinné zázemí. V novém prostředí, jemuž se musely plně podřídit a přizpůsobit, ztrácely dřívější kulturní identitu. I sourozenci bývali od sebe běžně odloučeni a jejich další vzájemný kontakt nebyl nijak podporován. Městské děti byly nuceny k těžké práci na poli, na niž nebyly nijak duševně ani fyzicky připravené. Jako děti přistěhovalců z různých částí světa trpěly posměchem kvůli divnému přízvuku, některé anglicky dokonce neuměly skoro vůbec. Jejich setrvání v nové rodině velmi často zabránila řevnivost a žárlivost ze strany jiných členů nové domácnosti, a tak sirotci putovali z jedné rodiny do druhé v naději, že si je snad konečně někdo nechá. V cizím prostředí často trpěli pocitem vykořeněnosti, vyřazenosti, a od rodin v mnoha případech raději utekli. Organizace Pomoc dětem sice usilovala o to udržet si o dětech a jejich situaci v nových rodinách přehled, ale sporadické záznamy a velké vzdálenosti mezi městy, kde měla své zástupce, dohled značně ztěžovaly.
Velká řada pasažérů z vlaků naděje tuto kapitolu svého života na dlouho či navěky pohřbila. Povětšinou vůbec netušili, že byli součástí obrovského společenského experimentu, který trval přes sedmdesát let a že stejnou zkušenost jako oni, má spousta jiných lidí; mysleli si, že jejich vlak byl nejspíš jediný. Ale časy se změnily, a posléze se někteří z nich (anebo jejich potomci) přece jen začali pídit po záznamech, které jim do té doby byly nepřístupné. Začali se dozvídat jeden o druhém a pořádat vzájemná setkání, kde si mohli o svých zážitcích povídat s lidmi, kteří jim rozuměli. A dozvědět se i něco o svém původu, získat zpět část ztracené minulosti.
Foto: Nakladatelství Plus
