Pokud ještě nemáte s blížícími se Vánocemi dárky pro své blízké, inspirujte se našimi knižními tipy…
David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym, P.B.CH.
LUCIE – Fotografity
Tato unikátní fotokniha o kapele Lucie přináší čtenářům řadu jedinečných snímků kapely, z nichž mnohé z nich se ještě nikdy nedostaly na veřejnost – a na internetu je zaručeně nenaleznete! Fanoušci mají možnost nahlédnout do zákulisí koncertů i nahrávacích studií, seznámí se s počátky kapely a připomenou si její slavné koncerty.
Z bezmála 10 000 fotografií pořídili členové kapely výběr téměř 800 snímků, které doprovázejí výstižné komentáře od samotných členů kapely. K jednotlivým oddílům knihy napsal úvody hudební publicista a kamarád kapely Honza Dědek.
Kniha potěší všechny příznivce populární hudby.
Ukázka z knihy:
Ta kniha mohla vyjít už dávno — materiálu by bylo na tři. Ale i když se říká, že fotka dokáže zastavit čas, dokonale tenhle trik zvládla až současná epidemie; v karanténě ho bylo najednou nezvykle dost. Členy kapely Lucie nevyjímaje. A tak sfoukli prach z archivních fotografií a začali vybírat. A vzpomínat.
O téhle skupině bylo řečeno vše, traduje se. S tím by donedávna souhlasili všichni čtyři muzikanti. Leč paměť je selektivní — leccos vytěsní, člověk zapomene. Zdánlivě navždy, ale často stačí jediný obrázek, aby si člověk vybavil hned celou řadu nikdy nevyřčených vzpomínek, zážitků, událostí! A v tomhle případě těch snímků bylo na deset tisíc — spousta z nich černobílých, ještě na fotografickém papíře, některé tak staré, že postavy na nich zachycené už poznají jen samy sebe. Stejně hluboko na dně archivu ležely také momentky z prvního pózování — amatérská hudební skupina zachycená amatérským fotografem.
A pak to začalo — první sláva, zájem médií, rozhovory a fotografování… Ta holka má dnes fotek jak modelka — momentky ze studia, z natáčení klipů i ze zákulisí, stejně jako inscenované snímky na obálky časopisů a desek. Příprava některých z nich trvala hodiny, jiné vznikly v mžiku, často o tom hudebníci ani nevěděli. Řada z nich je publikována premiérově — vůbec poprvé tak lze nahlédnout do zákulisí koncertů, nahrávacích studií i kapelové zkušebny.
Výsledkem je tahle obrazová publikace — pravděpodobně nejkomplexnější pohled na kapelu Lucie, zachycenou konečně ze všech myslitelných úhlů. Nadarmo se totiž neříká, že fotografie na rozdíl od lidí nelže. Aspoň většinou…
(z předmluvy Honzy Dědka Lucie v obrazech času)
AŤ UŽ SKUPINOU LUCIE PROŠEL KDOKOLIV, KLASICKÁ SESTAVA JE JEN JEDNA — P.B.CH., MICHAL DVOŘÁK, DAVID KOLLER A ROBERT KODYM.
„Jasně si vzpomínám na situaci, kdy jsem stál ve frontě na poště a usilovně přemýšlel, co bychom mohli s Lucií dělat. Bylo to krátce poté, co se objevila pandemie, která ochromila celou kulturní scénu, koncerty nevyjímaje. Ještě z té pošty jsem obeslal kluky z kapely s dotazem, co kdybychom oprášili náš dlouho plánovaný a pro nedostatek času stále odkládaný projekt fotoknihy. A tak se, zásluhou všech zúčastněných, stalo.
Já osobně jsem z výsledku nadšen. Když si Fotografity prohlížím, dochází mi, kolik toho tahle kapela »dokázala« a jsem rád, že si stále umí ze sebe dělat »prdel« ?
P.B.CH
„Díky knize Fotografity jsem si znovu uvědomil, kolik krásných a nenahraditelných okamžiků jsem s kapelou prožil. O to víc jsem vděčný, že si můžu svůj pubertální sen žít a plnit dál.“
Michal Dvořák
„Většinu těch focení jsem si už nepamatoval, ale tolik veselých vzpomínek jsem nečekal.“
David Koller
David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym, P.B.CH.: LUCIE – FOTOGRAFITY, předmluvu a průvodní texty napsal Honza Dědek, vydává nakladatelství Universum, 524 stran, cena 1399 Kč
Populární satirická relace z internetové televize tentokrát knižně
Branky, body, kokoti
Tereza Dočkalová * Brigita Zemen * Markéta Grosmanová Radka Wallerová * Irena Sládečková * Petr Cífka
Všech padesát osm dílů formátu tzv. feminist news – a tedy padesát osm fejetonů – a k tomu spousta aktualizačních poznámek a bonusů v čele s vyčerpávajícím rozhovorem o tom, co trápí ženské duše dneška. Témata, jež vás štvou, ale báli jste se o nich mluvit nahlas, a šovinismus jako sprosté slovo, které je nutné neustále obnažovat a jeho příklady potírat.
V knize vás potěší moderátorka s pořádně prořízlou pusou Tereza Dočkalová, flegmatický režisér a producent Petr Cífka a tým nabroušených scénáristek Brigita Zemen, Markéta Grosmanová, Radka Wallerová a Irena Sládečková, které už nechtějí dál mlčet – nebo se vobkreslovat.
Autorem dokumentárních fotografií, které doprovázejí text, je Lukáš Grössl.
Ukázky z knihy:
Ženy nad osmdesát kilo by neměly mít sex. Protože se na ně nedá dívat, smrdí a stejně ani nemůžou mít orgazmus. S noblesou sobě vlastní tohle píše server eXtra.cz. Osmdesát má přitom dvojnásobná olympijská vítězka Bára Špotáková. Ta si, chudák, vážně v tvém světě nevrzne? A americká sjezdařka Lindsey Vonn je taky na hraně. Ještě pár kilo navíc a chlapi před ní začnou utíkat, protože by je zalehla? Ale ono je to stejně jedno, osmdesát, nebo dvě stě. Chápeme, že „svoboda projevu“ a „humor“. Ale hlášky typu „Máš brejle, si tlustej, a proto umřeš sám a opuštěnej“ byly trapný a blbý už ve třetí třídě.
* * *
Přibývá nám třicetiletých mužů, kteří nechtějí opouštět své rodiče. V Česku jich v mama hotelu bydlí asi tak pětina. Podle sexuologa Jaroslava Zvěřiny jsou jedním z důvodů – no jasně! – feministky. Ty můžou koneckonců i za hurikán Irma, hladomor v Súdánu a konec tyčinek do uší v EU! Holky si furt vymejšlej nějaký nesmysly, jako že by to chtěly doma jinak. A jak je vidět, neleží to v žaludku jen Zvěřině. A tak kluci radši zůstávají tam, kde pořád existuje to kouzelné místečko, kam se hodí špinavé ponožky, a považte, ony zmizí a za tři dny se záhadně objeví čisté ve skříni! Přeci takovej klučina nepůjde do světa, kde by mu nějaká zlá ženská řekla, že stejně jako Ježíška, i tohle dělá máma. Pokud už chceme za tohle vinit ženy, tak spíš ty, které stále svým dospělým synům uklízejí dětský pokojík! A to radši ani nechci vědět, jak tento sexuolog radí lidem s jejich problémy. Máte malý penis? Můžou za to feministky!
* * *
Držitelka řady filmových ocenění Scarlett Johansson odmítla hrát transgender muže. Původně sice chtěla, ale část veřejnosti zastává názor, že tuto roli dobře zahraje zase jen transgender osoba. Nejseš přešitá, nemáš nárok! Takže příště budou na casting na roli Ježíše zváni jen ti, kteří třetího dne vstali z hrobu? A který z herců kvůli roli Oidipa přizná, že je otcovrah a prznič vlastní matky? Na druhou stranu by to celé mohlo řešit například problém, kde zaměstnat ty, kteří si odpykali trest za vraždu – severská krimi frčí!
Z doslovu Apoleny Rychlíkové (VŠEM PRASÁKŮM NATRUC: ROZKOPNOUT HNIJÍCÍ DVEŘE ČESKÉHO PATRIARCHÁTU)
O feministkách a feministech se často říká, že nemají smysl pro humor. Není třeba tu zabředávat do otravných diskuzí, kdo a jak takovou věc, jako je zrovna smysl pro humor, definuje. Ti, kdo se s oblibou smějí feministickému hnutí, že nemá nadhled, považují za vtipné fórky o kozách, prdelích, ženách řidičkách, blondýnách nebo taky klidně o znásilnění. Je to jejich volba a nikdo jim ji nebere. Ale představa, že existuje univerzální povinnost smát se všem uslintaným fórům a ten, kdo to nedělá, kazí partu, je sama o sobě toxická. Fuck off. I humor občas potřebuje emancipaci od patriarchátu. A to Branky, body, kokoti začaly dělat.
Když se na stránkách Blesku pro ženy objevil první díl relace, vzbudilo to nečekané pozdvižení. Najednou začalo být jasné, že na tohle jsme možná všichni a všechny čekali. Fakt, že formát vymyslel Petr Cífka, který sám sebe nepovažuje za feministu, nic neznamená – důležité je to všechno okolo. V rozhovoru, který jsem s Petrem Cífkou a Brigitou Zemen vedla krátce po zveřejnění prvního dílu Branek, bodů, kokotů, Petr (možná trochu zbytečně paternalisticky) říká: „Dámy v Blesku pro ženy feministickou problematikou hrozně žijí a píšou o tom články, se kterými není těžké souznět. A už vůbec není těžké jim fandit, když nechtějí být zelené vdovy a pasivně dřepět doma nebo lítat kolem plotny, hádat se o to, že alimenty by měly být vyšší než dva tisíce, nebo poslouchat nějakého idiota, který řekne do novin, že když mají single mámy těžký život, můžou si za to samy, protože si vybraly špatného otce svých dětí. Takže jsem jim navrhl tenhle formát s tím, že by je mohl bavit a mohly by v něm artikulovat svoje postoje, a ony se pro něj nadchly a začaly ho tvořit takříkajíc od srdíčka.“
Tereza Dočkalová, Brigita Zemen, Markéta Grosmanová, Radka Wallerová, Irena Sládečková, Petr Cífka: Branky, body, kokoti, vydalo nakladatelství Listen, 288 stran, cena 399 Kč
Výpravná kniha o naší pěvecké legendě
Miroslav Graclík
Hana Hegerová – Královka šansonu
Hana Hegerová nebyla jen zpěvačkou, ale uměla básnickým textům vdechnout život jako málokterý interpret. Slova, která jdou mnohdy až na dřeň života, uměla dokonale prožít a prožitek přenést na posluchače. Byl to její dar vycházející nejenom z genetické výbavy, ale především z životních zkušeností. V podání šestnáctileté zpěvačky by takové písně nemohly mít sílu a obsahu bychom nevěřili.
Život Hany Hegerové byl pohnutý. Narodila se sice do bohaté rodiny bankovního ředitele, v dětství tedy žádnou bídou netrpěla. Tím, že byla jedináčkem, však pociťovala samotu, proto se věnovala různým koníčkům, především baletu, kterého ale musela kvůli nemoci zanechat, a učila se jazyky. Časem se rozhodla stát herečkou. Absolvovala herecký kurz při konzervatoři a vcelku brzy se jí narodilo dítě. Pro zhoršenou životní (rodiče se rozvedli) i politickou situaci si však už nežila po materiální stránce jako v bavlnce. Byla odkázána na sebe a na svůj příjem z divadla, který byl u začínající herečky velmi nízký.
Osud tomu tak chtěl, že nevnímáme Hanu Hegerovou jako herečku, ale jako zpěvačku-šansoniérku. Zahrála si sice v několika filmech, ale ne každý by si je dnes vybavil. Její jméno se pojí také s divadelními prkny (Semafor, Rokoko). Ovšem jako zpěvačka má u nás i v cizině velké jméno. Francouzi mají Edith Piaf, my máme Hanu Hegerovou.
Druhé, rozšířené vydání knihy Miroslava Graclíka se snaží představit život a kariéru této významné zpěvačky a osobnosti československé kultury v biografii, která je prokládána množstvím fotografií, citátů a rozhovorů. Obsahuje také kompletní diskografii a filmografii.
Miroslav Graclík: Hana Hegerová – Královka šansonu, vydalo nakladatelství MV knihy, 424 stran, cena: 499 Kč
Více infa a objednávka se slevou:
http://www.knihydobrovsky.cz/kniha/hana-hegerova-kralovna-sansonu-345674734
Prozaický debut irské básnířky se stal irskou Knihou roku 2020
Doireann Ní Ghríofa – Přízrak v hrdle
Prozaický debut významné irské básnířky splétá příběhy dvou žen, žijících ve stejné krajině v různých dobách. V 18. století najde šlechtična tělo svého zavražděného manžela, v zoufalství loká z dlaní jeho krev a složí neobyčejnou báseň.
Dnešní mladá matka v té básni nachází ozvěny vlastního života a zcela propadne touze dopátrat se pravdy o záhadném osudu její autorky. Fascinující a nadčasový příběh o tom, jak je možné najít svůj hlas tím, že osvobodíte hlas toho druhého.
Ukázka z knihy:
Když jsme se setkaly poprvé, byla jsem dítě a ona byla mrtvá už po staletí.
Podívejte se, je mi jedenáct: děvče, které nevyniká v počtech ani ve sportu, má zálibu v civění z oken a jeho jediný skutečný talent spočívá v bloudění duchem. Učitelka vyštěkne mé jméno a já se s leknutím vrátím do třidy v chatrném přístavku. Její hlas maluje slunný den v roce 1773 a v něm anglické vojáky přikrčené u cesty k útoku ze zálohy. Přidám si k tomu vodu z příkopu a promáčím jim kolena. Jejich muškety míří na mladého muže, který teď padá ze sedla, pomalu, jako ve zpomaleném záběru. Přijíždí žena na koni, poklekne nad ním a její hlas se zvedá v prastaré kombinaci dechu a slabik, které učitelka říká „caoineadh“, kvílení nebo nářek nad mrtvým. Ozvěna jejího hlasu je tak silná, že dolehne do dálky až k tmavovlasému děvčátku s okousanými nehty. Ke mně.
Ve třídě nám učitelka předloží obrázek té ženy, kde ji vidíme stát samotnou, rozevlátou v příhodném větříku jako růžolící venkovanku. Tohle je Eibhlín Dubh Ní Chonaill, říká nám, jedna z posledních šlechtičen starého irského řádu. Její příběh mi připadá smutný, to ano, ale taky trochu nezáživný. Učební látka. Nuda. Pohledem už jsem odlétla někam s hejnem vran a do hlavy se mi zase vrací písnička, kterou nejvíc nesnáším, „and you give yourself away…“ Ať dělám, co dělám, ta slova mi nechtějí dát pokoj.
* * *
Než si ji najdu znovu, tak si na naše první setkání už sotva vzpomínám.
V letech dospívání se tou básní romanticky poblázním, omdlívám nad příběhem tragické lásky, obsaženém v jejích verších. Když Eibhlín Dubh líčí, jak se na první pohled zamilovala do cizího člověka a utekla s ním, opustila svou rodinu, aby si ho vzala, zbožňuju ji za to, tak jako každá dospívající dívka miluje představu, že někam uteče navždy. Když pak najde svého milence zavražděného a loká jeho krev z dlaní, kreslím si po okrajích textu srdíčka protknutá šípem. Ačkoliv to ještě tak docela nechápu, tak pokaždé, když se vrátím k představě té klečící ženy, která pije krev z milencova těla, něco ve mně poskočí, něco, co mi připomene ten vnitřní záblesk, jaký cítím, když chlapec přitiskne své mladistvé boky na moje a svoje rty na mé hrdlo.
Domácí úkol se mi vrátí s velkým červeným škrtem, a co horšího, učitelka mi připsala výtku: Nenechávej se unést fantazií!
Z doslovu Hledání ztraceného hlasu Alice Hyrmanové McElveen:
Doireann Ní Ghriofa je básnířka tělem i duši. Zkušená, vydávaná (zatím šest básnických sbírek), mnohokrát oceněná, oblíbená. Navíc bilingvní, což v dnešním Irsku vůbec není běžné, píše v irštině i v angličtině a vlastni básně také překládá.
Její poezie je komorní a úsporná, zpěvná a zároveň silná, plnokrevná. Je také přirozeně a suverénně ženská, často se v ní vracejí témata mateřství, rodiny a domácího života. Ženské tělo – rytmus jeho cyklů, schopnost zakoušet touhu a slast, jeho proměny v těhotenství a životodárná sila, jeho bezmezná schopnost sebeobětovaní ve prospěch nového života, blízkost kojící matky a dítěte – to všechno je pro Doireann zdrojem inspirace a obdivu. Vidí srdcem, analyzuje kultivovaným intelektem a vede ji silný morální kompas. Vyrostla na kouzelném venkově západního Irska a uchovává si velmi blízký vztah k přírodě. Poutá ji historie, silně vnímá návaznost na minulost; najdeme i řadu básní věnovaných Eibhlín Dubh. Všechna tato témata se tak či onak objevuji i v její první próze.
O autorce:
Doireann Ní Ghríofa (1981) je významná irská básnířka a esejistka. Debutovala roku 2011 a je autorkou šesti básnických sbírek. V roce 2020 vydala svou první prózu Přízrak v hrdle (A Ghost in the Throat). Kniha byla mimořádně dobře přijata jak čtenáři, tak kritikou, byla nominována na několik literárních cen a získala James Tait Black Award, nejstarší britskou literární cenu udílenou od roku 1919. Román Přízrak v hrdle se také stal irskou Knihou roku 2020.
Doireann Ní Ghríofa: Přízrak v hrdle, přeložila a doslov napsala Alice Hyrmanová McElveen, vydalo nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna (svazek 257), 280 stran, cena 359 Kč
Prequel k úspěšné sérii kriminálních Případů Kim Stoneové
Angela Marsonsová – První krev
Zajímá vás, jak započala jedna z nejúspěšnějších britských detektivních sérií současnosti…? Je těsně před Vánoci roku 2014 a inspektorka Kim Stoneová stojí před halesowenskou policejní stanicí. Svou konfliktní, nespolečenskou povahou už proslula po celém westmidlandském hrabství a tohle je možná její poslední šance.
Má se setkat se svými novými podřízenými, seržanty Bryantem a Dawsonem a konstáblem Stacey Woodovou. Ani jeden z nich v ní nevzbudí mnoho důvěry. Jakmile však společně začnou vyšetřovat brutální a bizarní vraždu navenek zcela nezajímavého mladého muže, jde všechno stranou. Případ je zavádí stále hlouběji do temného světa zneužívaných dětí a jejich trýznitelů. Mrtvých každým dnem přibývá, a chce-li Kim ochránit nevinné, musí dostat ze svého nového týmu i ze sebe to nejlepší.
Ukázka z knihy:
Dawson pozoroval ženu, jak dlouze upírá oči na postavu zahalenou prostěradlem. Pak teprve na Keatse kývla. Ten jemně uchopil horní okraj látky a začal ji stahovat dolů.
Žena si prudce sáhla k hrdlu a Dawson viděl, jak se chvěje.
Jako by si uvědomila, že dává najevo emoce, spustila ruku zas k tělu. Dawson se přistihl, že tají dech a modlí se, aby Keats neukázal nic pod úrovní brady.
Neukázal.
Lise Bywaterové vhrkly slzy do očí, což Dawsonovi otázku identity zodpovědělo, ale potřeboval to slovně.
„Paní Bywaterová, je to váš bratr Luke Fenton?“
Přikývla.
„Paní Bywaterová, musíte…“
„Ano, je to on,“ řekla a slzy se jí začaly koulet po tvářích.
„Dobře, děkuju vám, víc už od vás nebudeme…“
„Jen ještě chvilku,“ zarazila ho hlasem plným emocí.
Dawson poodstoupil. Někteří příbuzní si chtějí rysy milovaného člověka vtisknout do paměti, byť jsou bez života.
Jiní se zase chtějí mlčky naposledy rozloučit.
Lisa Bywaterová zvedla pravou ruku a praštila bratra pěstí přímo do obličeje.
O autorce:
Angela Marsonsová (1968) pochází ze středoanglické průmyslové oblasti Black Country, kde dodnes žije se svou partnerkou, labradorem a upovídaným papouškem.
Kariéru spisovatelky zahájila společenskými romány My Name Is (2013) a The Middle Child (2014), poté se začala věnovat kriminální próze a napsala Němý křik,
první případ Kim Stoneové (2015). Ten zaznamenal fenomenální úspěch: déle než měsíc vévodil žebříčku bestsellerů britského Amazonu, periodika The Guardian a The Bookseller ho zařadila mezi deset nejlepších krimi roku a započal sérii, jež se nakonec rozrostla do (zatím) patnáctidílné řady, doplněné dodatečně tímto prequelem.
V roce 2021 si Angela znovu odskočila do jiného žánru a napsala humornou romanci If Only (připravujeme ji k českému vydání).
Více o autorce na: www.angelamarsons-books.com
Z Případů Kim Stoneové česky zatím vyšlo:
Němý křik * Ďábelské hry * Tichá modlitba * Otevřený hrob * Pokrevní pouto * Pohřbená pravda * Zlámané kosti * Skryté karty * Osudný slib * Mrtvé vzpomínky * Dětské duše
Angela Marsonsová: První krev, přeložila Jana Kunová, vydalo nakladatelství Kalibr, 336 stran, cena 399 Kč
Shoďte přebytečná kila zdravou cestou a navždy
Alexandra Rohlíková – Chci konečně zhubnout
Většina žen a taky pár mužů chce někdy v životě zhubnout. Jsou ale řešením zázračné diety, které nás donutí vynechat z jídelníčku všechno, co jedí ostatní? Diety, po kterých zase rychle přibereme všechno zpátky, mnohdy i s nechtěným váhovým »bonusem«…? Ne!
Knížka odbornice na výživu a trenérky Alexandry Rohlíkové Chci konečně zhubnout vás provede postupnými změnami v životě i v kuchyni, jež vám pomohou k větší energii, útlejšímu pasu a menší velikosti plavek v létě u vody.
Naučíte se poskládat si jídelníček, který vám bude chutnat, a přitom vám příprava jídel nezabere dlouhé hodiny ani po vás nebude chtít žádné neznámé „zaručeně jediné zdravé“ suroviny.
Zjistíte, že nemusíte cvičit do úmoru každý den, a objevíte způsoby, jak být aktivnější, i když netrénujete na maraton.
A také se dozvíte třeba to, jak se to má se všemi možnými výpočty a tabulkami, co vám říkají a kolik čeho máte jíst.
A co ke knize doplňuje sama autorka?
„Zvu vás na cestu za zdravějším tělem, se kterým se snad budete cítit spokojenější. Na cestu, která vám ukáže, jak hubnout bez nesmyslných diet, bez drahých prostředků, bez vyčerpávajícího mnohahodinového cvičení i bez předražených exotických surovin, které u vás doma nikdo jiný jíst nebude…
V této knize vás chci naučit, jak si najít čas na to, abyste se mohli hýbat dle libosti a jíst kvalitní, chutné a vhodné jídlo. Jak si takové jídlo sestavit a přitom se nevzdávat ani toho symbolického rohlíku. Jak si novou postavu, až zhubnete, udržet. A taky vám chci ukázat to, co ke zdravému životu patři i mimo kuchyň. Tak si udělejte pohodli, připravte tužku na poznámky (tady je čmárání povoleno!) a jdeme na to. Vítejte v mém světě!“
Ukázka z knihy:
Kdy cvičit?
Ideální doba na cvičeni je taková, která vám vyhovuje a kterou jste schopni dodržet. Tečka. Ano, jsou určité aktivity, pro které existuje vhodnější a méně vhodná denní doba. Ale v zásadě je to na vás, vašem programu, fungováni vašeho těla… a taky na tom, jak se umíte rozcvičit.
Vyberte si dobu, kterou zvládnete dodržet. Někdo má rád odcvičeno a hotovo, tak se do toho pustí hned po ránu, když vstane. Protože vpodvečer by se třeba nedonutil, nenašel by čas, je třeba věnovat se rodině, vařit večeři…
Někomu naopak vyhovuje si po práci zajit do fitka, aby se odreagoval. Nebo třeba na nějakou cvičební lekci.
Důležitější je najít si čas, který vyhovuje vašemu programu tak, abyste ho mohli dodržet pravidelně. Tady najdete par bodů k výhodám a nevýhodám cvičeni po ránu nebo večer.
PROČ CVIČIT RÁNO?
- máte energii
- ranní ptáčata jsou nabuzená, hned jak vyskočí z postele
- odcvičíte a máte splněno, žádné nenadálé okolnosti vás už o trénink později během dne nepřipraví
PROČ CVIČIT VEČER?
- jako sova máte víc energie
- organismus většiny lidí zvládne větší zátěž
- je to relax po pracovním dni
NA CO JE TŘEBA DÁT POZOR RÁNO?
- pořádně pijte, po noci jste dehydrovaní
- před aktivitou delší než cca 30 minut raději přijměte nějakou snadno stravitelnou energii
- důkladněji se rozcvičte, tělo potřebuje delší dobu, aby se „probudilo“
NA CO JE TŘEBA DÁT POZOR VEČER?
- soustřeďte se na techniku, po náročném pracovním dni můžete být unavenější
- nezapomeňte se po cvičení najíst, tělo potřebuje stavební látky na obnovu tkání
- zapište si cvičení do svého denního programu, abyste místo něj nezamířili jinam
O autorce:
Alexandra Rohlíková je odbornice na výživu, trenérka fitness a tanečního sportu, která se po několika letech působení v mezinárodní pacientské obezitologické organizaci specializuje na práci s individuálními klienty s obezitou. Dnes se stará o české klienty a je stálou odbornou spolupracovnicí aplikace, diskusních skupin a blogu Kalorické tabulky.
Více infa na: www.rohlikovka.cz
Alexandra Rohlíková: Chci konečně zhubnout, vydává nakladatelství Esence, 136 stran, cena 299 Kč
Unikátní zpověď Zagorové, Donutila, Gombitové a dalších hvězd
Miroslav Graclík – Trochu jiné rozhovory
Čtyři stovky stran, skoro pět set barevných fotografií a dvaadvacet osobností. Taková je nová kniha spisovatele Miroslava Graclíka nazvaná Trochu jiné rozhovory s fotografiemi Václava Nekvapila. Trochu jiné rozhovory totiž jdou až na dřeň.
Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Itálie či do Rakouska. Miroslav Graclík v nich nezná žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebecenzury odpovídají. Většinu osobností exkluzivně k rozhovorům nafotil Václav Nekvapil.
Ukázka:
Paní Pilarová, jak proběhl rozvod s Milanem Pilarem, který během vašeho manželství emigroval?
„Rozváděli jsme se na dálku. Vzali mě pas a okamžitě mě přestali pouštět ven, což byla docela škoda, protože jsem vyhrála v Helsinkách zlatou medaili na Světovém festivalu mládeže kde tehdy byla legendární kapela Billa Dixona, který mě, jak se tak říká, hodil lano. Nejprve to bylo těžké vysvětlování, že mám malé dítě a že tedy není tak jednoduché vyjet a do toho se nevrátil Pilar a už jsem nevyjela vůbec. Takto skončil sen, že budu spolupracovat s Billem Dixonem.“
Pane Donutile, když jste dostal v roce 1982 nabídku angažmá do pražského Divadla Na zábradlí, tamní herecký soubor s vašim nástupem nesouhlasil a vy jste nakonec musel zůstat v Brně. Přitom v tom divadle v té době působili i vaši spolužáci z JAMU Karel Heřmánek, Jiří Bartoška a Pavel Zedníček. Jak jste to nesl, že vás mezi sebou nechtějí?
„To je dodnes taková nevysvětlená záležitost… Osobně si myslím, že v tom malém divadle nebylo tolik rolí, kolik tam bylo herců. Asi nechtěli dál rozšiřovat konkurenci, protože si chtěli zahrát. Docela jsem tomu s odstupem času porozuměl, i když v době, kdy se to dělo, jsem tím moc nadšený nebyl.“
Paní Gombitová, jak vzpomínáte na poslední koncert s Modusem, kdy jste ještě chodila a co se stalo po něm?
„Byla jsem nachlazená, měla teplotu a dopoledne jsem volala kapelníkovi Jankovi Lehockému, že jsem nemocná, zda by šel koncert přeložit na jiný termín, že bych chtěla zůstat v Bratislavě a léčit se. Janko mi řekl, že to není možné, abych do Brna přijela. Koncert se povedl, ale v zákulisí byla ponurá atmosféra, protože pro nás všechny končila výrazná etapa našich životů a rozchod Mekyho s Jankom neprobíhal zrovna v dobrém, jak to tak v životě bývá. V noci po koncertu hustě sněžilo, neměli jsme v Brně ubytování, a proto jsme se vydali domů do Bratislavy. Jela jsem s kamarádkou Andreou, která žila v západním Německu, jejím autem. Andrea řídila, seděla jsem vedle ní, poslouchaly jsme mé nové písničky, které měly vyjít na desce, a povídaly si. Najednou se před námi na dálnici objevil velký sněhový jazyk, auto dostalo smyk, a protože okolo nové dálnice ještě nebyla svodidla, kutálely jsme se po poli. Omdlela jsem a probrala se, až když se mě Andrea snažila vyprostit z pod auta, které mě částečně zavalilo…“
Nicol Lenertová, když se vaše maminka provdala za slavného zpěváka a konferenciéra Karla Štědrého, tak si vás osvojil a dal vám své příjmení Štědrá. Karel byl velký kamarád Karla Gotta a dalších slavných zpěváků té doby, setkávala jste se s nimi?
„V té době byl jedním z nejobsazovanějších konferenciérů, zpíval, měl svůj pořad v televizi, vystupoval s těmi největšími hvězdami. Jeho velkými přáteli byli pan Vlach, Yvetta Simonová, Milan Chladil, Kamelie, Jiří Bruder, jezdili jsme pro ořechy na chalupu k Jiřímu Štědroňovi, chodil k nám Jiří Korn… A nikdy nezapomenu na telefonát Luďka Soboty, který jsem vzala a vůbec nechápala, co ten pán chce. Karel Gott byl jeho velkým kamarádem. Bydlel kousek od nás a pamatuji se na návštěvy na Bertramce. Dostala jsem od něj fotku s podpisem a věnováním Nicolce ze srdce Karel Gott. Stěhováním se ale za ta léta někam vytratila. Škoda. Mamka doprovázela Karla na jeho vystoupení, jezdili za Karlem Svobodou a Láďou Štaidlem do Jevan. Těch pár let v Praze jsem se rozhodně nenudila. Vedle školky a části první třídy jsem chodila i do přípravky baletu Národního divadla, a tak když se točil klip k písničce Karla Vágnera Holky z naší školky, kterou zpívali Hložek s Kotvaldem, stala jsem se součástí komparsu.“ (smích)
V knize naleznete rozhovory s těmito umělci:
Miroslav Donutil
Eva Pilarová
František Filip
Anna Rusticano
Radek Brzobohatý
Mája Velšicová
Petr Novotný
Libuše Šafránková
Drupi
Květa Fialová
Václav Vorlíček
Nicol Lenertová
Michal David
Jitka Větrovcová, dcera Josefa Větrovce
František Nedvěd
Goldie Ens
Antonín Hardt
Božena Böhmová
Jiří Suchý
Hana Zagorová
Felix Slováček
Marika Gombitová
Miroslav Graclík: Trochu jiné rozhovory, vydalo nakladatelství MV knihy, 400 stran, cena: 499 Kč
Více infa a objednávka se slevou:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/trochu-jine-rozhovory-374648684
Martin Poch – Poltergeist
Poltergeist je hlasitý paranormální jev, duch domu, který se projevuje nevysvětlitelnými přesuny nábytku, šramotem za zdí či samovolnými explozemi. Živí se strachem a samotou, úzkostí a izolací.
Titulní figura a nevyjádřený subjekt páté básnické sbírky Martina Pocha terorizuje nic netušící obyvatele, zanechává po sobě hmatatelné stopy, které mohou být pozůstatkem manželské hádky, živelné katastrofy i smrtelného zápasu, ale zejména vyjadřuje zapomenutou souvislost, kterou pochopíme ve chvíli, kdy se poltergeist ukáže v zrcadle.
Zřejmě nejtemnější autorova sbírka zasazuje poezii do romantizujících žánrových rámců béčkového hororu, sci-fi a sociální balady ve čtyřech navazujících oddílech věnovaných dětství, manželství, stáří a smrti.
Především je to poezie jako otázka: Jsi to ty, to za zdí? Ukaž se, půjdeme na karneval. – Ale já ještě nechci umřít!
Ukázky z knihy:
Karneval
Ve starém těle mladý duch.
Hlasy za zdí plynně hovoří orientálními jazyky. Staří manželé se snaží rozpomenout se na život v sobě. Vnouček se uspává žvatláním.
Nikdo nikoho k ničemu nenutil.
Zelená záře liány
Invaze, nálet, den trifidů.
Nasadit masky, a do krytu!
Z únikové chodby se vyvalila hlína,
jediné okno na patře vede do dvora.
Výtah se zřítil. Kam vedou ty dveře?
K domácímu násilí. Co je za tou zdí?
Exitus.
Na poslední chvíli přišla pomocná ruka.
„Chyťte se!“ zaznělo z výtahové šachty.
Zlatou svatbu zakončila zelená exploze.
„Zachovejte chladnou hlavu,“ řekla sestra,
když mi přikládala dlahu na zlomený vaz.
„Zdi jsou poctivé, máme tu poltergeista.
Vy dnes celý záříte!“
O autorovi:
Martin Poch (1984) se narodil v Ostrově nad Ohří. Absolvoval kombinované studium estetiky a komparatistiky na FF UK v Praze. Básně publikoval v časopisech A2, Tvar, v revue Analogon. Debutoval sbírkou Běhařovská lhářka (2009), po níž následovaly: Jindřich Jerusalem (2013, nominace na Cenu Jiřího Ortena), Cesta k lidem (2015) a Městys (2017).
Martin Poch: Poltergeist, obálka Nikola Janíčková (Take Take Take), vydalo nakladatelství Odeon – Edice poezie (Svazek 7), 96 stran, cena 199 Kč
O Edici poezie nakladatelství Odeon:
„Edice vznikla v září 2020 a klade si za cíl nepřímo navázat na někdejší odeonské Skvosty poezie, které vycházely v letech 2001 – 2010. Ty se ale zaměřovaly jen na výbory klasických básníků. Nová Edice poezie by chtěla dát naopak prostor současným autorům a jejich současné tvorbě,“ říká šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl.
Edici poezie řídí básnířka, literární publicistka a editorka Olga Stehlíková. Vystudovala bohemistiku a lingvistiku. Edičně připravila desítky knih současné poezie a prózy pro různá česká nakladatelství. Spolu s arbitrem Petrem Hruškou byla redaktorkou ročenky Nejlepší české básně 2014. V roce 2015 získala Magnesii Literu za poezii za sbírku Týdny.
V Edici poezie zatím vyšly tyto sbírky:
Svazek 1 – Daniel Soukup: Vnitřní Mongolsko (září 2020)
Svazek 2 – Marek Jan Vilímek: Via purgativa (říjen 2020)
Svazek 3 – Janele z Liků: Hryzla (prosinec 2020)
Svazek 4 – Miroslav Fišmeister: Líc al-Chálí (duben 2021)
Svazek 5 – Martin E. Kyšperský: Ztracení kamarádi (červen 2021)
Svazek 6 – Vít Slíva: Bóje (září 2021)
Svazek 7 – Martin Poch: Poltergeist (prosinec 2021)
Připravujeme: Svazek 8 – Radek Malý: Básně na děrné štítky (březen 2022)
Foto: EUROMEDIA GROUP, a. s., MV knihy
