Kniha jednoho z »osmi statečných« Portréty v ostnatém drátu vypráví o útrapách člověka, jenž za pět minut svobody na Rudém náměstí zaplatil roky v brežněvovských lágrech. „Jedenadvacátého srpna ráno jsem se dozvěděl, že sovětské tanky vjely do Prahy. Pocit ponížení, bezmoci, zoufalství a studu za mou vlast byl nesnesitelný,“ píše v úvodu své knihy Portréty v ostnatém drátu ruský básník, spisovatel a disident Vadim Delone, který se 25. srpna 1968 společně s přáteli vydal na Rudé náměstí v Moskvě na znamení protestu proti okupaci Československa. Za svůj čin zaplatil třemi roky v sibiřských lágrech, zdevastovaným zdravím a emigrací.
Vloni během připomínky 50. výročí největšího sovětského protestu proti okupaci Československa v srpnu 1968 zatkla ruská policie na moskevském Rudém náměstí tři lidi. Jedním z nich byl Deloneho synovec, aktivista za lidská práva Sergej Šarov-Delone, který se pokusil rozvinout transparent »Za vaši a naši svobodu«. Právě toto heslo měl na plakátu před půl stoletím jeho strýc. Svědectví z Brežněvových časů vydává v překladu renomovaných rusistů Jakuba Šedivého (próza) a Radky Rubiliny (básně) nakladatelství Prostor.
Bylo jich osm statečných, kteří se 25. srpna 1968 shromáždili před chrámem Vasila Blaženého na Rudém náměstí. S sebou měli československou vlaječku a transparenty s různými hesly včetně: »Ať žije svobodné a nezávislé Československo!« Záhy byli surově napadeni, naloženi do aut KGB a převezeni na policejní stanici. Většina z nich byla odsouzena k několikaletým trestům vězení, k pobytu v pracovních táborech nebo ve vyhnanství či k nucené psychiatrické léčbě. Tehdy jednadvacetiletý básník Vadim Delone dostal tři roky v trestném táboře. Nepomohl mu ani jeho rodinný původ – dědeček se celosvětově proslavil v matematice a získal nejvyšší akademickou hodnost jako člen Akademie věd SSSR, i ostatní členové rodiny včetně otce se věnovali exaktním vědám.
„V sedmdesátém roce, když bylo dědečkovi osmdesát let, mu udělali nebývalou radost – mohl se setkat se svým vnukem v baráku sibiřské trestanecké kolonie. Návštěvy byly povolené jen jednou do roka na tři dny, pouze s blízkými příbuznými. Během tří hodin jsem dědu přemluvil, aby odletěl zpátky do Moskvy, protože jsem si uvědomil, že je pro něj nesnesitelné, aby mě viděl v tomhle stavu a zároveň věděl, že mi nemůže nijak pomoct,“ píše Vadim Delone ve svých vzpomínkách Portréty v ostnatém drátu. Ačkoli trpěl srdečními problémy, byl společně s kriminálními vězni nasazován na nejtěžší práci v lágru – kácení stromů. Ve své próze popisuje příběhy spoluvězňů a dozorců, sugestivně líčí otřesné podmínky sovětského trestaneckého tábora: „Na snídaně nás vodili v útvaru a podle brigád a znova jsme se museli řadit a mrznout. Naběračka lepkavé a studené kaše, které se máslo ani nedotklo, vyvolávala obzvlášť po ránu záchvat nevolnosti. Pomáhala polévková lžíce pašovaného čaje polykaného nasucho a zapíjeného teplou vodou. Po trýznivě dlouhém rozdělování, přepočítávání po pěticích nás vháněli do plechových dodávek chladírenských vozů a vezli střežené psy přes celé věhlasné město Ťumeň k záplavovému území řeky Tury. V dodávce nebylo možné se ani pohnout, tak byla napěchovaná mukly. Po každé takové cestě byli někteří z nás vážně omrzlí.
Ve srovnání s prací, která nás čekala v záplavovém území, byla cesta ještě úplnou pohádkou. Čekalo nás řezání a nakládání hranic dříví do vagonů, nakládka cihel, svalených rovnou do sněhu a přimrzlých k zemi…“ Autor prokládá text úvahami a verši: „Každé ráno, když mě budilo zvonění železné palice ohlašující budíček, jsem myslel, že se nedokážu zvednout z pryčny. Ale stejně jsem s osmdesáti sousedy v bloku vstával vstříc černočerné tmě zimního ťumeňského rána, vstříc otrockému dni a nové nedlouhé dřímotě na pryčně. V hlavě se mi honily nejasné myšlenky: Kdo jsem? Odkud? Proč? A do toho tenhle koncert. Ne, pokušení bylo příliš veliké.
Já ještě žiju, slyšíte? Já žiju,
ne pro výsměch, ne pro legraci.
Osud si se mnou jak chce pohazuje,
ale já mu ještě tvrdý úder vracím.“
Delone se vydání prózy nedočkal, vyšla až rok po jeho smrti v roce 1984 v Paříži. V roce 1990 mu bylo uděleno čestné občanství hlavního města Prahy a v loňském roce in memoriam ocenění Gratias Agit ministra zahraničí České republiky.
Anotace:
Ruský básník a spisovatel Vadim Delone (1947–1983) je znám jako jeden z „osmi statečných“, kteří 25. srpna 1968 demonstrovali na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa. Za to byl absolvent prestižní matematické školy a filologie odsouzen ke dvěma letům a deseti měsícům v ťumeňských lágrech.
Ve vzpomínkové próze Portréty v ostnatém drátu, která vyšla až po jeho smrti v roce 1984 v Paříži, líčí život v pracovním táboře na Sibiři. Svědectví z brežněvovských lágrů je básníkovou variantou Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu.
Deloneho vzpomínky nejsou pouhým sledem barvitých portrétů jeho spoluvězňů, v nichž se mu podařilo živě vylíčit jejich charaktery a vztahy mezi nimi a výstižně vyjádřit samotnou tíživou atmosféru v lágru. Autor mezi řádky podává také rozbor strategie policejního státu při pronásledování svých neposlušných občanů.
Zápisky jsou proložené verši, včetně těch, které psal na zakázku spoluvězňů pro jejich manželky. Vše je vyprávěno lehce, živým jazykem, jenž nepostrádá vězeňský slang, vulgarismy, ale i vytříbený styl. Kniha je doplněna o archivní dokumenty týkající se demonstrace a následného soudu s jejími účastníky a rovněž o fotografickou přílohu z Deloneho života.
Z ruského originálu Портреты в колючей раме, vydaného nakladatelstvím Ad Marginem Press v Moskvě v roce 2013, přeložil Jakub Šedivý
Básně, pokud není uvedeno jinak, přeložila Radka Rubilina
Počet stran 288, MOC 297 Kč
V českém jazyce vydání první
Facebook: https://www.facebook.com/nakladatelstvi.prostor/
O autorovi:
Vadim Delone (1947–1983) se narodil v moskevské intelektuálské rodině. V souladu s rodinnou tradicí vystudoval prestižní matematickou školu. Na moskevském pedagogickém institutu pak absolvoval studium filologie. V roce 1967 se zúčastnil demonstrace na Puškinově náměstí na podporu tzv. moskevské čtyřky – souzených spisovatelů kolem Jurije Galanskova a Alexandra Ginzburga. Byl zatčen a odsouzen na jeden rok podmíněně. Soudním nařízením však musel opustit Moskvu. Odjel do Novosibirsku, kde od ledna do června 1968 pokračoval ve studiu filologie na tamní univerzitě. Většinu času trávil psaním. Od svých 13 let se věnoval poezii, později mu začala vycházet v samizdatu. Během pobytu ve vyhnanství byly jeho básně stejně jako některá politická prohlášení poprvé publikovány v zahraničí. V reakci na invazi sovětských vojsk do Československa rozvinul 25. 8. 1968 na Rudém náměstí v Moskvě společně s Pavlem Litvinovem transparent s textem »Za vaši a naši svobodu«. Stejně jako ostatní demonstrující byl okamžitě zatčen a uvězněn. Uvědomoval jsem si, že cena, kterou budu muset zaplatit za pět minut svobody na Rudém náměstí, bude nejspíš několik let vězení, prohlásil v říjnu 1968 během závěrečné řeči u soudu, který jej poslal na dva roky a deset měsíců do pracovního tábora. Jako trest za hlasité recitování básní během eskorty jej cestou z Moskvy do pracovního tábora v Tjumenské oblasti na Sibiři převáželi v poutech. Ačkoli trpěl srdečními problémy, byl společně s kriminálními vězni nasazován na nejtěžší práci v lágru – kácení stromů. Poté, co u něj byly při táborové prohlídce nalezeny básně, nesměl šest měsíců přijímat návštěvy ani balíčky. Po propuštění z tjumenského lágru v roce 1971 se Delone vrátil do Moskvy. O čtyři roky později emigroval do Francie spolu s manželkou Irinou, která byla rovněž několik let vězněna. Žili v Paříži, jež se stala útočištěm pro mnohé pronásledované disidenty ze Sovětského svazu. V roce 1983 zde Delone v pouhých pětatřiceti letech zemřel na infarkt.
Ukázka:
Dveře cely se otevřely dokořán. Kapitán rozzuřený doběla dokonce ani nekřičel, ale tak nějak vzlykal, zajíkal se: „Ty antisovětská svině, fašisto! Pouta ti srazí hřebínek.“ Dva urostlí dozorci mi snaživě mlátili hlavou o zeď. Elegantní náramky americké výroby se zacvakly za zády na zkroucených rukou. Svíravá bolest se rozběhla po páteři. Za pomoci kopanců mě dovlekli do cely zvláštního určení. Dremljugu táhli na opačnou stranu. Poslední, co jsem zaslechl, byl jeho zoufalý křik: „Svině, komouši zasraní, nechte Deloneho na pokoji, nebo zburcuju celý vězení!“
Nepamatuju se, kdy a jak jsem přišel k sobě. Jenom jsem si uvědomil, že klečím a tváří se opírám o omítku. Asi tak půl hodiny jsem se snažil vstát, což mi působilo strašlivou palčivou bolest. O amerických poutech jsem slyšel dávno předtím. Každý váš pohyb způsobuje to, že se pouta utáhnou o něco víc. Triumf automatizace! Vězeň mučí sám sebe. Není nutné používat sílu a obtěžovat dozorce. Já jsem se však dál mučil s jediným záměrem – postavit se na nohy. Moji snahu pozorovali ze dvou stran, přes dvě špehýrky a jedna z nich byla na způsob periskopu zabudovaná do zdi o tloušťce kolem tří metrů. Špehýrky se otevíraly a objevovalo se v nich »bdělé oko«. Nakonec se mi podařilo vstát a opřít se čelem o zeď. Otevřely se dveře a objevil se v nich mně už dobře známý kapitán. Pořád se nemohl uklidnit – tak velký dojem na něj zjevně udělala moje poezie. Táhlo z něj víno a strkal mi do obličeje zapálenou cigaretu: „Ty jeden usmrkanče, usmyslel sis, že se budeš zastávat Čechů, naši chlapci tam umíraj, a ty je budeš obhajovat.“ – „Není nutný posílat armádu, když o to nikdo nežádá,“ dostal jsem ze sebe. „Ále, tak podle tebe není nutný posílat armádu, ty hajzle, kdyby nebylo těch Američanů, i v Německu bysme došli dál, tak ty jsi teda proti. Nevadí, brzo zjednáme pořádek, všechny vás necháme shnít. A ty si dobře zapamatuj, že se z lágru nedostaneš, žádnej Hlas Ameriky ti nepomůže, budeš flusat krev, svině intelektuálská. Já sám bych do Čechů střílel, ale musím tady hlídat takový záškodníky, jako jsi ty.“ Tím jeho proslov skončil. Chvílemi jsem přicházel k sobě, chvílemi se zase propadal do nějakého mlhavého závoje. Dveře opět zavrzaly a já se připravil na novou přednášku o mezinárodní situaci a mé zrádcovské roli v ní. Na prahu však stál postarší dozorce. Ostražitě se rozhlížel a strčil mi do rozbitých rtů zapálenou cigaretu. „Jen si zakuř, chlapče, ti se na tebe teda vrhli. Tady se všichni oficíři, poté co si v novinách přečetli o vaší demonstraci, nemůžou uklidnit, jenom čekají, až se tu ti sokolíci objeví, nikoho Krasnaja Presňa nemine. Tohohle kapitána propustili z armády pro opilství, tak teď všechno dává za vinu inteligenci, nedovedu pochopit, co mu udělali. Dávno bych týhle hanebný práce nechal, ale jsem z vesnice, navíc invalida, v Moskvě může člověk dostat přihlášení k pobytu jenom díky tomuhle zaměstnání. Všechno je výnosnější než v kolchozu, a k tomu mám služební pokojíček.“ Pořád mluvil a mluvil a přikládal mi ke rtům cigaretu a dával mi šluka, jako by naléval nemocnému doušek studené vody. Do společné cely mě vytáhli až v noci. První jízlivé věty, kterými obvykle vítají nováčka, rychle utichly, když si mě kriminálníci prohlédli. Přes mlhu jsem slyšel hlasy: „Co s ním je, veliteli? Je to chcípáček? Proč jste ho…?“ Něčí ruce mě zvedly a položily na pryčnu. Spal jsem podle všeho dlouho, a když jsem se probudil, pochopil jsem, že na moje probuzení čekali se zvědavostí. „Jak dlouho tě drželi v poutech, krajane?“ – „Nevím, asi šest hodin.“ – „Šest hodin! Svině mizerný! To je zakázaný! Lékařská norma je půl hodiny. Vždyť jsi moh zdechnout. Naruší se ti krevní oběh a páteř lámou samostahující pouta. A za co sedíš, za jakou politickou věc?“ Rukama jsem nemohl hýbat, ale vědomí se mi vracelo. Najednou jsem pochopil, proč ke mně chovají takovou upřímnou úctu. Měl jsem jako jediný z celé cely vlasy. Ve všech vyšetřovacích vězeních holí hlavy, jenom v Lefortovu ne. Kdybych vešel do cely ve smokingu, sotva bych způsobil větší pozdvižení. „Co to teda bylo za politickou věc?“ vyptávali se mě. „To víš, krajane, zastal jsem se Čechů, udělal jsem pozdvižení na Rudém náměstí.“ V cele to zahučelo. Noviny v tranzitním vězení byly k dostání každý den a všichni si samozřejmě přečetli dva fejetony, které udivovaly svou záhadností: „Počítali se senzací“ a „Po zásluze“. A najednou tady jeden z »hrdinů« leží s nimi na pryčně. Spustil se neuvěřitelný kravál. Na mě skoro zapomněli. Vyjasňovali si svoje postoje k té události a důvody, které mě vedly k takové politické věci. Hádali se mezi sebou, až to skončilo rvačkou a nekončícími nadávkami. Nakonec, když se vše uklidnilo, se obrátili na mě: „Krajane, netrap nás. Hádáme se všichni, kolik vám za to Američani dali? Říkáme si, jestli sto padesát tisíc, tak je to dobrý, taky bysme do toho šli.“ Ani jsem se neurazil, byl jsem z toho tak nějak v koncích. Pořád jsem se jim snažil dokázat, že jsem od žádných Američanů nic nedostal, ale že jsem protestoval kvůli tomu, aby každý mohl žít, jak chce. Kriminálníci chápavě přikyvovali: „No jo, politickej, co by říkal, my víme, všude musí bejt člověk opatrnej. Je vidět, že ani v poutech z tebe nic nedostali…“ Zájem o mne očividně ztratili a hlavní diskuse se omezovala na nesčetné hádky, za jakou částku je možné jít do basy. Moje mlčení vyvolávalo respekt, ale vzrušení v cele neznalo hranic. Druhý den mi oholili hlavu i šourek, abych vypadal podle předpisů.
Foto: www.eprostor.com
