České vydání románu Lindsay Fayové Bohové z Gothamu připomínalo zjevení oslnivé komety. Detektivka z divokých počátků newyorské policie v polovině 19. století přinesla svěží změnu na trh přetékající severskými psychopaty a supermoderními agenty. Po roce je kometa zpátky, opět v zářivé formě. Další příběh ze vzrušující kapitoly dějin americké kriminalistiky vydává Paseka.
„Osobně považuji za velice zajímavé, že se děj vrací k počátkům newyorského policejního sboru, tedy instituce, která funguje dodnes a prošla bouřlivým vývojem. Timothy Wilde se při vyšetřování musí spoléhat hlavně na vlastní rozum a intuici, což ocení všichni příznivci klasické detektivky,“ říká překladatel obou svazků Michal Prokop.
Na díle Lindsay Fayové je znát pečlivá příprava: „Kromě historických knih jsem například přečetla kompletní ročník Heraldu od 1. ledna do 31. prosince 1845,“ prozrazuje autorka svůj primární zdroj, „Bezpočet lidí psalo cestopisy, společenské eseje a satiry o New Yorku v devatenáctém století a ty jsou neocenitelné. Chtěla jsem vědět, jak lidé tehdy uvažovali o svém městě, o politice, o životním stylu. Co si mysleli a říkali o rasách, o náboženství, kam chodili na nejlepší ústřicový koláč…“
Díky poctivému výzkumu se autorce podařilo přesvědčivě zachytit překotnou dobu, v níž se rodila proslulá policejní organizace. „Když si uvědomíte, jak známá dnes newyorská policie po celém světě je, začnete přemýšlet, jak taková organizace vypadala na počátku. Sláva, kterou si vydobyli, a pokrok, jehož dosáhli, jsou téměř mýtické a mně velice zajímalo, jak začínali. Chtěla jsem uchopit historickou událost a přetvořit ji v legendu ve smyslu práce na něčem ikonickém a uznávaném,“ vysvětluje Fayeová svůj záměr při psaní.
V akčních zápletkách s prvky tragédie a naděje představuje hrdiny, kteří tváří v tvář zkaženosti bojují za dobrou věc. Stejně jako v případě Bohů Gothamu vznáší i v Lovcích vran břitkou obžalobu předsudků
a pronásledování bezbranných. Tentokrát se zaměřila na obchod s otroky, při němž krvácejí i svobodní občané New Yorku. „Otrokářství je ohavná skvrna na tváři naší země, kvůli které nás postihne síra, pláč a skřípění zubů. Spíš dřív než později, “ promlouvá ústy jedné ze svých postav.
„Dalo by se říci, že moje romány jsou velmi politické a do značné míry v nich rezonují současné nespravedlnosti,“ tvrdí autorka, „Když jsem například psala
o perzekuci katolíků, právě se vzedmula vlna odporu proti muslimům
a hispánským přistěhovalcům a podstatná část fanatické rétoriky zněla úplně stejně. Podle mě je důležité, abychom zkoumali minulost a lépe pochopili, proč jsme i dnes schopni podělat věci podobným způsobem.“
A jak náročné bylo pro překladatele vypořádat se s jazykem evokujícím polovinu 19. století? „Důležité bylo neztrácet ze zřetele, že se knihy odehrávají před sto padesáti lety, a do jisté míry tomu přizpůsobovat slovní zásobu, zejména vyloučit příliš moderní výrazy, ale zároveň se neuchylovat k »obrozenecké« mluvě, která by v newyorském prostředí působila rušivě. Občas to bylo dobrodružné balancování na velmi tenké hraně,“ říká Michal Prokop a dodává: „Méně práce jsem měl s dobovým slangem zločinců a chudiny. Hledání českých ekvivalentů bylo vlastně docela zábavné a obrovský díl práce v tomto směru odvedl redaktor Jakub Sedláček.“
Lyndsay Fayeová: Lovci vran – anotace
Píše se počátek roku 1846 a Timothy Wilde je posilou nově vzniklého newyorského policejního sboru, kde se specializuje na řešení zdánlivě nevysvětlitelných případů. Jednoho dne k němu vtrhne půvabná míšenka Lucy a prosí o pomoc. Lovci uprchlých otroků si podle ní přivydělávají únosem svobodných občanů – nechávají je odvléct na Jih a tam zotročit. Lucy, jejíž hruď je z neznámých důvodů zjizvena biblickým nápisem, se obává, že právě takový osud potkal i její nejbližší rodinu. Timothy její výzvu přijímá, netuší však, že aby přišel záhadě zmizelých příbuzných na kloub, bude se muset umazat břečkou ulice, ale také uhájit čest svého zhýralého bratra, postavit se silám extrémního zla a odhalit pravou podstatu věcí skrytých za rouškou lží a spiklenectví.
Stejně jako v předcházejícím románu Bohové Gothamu vykresluje autorka
i v této historické detektivce fascinující a autentický obraz americké metropole poloviny 19. století a dokazuje, že je vypravěčkou strhujících příběhů
s tajemstvím.
Z anglického originálu Seven for a Secret, vydaného v New Yorku roku 2013, přeložil Michal Prokop
Odpovědný redaktor Jakub Sedláček
Počet stran 400, cena: 299,- Kč
O knihách s newyorským policistou Timothym Wildem uvedli
„Dnes čtěte Fayeovou, abyste se prvotřídně pobavili, ale ať vás nepřekvapí, že zítra se bude učit na školách.“
Lee Child, spisovatel
„Brilantní detektivní série.“
Gillian Flynnová, spisovatelka
„Atmosférické a impozantní.“
The Wall Street Journal
„V roce 1846 musel být New York šílené město.“
The New York Times Book Review
„Jednoduchý, ale účinný styl, brilantně vystavěná zápletka a trojrozměrné postavy znamenají další vítězství pro Fayeovou.“
Publishers Weekly
O autorce:
Americká spisovatelka Lyndsay Fayeová vyrostla na severozápadním pobřeží USA, v Kalifornii vystudovala na univerzitě anglickou literaturu a dramatická umění. Několik let se živila jako herečka. Roku 2009 debutovala holmesovskou poctou Prach a stín. Zpráva dr. Watsona o vraždách Jacka Rozparovače (český překlad chystá Paseka na rok 2016). V roce 2012 vydala historickou detektivku Bohové Gothamu (č. Paseka 2014), na kterou o rok později navázala úspěšným pokračováním Lovci vran, nominovaným na prestižní cenu Edgar. Sérii s netradičním detektivem Timothym Wildem uzavřela svazkem Osudový plamen (2015). V současnosti připravuje k vydání román o viktoriánské vražednici Jane Steeleová.
Fayeová žije s manželem Gabrielem Lehnerem v Ridgewoodu v Queensu (v New Yorku) a s kočkami Grendelem a Prufrockem. V průběhu těch několika hodin dne, kdy nepíše či needituje, většinou vaří či ochutnává piva z mikropivovarů. Je hrdou členkou řady spolků jako Adventuresses of Sherlock Holmes, Baker Street Babes, Baker Street Irregulars, Mystery Writers of America a Girls Write Now.
Více infa: www.lyndsayfaye.com
Ukázka:
Nejméně deset vteřin jsem nechápal, co mám před očima.
Vedle postele ležel převrácený noční stolek z ořechu a karafa s jakousi lihovinou – podle dřevité vůně nejspíš whisky – se na zemi roztříštila na sto drobných střípků, jako kdyby se tam rozletěl diamantový náhrdelník dámy
z vyšší společnosti. To jsem vstřebal bez potíží. Z podlahy na mě zíral portrét Thomase Jeffersona, vyvedený dramatickými tahy štětce. I s tím jsem se smířil.
Pak jsem se přinutil shromáždit veškerou sílu vůle, kterou mám, pohlédl jsem na ústřední postavu scény a cítil, jak se mi podlamují kolena.
Na zlatavé kůži Lucy Adamsové vynikaly modré rty a nehty na rukou. Její strnulost byla konečná, trvalá – vypadala, jako by se vůbec nikdy nehýbala. Kolem krku měla dvakrát obtočený provaz s volnými konci a já vzápětí pochopil, že to je hnědý hedvábný pásek z Valentinova županu.
Najednou jsem se musel jednou rukou opřít o kraj postele a druhou o vlastní koleno. Někde vzadu v hlavě, kde zrovna nezněl hukot jako u Niagarských vodopádů, jsem si uvědomoval, že není dobré hroutit se na koberec posetý zlověstnými střepy.
Když na chvilku zavřu oči, pomyslel jsem si bláhově, tohle všechno zmizí.
Mýlil jsem se. Jakmile jsem se zase rozhlédl, spatřil jsem jednu z nejděsivějších věcí, jaké jsem kdy viděl.
Oči měla široce otevřené. V poslední době jsem však zjistil, že to je
u zavražděných docela obvyklé. Na sobě měla spodní prádlo – korzet rozepnutý
a svěšený, košili rozvázanou a odkrývající většinu hrudi mezi tenkým hedvábím, které nesklouzlo z ramen úplně. Na krku jsem zpozoroval nachové podlitiny,
které stále temněly. Také tohle jsem už jako měděná hvězda spatřil. Dvakrát.
Ze zážitku z odporného bordelu na Orange Street jsem se vzpamatovával tři týdny.
Kromě toho jsem měl dojem, že vidím jakési škrábance na jejích prsou. Ne čerstvé – byly to nekrvavé staré jizvy, připomínající šlépěje v korytě vyschlého potoka. Zdálo se, že k nim přišla už před lety. Podle stříbřitých okrajů zahojené kůže na ně nejspíš dávno zapomněla. Nechápal jsem, proč bych je teď měl vidět já. Pak jsem si uvědomil, že to jsou řezné rány nožem. A rozhodně ne obyčejné.
Jizvy se táhly ve dvou řádcích přes hruď a daly se přečíst.
Já kárám a trestám ty, které miluji,
vzpamatuj se tedy a čiň pokání.
Foto: Nakladatelství Paseka
