Proslulý britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt (1948–2010) byl poslední dva roky života kvůli fatálnímu onemocnění ochrnutý od krku dolů. Tento čas využil k práci na vzpomínkách, pevně zasazených do doby, v níž žil. Jeho nesmírně autentický Penzion vzpomínek nepostrádá vědoucí ironický humor. V překladu Ladislava Köppla vydává Prostor.
Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj »palác paměti« situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. A jak napsal, právě onen hotýlek se proměnil »z mnemotechnického spouštěče vzpomínek v prostor sloužící jako sklad«, v němž znovu promýšlel, třídil a oživoval to, co mu utkvělo v mysli. Byl si vědom, že hodnota návratů
do minulosti »v zásadě spočívá v impresionistickém efektu: v tom, jestli se mi podařilo propojit a usouvztažnit soukromé a veřejné, zdůvodněné a tušené, vzpomínané a procítěné«.
Tonymu Judtovi se to povedlo dokonale. Proudy vědomí ho přenášejí
od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden. Ve vzpomínkách na dětství podává zprávu o strastiplné situaci poválečného Londýna, o architektuře jeho různých částí od zanedbaných koutů po takzvané lepší čtvrti a předměstí.
V dalších kapitolách se dotýká například nevlídné atmosféry středního školství, z níž se jako světlý bod vynořuje podivínský, ale hluboce lidský učitel, líčí, jak v mládí pracoval o prázdninách v kibucu a jak postupně ze svého nadšení pro tuto formu soužití vystřízlivěl, jinde s přesností a sociálním citem zachycuje poměry za svých studií v Cambridgi a v Paříži nebo vzpomíná na své studentské brigády či revoluční studentské hnutí. Brilantní jsou eseje na téma integrity slov, která jsou »vším, co máme«, a úvahy o Americe, »zemi nevinné a nebezpečné současně«, která mu učarovala, o jejích protikladech a zvláštnostech, sexu, americké pruderii i okouzlující rozmanitosti New Yorku.
Další kapitoly jsou věnovány střední a východní Evropě, odkud pocházejí Judtovi židovští předci, kteří do Londýna prchli před pogromy z Ruska, Rumunska, Litvy a Polska. Českého čtenáře bezpochyby zaujme, proč se Judt uprostřed pochybností spojených s krizí středního věku začal po setkání s Janem Kavanem na počátku osmdesátých let učit česky, jak se od Karla Čapka dostal k Václavu Havlovi, i jeho pocit, že z něj kontakty s českým prostředím udělaly »věrohodného veřejného intelektuála« a že se díky ovládnutí češtiny stal »zcela odlišným typem vědce, historika i člověka«. Právě v této části Evropy Judt také nalezl vazbu ke svému východoevropskému a židovskému původu. Proto také jednu z esejí věnoval židovské identitě, vlastní sebereflexi a »životu člověka na hraně«.
Výpověď o osobní zkušenosti, pevně zasazená do doby, v níž Tony Judt žil, byť byl poslední dva roky života odsouzen k nehybné samotě, je nesmírně autentická, navíc jí vědomí autora, že mu zbývá málo času, vtisklo výsostně existenciální rozměr. Nemalou pozornost si také zaslouží jeho jazyk a textem mnohdy překvapivě probleskující vědoucí ironický humor.
Aanotace:
Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj »palác paměti« situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. Proudy vědomí ho přenášejí od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden.
Z anglického originálu The Memory Chalet, vydaného nakladatelstvím Penguin Press v New Yorku v roce 2010, přeložil Ladislav Köppl.
216 stran
Cena: 277,- Kč
V českém jazyce vydání první
V knize Tonyho Judta nevnímáte přicházející smrt. Zvídavost, intelektuální odvaha, požitek z komických detailů a krystalická próza jsou symptomy muže posedlého nikoli smrtí, ale životem.“
The Telegraph
O autorovi:
Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010), studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, do češtiny byla přeložena jeho monumentální Poválečná Evropa (Postwar, 2005) a esej Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010). V nakladatelství PROSTOR vyšla roku 2013 jeho kniha Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem.
O knize Penzion vzpomínek napsali:
Se svými barvitými detaily je Penzion vzpomínek zcela nepochybně prací historika, ovšem beze všech metod a nástrojů, které má obvykle k dispozici. Říká se – a možná to tak je –, že v okamžiku smrti vám před očima proběhne celý život. Mezi řádky knihy můžete téměř cítit duši Tonyho Judta opouštějící jeho tělo.
Geoff Dyer, The New York Times
Za takových okolností bychom čekali paměti spíše elegického rázu, ale v knize Tonyho Judta nevnímáte přicházející smrt. Zvídavost, intelektuální odvaha, požitek z komických detailů a krystalická próza jsou symptomy muže posedlého nikoli smrtí, ale životem.
Jane Shillingová, The Telegraph
Penzion vzpomínek je čistým zosobněním Tonyho Judta: lidský, nebojácný a upřímný. Kapitolu za kapitolou tyto vlastnosti září víc a víc o to pozoruhodněji vzhledem k tragickým okolnostem.
Dominic Sandbrook, Financial Times
Do svých dvaašedesáti let stihl prožít několik životů. Během čekání na smrt, během nocí beze spánku, v existenciální i fyzické samotě, když procházel zákoutí své mysli a paměti, je všechny nově prožil, promyslel a vytřídil. Tato kniha je esencí jeho samého, esencí všech jeho životů. Uložil je do vět, které na první pohled vypadají úplně jednoduše, neboť jsou zbaveny všech pokusů básnicky je přikrášlit. Navzdory tomu jsou čistou poezií, považujeme-li poezii za zhutnění jazyka na samotný práh jeho možností. Odrážejí jeho životy s takovou silou, že čtenář má pocit, jako by je prožil s ním. To je podstata literatury. Tony Judt nám ji zde předvedl v dokonalé formě.
Martin M. Šimečka, z předmluvy ke slovenskému překladu knihy Penzion vzpomínek
Ukázka:
Krize středního věku
Jsou muži, kteří v krizi středního věku mění manželky. Jiní mění auta a někteří dokonce i pohlaví. Problém krize středního věku u nich spočívá ve víře, že zůstanou mladí, když se do něčeho pustí úplně jinak. Jistě, »jinak« je velmi relativní pojem: muž, který se zmítá v krizi, obvykle provádí totéž, co ostatní – tak se ostatně pozná, že jde o krizi středního věku. Já to řešil poněkud odlišně. Měl jsem odpovídající věk, byl v odpovídající situaci (právě jsem se rozváděl s ženou číslo dvě) a prožíval obvyklé pochybnosti středního věku: k čemu to všechno je? Vyřešil jsem to po svém. Začal jsem se učit česky.
Na počátku osmdesátých let jsem přednášel politologii na Oxfordu. Měl jsem stálé místo, zvládal jsem své profesní povinnosti a vlastnil hezký dům.
O domácím štěstí se sice nedalo mluvit a kromě toho jsem si už zvykl, že mi chybí. Měl jsem však stále silnější pocit, že se odcizuji svým akademickým zájmům. Francouzská historiografie tehdy najednou nabrala divný směr: takzvaný »obrat ke kultuře« a nástup všech těch »post« směrů mě nutil číst nekonečně nabubřelé fráze, v akademických kruzích vynášené do výšin příznivci novopečených »podoborů«, kteří začali obsazovat území příliš blízké mému oboru. Nebavilo mě to.
A tehdy, 24. dubna 1981, časopis New Statesman zveřejnil dopis českého disidenta, který pod pseudonymem Václav Racek zdvořile kritizoval esej E. P. Thompsona, v němž velký britský historik přisoudil Západu i Východu stejnou odpovědnost za studenou válku a zločiny, které napáchaly. »Racek« soudil – jak jinak –, že komunismus nese větší díl odpovědnosti. Thompson reagoval dlouhým a povýšeným článkem, v němž odmítl Rackův názor a srovnal »naivní« touhu českého disidenta po svobodě se svou vlastní »obranou britských svobod«, připustil však, že »vzhledem k naivitě plynoucí z neinformovanosti není těžké pochopit, proč český intelektuál takhle uvažuje«.
Thompsonova arogance mě tak rozlítila, že jsem se do jejich sporu vložil. Můj příspěvek do diskuse – a v něm vyjádřené sympatie – mi vynesly od Jana Kavana, exulanta z roku 1968, pozvání do Londýna. Když jsme se sešli, byl Kavan na pokraji zhroucení. Svěřil se mi, že poskytl televizi Thames rozhovor, v němž se nechal unést, nechtěně vyzradil informace o českém undergroundu a teď se bojí, aby to lidem doma nezpůsobilo potíže. Mohl bych se prosím pokusit stáhnout film z vysílání?
Skutečnost, že se Kavan domnívá, že by neznámý profesor z Oxfordu mohl mít tak velký vliv, mi polichotila. Nedělal jsem si sice iluze, ale přesto jsem se vydal do studia. Programový dramaturg mě zdvořile vyslechl, rychle pochopil, že
o Československu, jeho undergroundovém hnutí ani o samotném Kavanovi nevím nic, odhadl, že žádný vliv nemám, dokonce ani podle měřítek mé málo vlivné profese… a zdvořile mě vyprovodil ze dveří.
Film běžel v televizi další večer. Pokud vím, informace, které leccos odhalily, nikoho vážně nepoškodily. Utrpěla však Kavanova pověst: o mnoho let později ho jeho nepřátelé v postkomunistické České republice obvinili ze spolupráce se starým režimem. Odvolávali se přitom i na jeho interview poskytnuté televizi Thames.
Když jsem se ten večer, zahanbený svým neúspěchem a ponížený důkazem vlastní bezvýznamnosti, vrátil do Oxfordu, dospěl jsem k zásadnímu rozhodnutí. Naučím se česky. To, že mě televize Thames ignorovala, bych přežil. Nevadilo mi, že podle nich nejsem důležitý, ale urazilo mne, že mě pokládají nejen
za bezvýznamného, ale i neinformovaného člověka. Poprvé v životě jsem byl
v situaci, že jsem se vyjadřoval k problémům nějaké země, aniž jsem znal její jazyk. Vím, že to politologové dělají pořád, ale právě proto nejsem politolog.
A tak jsem se na počátku osmdesátých let začal učit nový jazyk. Nejdřív jsem si koupil knihu Naučte se česky. Využil jsem období dlouhé (a stále vítanější) nepřítomnosti mé ženy číslo dvě a každý večer se dvě hodiny učil. Metodika té knihy byla staromódní, a tudíž mně důvěrně známá: neuvěřitelné množství gramatiky, důraz kladený na složité konjugace a deklinace tohoto slovanského jazyka, to vše proložené slovíčky, překlady, cvičeními výslovnosti, důležitými výjimkami atd. Zkrátka, byl to stejný způsob, jakým jsem se kdysi učil němčinu.
Když jsem po několika měsících práce s tímto textem udělal jistý pokrok, řekl jsem si, že potřebuji školní výuku, pokud nechci zůstat na úrovni osamělého samouka. Oxford tehdy nabízel prvotřídní techniku vyučování několika tuctů známých i exotických jazyků, a tak jsem se zapsal do kurzu češtiny pro začátečníky a středně pokročilé. Jestli si dobře vzpomínám, studovali jsme pouze ve dvou: mojí spolužačkou byla manželka známého oxfordského historika, sama nadaná lingvistka. Držet s ní krok vyžadovalo soustředění a tvrdé úsilí.
Do konce osmdesátých let jsem si osvojil pasivní znalost češtiny. Zdůrazňuji slovo pasivní: málokdy se mi poštěstilo zaslechnout češtinu jinde než v audiovizuální laboratoři. Čechy jsem navštívil jen párkrát, a navíc mi pomalu docházelo, že učit se jazyky ve středním věku je poměrně těžké. Číst jsem však uměl docela obstojně. První kniha, kterou jsem přečetl, byly Čapkovy Hovory s T. G. M. – skvělá řada interview a výměn názorů mezi největším českým dramatikem a prvním československým prezidentem. Od Čapka jsem se dostal k Havlovi a začal o něm psát.
Právě díky znalosti češtiny jsem v letech 1985 a 1986 cestoval do Československa jako pěšák malé armády pašeráků knih, kterou naverboval Roger Scruton. Cílem bylo pomoci pedagogům a studentům vyloučeným z českých univerzit, a tak jsem přednášel na bytových seminářích před pozorným publikem mladých lidí, kteří lačnili po diskusi a nedbali na akademickou reputaci, ani se nezabývali módními trendy, což bylo milé. Mluvil jsem anglicky, přestože starší profesoři by bývali dali přednost němčině. Pokud jsem vůbec měl příležitost využít svých znalostí češtiny, bylo to především v situacích, kdy jsem odpovídal na jakoby náhodné otázky tajných policistů v civilu, kteří postávali pod lampou před obydlím každého disidenta a ptali se, kolik je hodin, aby zjistili, jestli mezi návštěvníky nejsou cizinci.
Praha byla tenkrát šedivá a smutná. Podle komunistických měřítek na tom nebylo Československo Gustáva Husáka špatně (lépe si stálo pouze Maďarsko), ale byla to chmurná a depresivní země. Nikdo, kdo v oněch letech zažil komunismus, nemohl mít absolutně žádnou iluzi o tom, že by toto mrtvé dogma izolované v chátrající zemi mělo nějakou perspektivu. A přesto jsem tam žil ve víru nadšení a vzrušení a pokaždé se vracel do Oxfordu nabitý energií a nápady.
Začal jsem přednášet východoevropskou historii a také o ní – s určitou nervozitou – psát. Zejména mě zaujala a zaměstnávala tamější neformální, undergroundová opozice. Četba, písemné diskuse a (posléze) setkání s lidmi, jako byli Václav Havel, Adam Michnik, János Kis a jejich přátelé, mi umožnily znovu zažít vášeň pro politiku a neobvyklou chuť věnovat se vědeckým a intelektuálním zájmům, s jakou jsem se nesetkal od konce šedesátých let. Ono nadšení bylo mnohem vážnější a závažnější než cokoli, co jsem si z té desítky let byl schopen vybavit. Nepřeháním, když řeknu, že mé zahloubání do problematiky východní Evropy mě znovu probralo k životu.
Foto: www.eprostor.com
