Country zpěvák a kytarista Bad Blake už toho má hodně za sebou – na jedné straně hvězdnou kariéru se vším, co k tomu patří, na druhé straně čtyři nevydařená manželství a syna, jehož neviděl už dvacet let. Ale divoká není jenom jeho minulost… Právě se vydává na turné, s kytarou obráží zapadlá městečka amerického jihozápadu, hraje a zpívá, ale především se opíjí svou oblíbenou whisky a snaží se nepřipouštět si, že mu život protéká mezi prsty. Na své cestě potkává mladou novinářku Jean, s níž se sblíží a zamiluje si i jejího čtyřletého synka Buddyho. Dokáže si Bad, zahořklý alkoholik, jehož hvězda nezadržitelně hasne, dát svůj život do pořádku, nebo je už pozdě? To vám prozradí knihy Thomase Cobbe Crazy Heart – Bláznivé srdce.
Knižní předloha stejnojmenného filmu, který získal dva Zlaté glóby a dva Oscary. Thomas Cobb, americký spisovatel, vyrostl v Tucsonu v Arizoně. Arizonská poušť a tamější tvrdý život ho velmi ovlivnily, a i když se jako dospělý odstěhoval do Nové Anglie v touze po vzrušujícím městském životě, Arizona zůstala jeho srdci blízká a znovu a znovu se objevuje v jeho textech. Původně působil jako novinář a psal o country hudbě. Svůj první a zatím nejslavnější román Crazy Heart vytvořil původně jako disertační práci pod názvem Bad Dreams před mnoha lety. Jak říká, vzorem pro hlavního hrdinu Bada Blakea bylo několik postav – jak lidi z jeho blízkého okolí, tak známí country zpěváci. Napsal též román Shavetail a je autorem povídkové knihy Acts of Contrition. Žije na Rhode Islandu s manželkou.
„Country hudba má kořeny v nuzném a bídném životě. Pochází z hor, kde museli lidé být tvrdí, aby si poradili s těžkými podmínkami a dokázali se protlouct. V takovém prostředí platí, že věci se nedějí tak, jak bychom si přáli, ale mají svou vlastní cestu. A country hudba právě takový život odráží… Lidé vědí, že se problémům musejí postavit tváří v tvář. Kdyby byli příliš optimističtí, nebyli by na ústrky, které je čekají, připraveni.“
„Mám Bada rád. Je v něm kus mě. Možná ne ten nejlepší kus, ale nemůžu se k němu otočit zády.“
„Myslím, že Bad je dobrý chlap. Snaží se najít svou cestu, chce svému životu dát nějaký smysl. O to se pokoušíme všichni.“
Ukázka z knihy
„Nemůžeš Buddymu posílat tolik hraček,“ napomíná ho Jean ze Santa Fe.
„To bys ty autíčka musela vidět, zlato. Prohánějí se po dráze, jako kdyby měly v patách tucet čertů. Určitě se mu budou líbit. Rád bych tam byl a viděl ho, až je začne prohánět.“
„Nesmíš ho takhle rozmazlovat, Bade. Začne si myslet, že jsi Santa Claus a každý den jsou Vánoce. Musí pochopit, že tak to v životě nefunguje.“
„Vždyť je to malej kluk. Musí si trochu užít. Já si taky užívám, když ty věci kupuju. A aspoň bude vědět, že na něj strejda Bad nezapomněl.“
„Nejsi jeho strejda, Bade.“
„To je snad jedno, ne? Hele, chodit do hračkářství mě fakt baví. Kdybych to neposílal Buddymu, tak budu mít za chvíli dům plnej hraček. A jestli si s nima budu hrát sám, tak už nikdy nic neudělám. Takže se vlastně starám hlavně o sebe, chápeš?“
„Aspoň trochu uber, Bade. Myslím to vážně. Nechci mít doma chamtivou stvůru, která si bude myslet, že má nárok dostávat hračky jen tak pro nic za nic.“
„To není jen tak pro nic za nic, Jean. Když já vyrůstal v Indianě, měl jsem tam na hraní spoustu žab, prasat, kuřat, veverek, pásovců a zajíců. Ale co má chudák Buddy v Santa Fe? Máte tam snad pásovce, který by mohl prohánět? V tom jezírku u vás není ani jedinej skokan, sám jsem se díval.“
„Bade, chceš snad, abych byla za tu zlou?“
„Ale ne, zlato. To bych nechtěl.“
„Tak mu ty věci přestaň posílat, prosím.“
„Autodráha už je na cestě.“
„A tím to končí, ano?“
„Dobře. Ale vážně mě to vybírání hraček bavilo. Nechtěl jsem tě naštvat, vážně ne. Už je to tak dávno, co jsem naposled někomu kupoval hračky.“
Na druhé straně je chvíli ticho. „Víš, Bade, přemýšlela jsem o tom. Chápu, že mi do toho nic není, a samozřejmě mi to můžeš říct. Nechci se ti plést do tvých věcí, ale musím ti to říct. Nerozčiluj se. Myslím, že bys měl najít svého syna. Měl bys ho hledat a najít a zjistit, co z něj vyrostlo.“
Bad cítí, jak mu buší srdce. „Zkoušel jsem to, Jean. Víš, že jsem to zkoušel. Nejde to.“
„Můžeš si najmout detektiva. Můžeš mu dát peníze, které teď dáváš za hračky pro Buddyho, a nechat ho, ať hledá. Detektiv z L. A. by mohl projít soudní záznamy a tak. Nejspíš to nebude těžké.“
„O to nejde. Sakra… Asi před deseti lety jsem ji hledal podle telefonního seznamu pro L. A. a našel. Začala znovu používat jméno, co měla za svobodna. Tak snadný to bylo. Ale nedokázal jsem jí zavolat. Jednou už jsem to číslo dokonce vytočil. Telefon začal zvonit a já to rychle položil. Prostě jsem nemohl. Už je to moc dávno. Co bych jí řekl? Co může člověk říct ženský, která od něj před dvaceti lety utekla, protože byl zatracenej budižkničemu a ožíral se tak, že nemohla strpět, aby vedle něj vyrůstalo její dítě? Co jí mám říct?“
Foto: Nakladatelství XYZ
