Ruskou spisovatelku Ljudmilu Ulickou přivítalo Divadlo Perštýn, v publiku byla k vidění řada známých tváří – mezi jinými Karel Schwarzenberg, Luboš Dobrovský a Petr Placák. Příležitost pozdravit krajanku si nenechalo ujít mnoho Rusů. Naštěstí se nepotvrdily obavy z možného narušení setkání ruskými zpravodajskými službami, které na facebooku šířily nenávistné reakce na návštěvu Ulické v Praze. Besedu střežila ochranka najatá pořadateli a diváci se museli předem registrovat na e-mailové adrese.
Proč tak vypjaté reakce? Čtenáři a kritikou ceněná a ruským režimem zatracovaná spisovatelka Ljudmila Ulická (1943) se ve svém díle vždy dotýká tabuizovaných nebo popíraných témat – stalinských lágrů, deportace menšin či boje za povolení potratů v poválečném Sovětském svazu. Zatímco pro autoritativní režim je zrádkyní a oficiální média ji znevažují, pro odlišně smýšlející Rusy představuje morální autoritu. Podle domácí i světové kritiky je nejvýznamnější ruskou spisovatelkou posledních dvaceti let, její knihy sbírají prestižní ocenění a prodávají se úspěšně v tuzemsku i v zahraničí, vyšly ve více než 35 jazycích. Svůj román Zelený stan (2010) věnovala osudům lidí kolem samizdatu, který od 50. let až do časů brežněvovsko-andropovovské stagnace šířil literaturu nahrazující tenkrát nejen historiografii, ale i samotný vzduch. Výstižně ho charakterizuje scéna, kdy mladý učitel Micha přijde pozdě do práce po probdělé noci strávené četbou zakázaného rukopisu. Knihu ukáže staršímu kolegovi. Ten ho udá a to zničí Michovi kariéru a později i život. Zelený stan v překladu Aleny Machoninové před pár dny vydala Paseka.
„Použila jsme v něm hodně z osudů mých přátel, někteří z nich už nejsou na živu,“ uvedla včera Ulická, „jejich příběhy jsem skládala jako puzzle. Do této knihy jsem vložila více vlastních emocí, než bych čekala. Jednou z motivací k jejímu napsání bylo přiblížit disent dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům, kteří o něm mají často zkreslené představy.“
„Román vypráví o tom, jak velká historie vtrhla do ruských kuchyní,“ charakterizovala Zelený stan jeho překladatelka Alena Machoninová. Ulická navštívila Prahu na pozvání občanského sdružení Post Bellum a nakladatelství Paseka, které vedle Zeleného stanu vydalo rovněž její román Daniel Stein, překladatel (2006, česky Paseka 2012), za nějž autorka v roce 2007 obdržela prestižní ocenění Bolšaja kniga (v Rusku se knihy prodalo více než půl milionu výtisků), a povídkovou sbírku Ženské lži (2002, česky Paseka 2013).
V Sovětském svazu měly knihy takovou moc. Dávaly sílu, odhalovaly zakázané světy, pro režim byly nebezpečné a pro čtenáře také, protože státní moc se bránila. Samizdat vydával pestrou směsici knih, často náhodně vybraných, názorově a tematicky různorodých – např. díla nepublikovatelných autorů, rozmnožoval exilová vydání pašovaná ze zahraničí…
Ulická je fascinována lidskými příběhy a umí je vyprávět. V Zeleném stanu rekonstruuje zamlčovanou minulost disentu, samizdatu a nucené emigrace. Román začíná březnem 1953, kdy umírá Josif Stalin, a končí o třiačtyřicet let později smrtí básníka Josifa Brodského (1996).
„Úmrtí dvou absolutně protikladných Josifů symbolizují odvěký ruský model moci, v němž proti sobě nesmiřitelně stojí ´car a básník´“, píše v doslovu překladatelka Zeleného stanu Alena Machoninová, „román je věnován drobným příběhům, které se odehrávají na pozadí tohoto mocenského střetu na rozlehlém území Sovětského svazu druhé poloviny dvacátého století – Stalin ani Brodskij však nejsou jeho hlavními aktéry, jsou pouze mezníky této epochy.“
Hlavními aktéry románu jsou někdejší spolužáci – nemanželský syn Ilja, sirotek Micha a potomek děkabristů Saňa, jen o tři roky starší než sama autorka. Ti tři doslova prahnou po kultuře – uvědomují si, že vnitřní svoboda se nalézá právě v ní, a šíří samizdat.
Podle Ulické jsou všechny postavy literární, kromě těch, jejichž jména jsou uvedena přímo. Pod vlastním jménem tu vystupují ti účastníci disentu a undergroundu, kteří nejsou bezprostředními hybateli románového děje, ale pouze dokreslují atmosféru doby, neboť se už stali jejími nezpochybnitelnými symboly – tak jako Alexandr Solženicyn (1918–2008), jehož Souostroví Gulag je jakýmsi zlatým hřebem samizdatu, kolem něhož se rodí řada disidentských báchorek, jimiž Ulická román záměrně odlehčuje; nebo Natalia Gorbaněvská (1936–2013). Ta v Zeleném stanu vystupuje především jako básnířka, letmo však její jméno padne také v souvislosti s demonstrací proti invazi sovětských vojsk do Československa, která se uskutečnila 25. srpna 1968 na Rudém náměstí.
Autorce se do Zeleného stanu vešel celý Sovětský svaz, celá ta země, která se po říjnové revoluci záměrně zřekla kultury. Stan jako by zastřešoval jednotlivé kapitoly, v nichž čtenář často do posledního řádku netuší, jak skončí.
Anotace:
Ljudmila Ulická – Zelený stav
Epochu, v níž se odehrává nový román Ljudmily Ulické, rámují úmrtí dvou absolutně protikladných Josifů – Stalina a Brodského –, symbolizujících odvěký ruský model moci, v němž proti sobě nesmiřitelně stojí »car a básník«. V roce Stalinovy smrti převede nový učitel literatury tři své žáky – vnímavého básníka, nadaného klavíristu a podnikavého fotografa – na stranu tehdy vyvržených literátů. A čtenář s napětím sleduje, zda na ní setrvají tváří v tvář všem hrozbám a výzvám doby, v níž se v Sovětském svazu rodilo disidentské hnutí. Zelený stan se doslova »točí kolem literatury«, především té, která vybočuje ze strohých a nenáviděných školních osnov a nesmí oficiálně vycházet, neboť epocha, o níž je v románu řeč, jako by se propadla hluboko do časů před vynálezem knihtisku. Hrdinové hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat, v klasické literatuře vidí účinnou protilátku proti ubohé sovětské každodennosti a jsou si vědomi, že vnitřní svoboda se nachází právě v literatuře a kultuře jako takové. Ta se ve své kontinuitě jeví jako spolehlivý obranný mechanismus proti slepé poslušnosti a agresi.
Z ruského originálu Zeljonyj šaťor, vydaného v Moskvě roku 2010, přeložila, doslov napsala a vysvětlivkami opatřila Alena Machoninová
Odpovědný redaktor Milan Macháček
Počet stran 496
Cena: 249,- Kč
O autorce:
Přední ruská spisovatelka Ljudmila Ulická se narodila v roce 1943 v židovské rodině v baškirském městečku Davlekanovo, kde byli za války v evakuaci. Oba její dědečkové prošli stalinskými lágry a vyhnanstvím. Vystudovala genetiku na biologické fakultě Moskevské státní univerzity a následující dva roky pracovala v Ústavu obecné genetiky Akademie věd SSSR. V roce 1970 laboratoř zavřeli kvůli šíření samizdatu. Přírodovědecká kariéra Ljudmily Ulické tak skončila, pomalu mohla začít ta druhá, literární. Od svých raných próz se vždy věnovala nepohodlným tématům. V první publikované novele Soněčka (1992, česky 2004), která získala v roce 1996 francouzskou Prix Médicis za nejlepší překladovou knihu, to byly stalinské lágry, jež ve třicátých letech čekaly navrátilce do Sovětského svazu. V románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, které se odehrály na sklonku 2. světové války. V románu Kauza Kukockij (2001), odměněném cenou Russkij Buker za rok 2001, boj za povolení potratů v poválečném Sovětském svazu. V románu Daniel Stein, překladatel (2006, česky 2012), za nějž autorka v roce 2007 obdržela prestižní ocenění Bolšaja kniga, mimo jiné také postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. V povídkové sbírce Ženské lži (2002, česky 2013) je to vnitřní svět ruských žen, kde hybatelem veškerého dění je lež – nezištná, vyslovená s touhou po lepším životě, který nezbývá než si vymyslet.
Ulická je autorkou dvanácti próz, tří knih pro děti a šesti divadelních her. V češtině nyní vychází její kniha Zelený stan (2010, česky), věnovaná zrodu samizdatu v 50. letech a jeho rozbujeni po smrti Stalina. Román byl přeložený do více než dvaceti jazyků a dočkal se mimořádného ohlasu u čtenářů i kritiky.
Ulická se angažovala v hnutí, které se snažilo koordinovat nesourodé a roztříštěné protesty proti moci v roce 2011 a 2012. Spolu s několika dalšími autory a hudebníky byla označena za zrádkyni, když vystoupila proti ruské válce na Ukrajině.
Foto: www.paseka.cz / Barbora Sýkorová
